Když na jedné z facebookových metalových stránek začala sbírat lajky informace o finské metalové specialitě Hevisaurus, divila jsem se, že metalová komunita u nás tenhle finský fenomén nezná. Má dcera ho zná přeci jen líp než Kašpárka v rohlíku a umí si zakřičet „Räyh!“, takže jsem žila v domnění, že Hevisaury zná prostě kdekdo. S výše zmíněným Kašpárkem totiž kapelu Hevisaurus spojuje něco víc než orientace na dětské publikum, a to je fakt, že proměnlivou kapelu tvoří vždycky excelentní hudebníci a kvalita je tak dost vysoká.
Dobře, asi si nebudeme povídat o tom, jestli máte radši Muffy Puffy, Riffi Raffi nebo Komppi Momppi… Ale těm, kdo tenhle fenomén neznají, mohu prozradit, že kapela má ráda maso, mléko, sušenky a Ozzyho Osbourna. To přece ví každé malé dítě ve Finsku, kde se z dinosauřího vejce před 65 miliony let tihle muzikanti narodili. Hevisauři jsou slavní, žádaní a milovaní. Prodávají svůj odpudivě barevný (většinou zelený) merch a jako fenomén řádí na finské scéně už od roku 2009 (plus mínus 65 miliónů let). Co je asi nejlepší a co mě na Hevisaurech nejvíc baví, je jejich kultovní vliv. Pokud někdo ze špičkových finských hudebníků dostane příležitost zahrát si v dinosauří masce, je to pro něj prestižní záležitost. Když jsem tedy viděla čiré, dětské nadšení jednoho zpěváka funerálního doomu, že byl osloven Hevisaury, aby si s nimi zazpíval, pochopila jsem, že Hevisaurus jsou prostě neuchopitelní.
Samozřejmě, pro nás může být tahle barevná lunaparková záležitost komerční sračkou, ale Hevisaurus tak doma pojímáni nejsou. Za prvé proto, že Finové mají rádi tenhle způsob zábavy, za druhé proto, že Hevisaurus učí děti poslouchat kvalitní hudbu, ne žádnou podřadnou kutálku. Stylově se pohybuje mezi čistým heavy metalem, power metalem a rockem. Dinosauři nescreamují, i když by si to člověk uměl představit dost snadno. Pod maskami se vystřídali skvělí hudebníci. Třeba Jens Johansson, kterého byste našli ve spojení se jménem Dio, Henrik Klingenberg spojený zase s power metalovou Sonatou Arcticou. A Olavi Tikka je bez masky k vidění s power metalovými Thunderstone. Pokud ovšem Herra Saurus není jeho kolega Riku Turunen z power metalových Enfarce. Samozřejmě, každá tato informace je nejistá, protože Hevisauři své identity tají. I když obecně se ví, že celý dinosauří projekt se zrodil v hlavě bubeníka Mirky Rantanena z Thunderstone. Mirka je ukrytý pod maskou Komppi Momppi a určitě by mohl vyprávět, jak se bubnuje celý koncert v příšerném oblečku ze sobí kůže obarvené na zeleno. Kdo další se ukrývá pod maskami, není nikdy jisté. Adeptů a zájemců z řad finských hudebníků je dost. Připomíná to trochu Muppet Show, kde se vystřídali R.E.M, Elton John nebo Norah Jones.
Hevisaurus, to je hlavně zábava a hudba, u které můžete hopsat, pokud už nejste single a chcete zasvětit své ratolesti do metalových tajů. Poslouchá se to příjemně. První album „Jurahevin Kuninkaat“ z roku 2009 byl více méně čistý power s hodně pěknou instrumentací. Trochu Stratovarius, trochu Sonata Arctica. Čtrnáct hitovek, které čerpají také z finštiny jako jazyka, který se prostě parádně rýmuje. Finština nepřekáží. Ostatně slova: „Riffi Raffi, Komppi Momppi, Kaikki pomppii, Jee Hevisaurus!“ se naučí v pohodě i Čech. Samozřejmě, Hevisauři nemají jen veselou, hopsací polohu, vedle které Korpiklaani vypadají jako funerální band. Mají i písně lyrické, citové a melancholické. Třeba jejich ukolébavky by mohly klidně hrát v závěrečných scénách Titanicu. Slzu by uronil kdekdo. Hevisauři mají také edukativní charakter. Finské děti vědí, že Hevisauři chodí rádi do školy. Jsou to dobře vzdělaní plazi a umí skvěle stupnice na kytaru.
Samozřejmě, prodat více než sto tisíc alb, to je sen každého hudebníka, a že se to Hevisaurům povedlo několikrát, to je nepopiratelný fakt. Dokonce atakovali i hranici skoro dvou set tisíc prodaných nosičů. A to je v době Spotify opravdu výkon hodný pořádného sauropoda. V této době má kapela na kontě osm dlouhohrajících alb a Sony Music na ní rozhodně neprodělává. I poslední album „Mikä Minusta Tulee Isona“ z roku 2017 bylo dost úspěšné. Ale asi pořád vede album „Räyh!“ z roku 2011, které má dodnes skvělý náboj, vynikající hudební nápady a obrovský potenciál. Na tomto albu je také vidět, jak prestižní je zahrát si s finskými zelenými obludkami. Na albu se objevil třeba Santeri Kallio, klávesák z Amorphis, slavný Ari Koivunen z Amoral, Empuu Vuorinen z Nightwish nebo Gus G., kytarista Firewind.
Na albu s příjemně vyslovitelným názvem „Kadoneen Louhikäärmeen Arvoitus“ (ano, názvy alb jsou trochu překážkou pro celosvětovou distribuci) z roku 2012 zase můžeme slyšet Teemu Mäntysaariho z Wintersun nebo sólo na banjo od Eugeho Valovirty z CyHra. V roce 2010 si s dinosaury zahrál na cello Perttu Kivilaakso z Apocalypticy a tak by se dalo pokračovat poměrně dlouho.
Takže Hevisaurus není nějaký podřadný metal, není to „jede jede mašinka…“, jde o dobrou hudbu a jde opravdu o metal, za který se Finové nemusí stydět. Naopak. Jestli jste pořádný fanoušek finského metalu, víte, kdo je Muffy Puffy, Riffi Raffi, Komppi Momppi a Herra Hevisaurus. Víte, že Milli Pilli je holka a že pod maskou se vlastně může ukrývat i vaše nejmilovanější finská ikona. Nikdy nevíte, kdo je Hevisaurus. Ale vždycky se dobře bavíte.
https://www.facebook.com/Hevisaurus/
Images: ©Hevisaurus
