Finská melancholie v podání Nicumo má hloubky, ve kterých se dá dost příjemně topit.
Kapela, která vznikla v roce 2009 vydává své druhé dlouhohrající album „Storms Arise“ a rozhodně nepůjde o něco tak docela přeslechnutelného.
Když jde o projekty, ve kterých se dá zúročit dostatek plnohodnotného a šťavnatého smutku, Finové umí být neuvěřitelně kreativní. Jejich alba by se mohla hravě jmenovat třeba „Jak si vychutnat depresi“ nebo „Připravte se snadno a rychle na záchvat sebedestruktivních pocitů“. Nicumo patří k těm kapelám, které by mohly takové brožurky distribuovat lépe než Svědkové Jehovovi.
Nicumo vznikli vlastně už v roce 2007 v hlavě kytaristy Atta Jääskey, který kolem sebe o dva roky později zformoval kapelu v čele se schopným a charismatickým Hannu Karppinenem. Melodicky laděný gothic metal s velice propracovanou instrumentací si našel publikum spolu s vydáním prvního alba „The End of Silence“, které vyšlo v roce 2013 u Inverse Records.
Abych pravdu řekla, i když si potrpím na finské kapely typu Sinamore, první album Nicumo mě nijak neoslnilo, takže jsem k tomu druhému přistupovala spíš opatrně s utkvělou představou, že jde o vynikající muzikanty a třeba už mě nebudou tak trápit příliš rockově znějícími pasážemi. Druhé album je ale zvukově natolik odlišné, vybroušenější a chytřejší, co do hudebních nápadů, že musím přiznat Nicumo jsou skutečný objev a přehlédnout je by byla chyba.
„Storms Arise“ je dost přeplněné album. Jedenáct skladeb s celkovou délkou takřka čisté hodiny poslechu, to vyžaduje dost dobrou hudbu, aby posluchač nevypnul s tím, že se mu hudba změnila jen v neposlouchatelnou kulisu.
Nicumo v novém albu zvolnili tempo, zjemnili zvuk, dodali atmosféričtější zamlženost, hodně vyladili instrumentaci a ubrali rocková klišé. Výsledkem je vyzrálá práce, která zapadá do trendu návratu indie rocku a shoegaze na scénu, ale díky finské hudební emotivnosti album není chladně vykonstruované, ale skutečně žité.
Nicumo
Storms Arise
vyjde 7.7.2017
vydavatelství: Inverse Records
images: ©Inverse Records