Hevi reissu aneb všichni jsme Pasi

0

Finská kinematografie většinou není určená masovému publiku a o finských komediích to platí dvojnásob. Finové trpí zamrzlou infantilitou, pokud jde o humor, ale kupodivu to v některých pasážích jejich „divných“ filmů funguje poměrně dobře. I když se Obscuro většinou nepouští do filmových recenzí, „Hevi Reissu“ si zaslouží minimálně naši zmínku. Jistě, nebudeme ho recenzovat, protože snímek už proběhl a nejde o novinku.  Ale proč o něm jen tak nehodit řeč. Ostatně, mezi námi insidery, je to přece film pro nás. Pro ty divné.

Juso Latio a Jukka Vidgren nejsou režiséři s příliš bohatou kinematografickou minulostí. Jejich společné dílko „Dr. Professor’s Thesis of Evil“ raději nikdo nezmiňuje a filmoví kritici se tváří, jako by přeslechli, když se je na krátkometrážní snímek zeptáte. Dá se tedy říct, že oba tvůrci přesně zapadají do konceptu typické finské kinematografie. Režiséři, jejichž počiny kritiky bolí u srdce, ale ty nejpodivnější přízraky se stávají oddanými fanoušky. Pro přízraky, zasažené jedním druhem hudby, ostatně „Hevi Reissu“ vznikl. Je to film pro zasvěcené. Ti ostatní se u něj sice občas spíš zoufale zasmějí, ale nikdy nepochopí hlubiny metalových vtipů, které naopak my vítáme bouřlivým chechotem. Je to film pro úzkou skupinu specialistů. Pro úzkou skupinu, která v počtu několika tisíců dokáže zaplnit desítky metalových festivalů všech kontinentů, oblékat se do čehokoli černého s ostny a milovat lebky. Pro skupinu, která je ve skutečnosti dostatečně široká. Jestli „Hevi Reissu“ zpočátku nezaujal běžné filmové publikum a recenzenty zhnusil, teď začíná pronikat právě tou subkulturou, pro kterou byl určen. A nenápadně se stává kultovním snímkem. Ostatně, kdo z nás se nepodobá alespoň jednomu typu kapely Impaled Rectum? Jistě. Všichni jsme Pasi…

Nemá cenu vyprávět děj filmu, za prvé, je skutečně možné, že ho ještě nějaký metalový fanoušek neviděl, a za druhé, ne, pro tenhle film není děj důležitý. Osciluje někde mezi Blues Brothers a Kameňákem. Kdo nezná finské vtipy, neuvěří. Nejsou tu důležité ani herecké výkony, i ty jsou tak typicky finské, že by učitelé Stanislavského metody mohli vyplakat jezera slz. Herci jsou přesně tak toporní a příšerní, jak jsou roztomilí a skvělí. Celý film trochu vypadá, jako by byl natočený s panáčky z lega, ale věřte, ti lidé jsou skuteční. Navíc jsou tu naprosto všechna klišé o Finsku, jaká si můžete přát. Kapela Impaled Rectum je z totálního zapadákova, kde se jediný klub opravdu jmenuje „Sob a puma“, uslyšíte nefalšovanou a parádně přehnanou finskou angličtinu, uvidíte soba na silnici i soba v drtičce, rozpadlá auta, divné otce divných rodin, rakev, drakkar, rosomáka, medvěda, Villeho Tiihonena v roli úlisného oblastního umělce, blondýnku, která prodává květiny v obchodě nazvaném květinářství, a vůbec všechno, co jste si mysleli o Finech, ale báli jste se zeptat.

Na druhou stranu, je tu death metal… A kytara, na kterou ve skutečnosti nehraje Samuli Jaskio, ale geniální Mikka Lammassaari… A jsme u toho. Když jsem slyšela první tóny, říkala jsem si, to zní jako Lammassaarri. A potom přišel na scénu Pasi. Tahle karikatura nás, kritiků a lidí, kteří jsou schopní na pouti u řetízkáče řešit, jestli v pozadí všech těch pitomostí náhodou nezazněli Children of Bodom nebo jestli „To Separate the Flesh from the Bones“ nepřehnali délku alba „Utopia Sadistica“. Jsme Pasi, když tvrdíme našim známým s vážnou tváří, že scream se musí naposlouchat a pak mu jde dokonale rozumět, nebo když umíme vyjmenovat basáky všech svých oblíbených kapel. Samozřejmě, žádná z nich nemá na Facebooku víc než dvě stovky fanoušků. Na tohle „Hevi Reissu“ cílí naprosto přesně. Chytí vás od prvního tónu a budete patřit k těm, co říkají: „Hele, je to blbost, ale ten ústřední song, to je prostě nosný.“ Vy jste totiž ti, co pochopí všechny nuance pitomých, metalových vtípků. Dokážete se zbourat při slovech „Symphonic post apocalyptic reindeer-grinding-Christ-abusing extreme war pagan Fennoscandian metal“, protože jste se už tisíckrát pohádali, jestli je Katatonia spíš depressive rock, nebo post metal nebo avantgarde doom. Jasně, že lpíte na takových detailech. Je to přece váš svět. A váš skill. I když se tedy díváte na strašlivou blbinu, přijímáte ji jako něco, co je vám blízké. Ten film trefil do černého. Znázorňuje lidi posedlé muzikou, pro které je naprosto zásadní zahrát si na festivalu v Norsku. A lidi posedlé lidmi posedlými muzikou. Jsme divní? Jasně! Úplně stejně jako ten film.

Někdo se může zlobit, že komedie dělá z metalistů větší blbce, než jakými skutečně jsou. Ale takových asi moc nebude. Je to pitomina pro zasmání, pro uvolnění, nezávazná sranda, která dokáže zabavit pár stejně postižených lidí na docela dlouhou dobu. Ti nejhůř postižení mohou hledat plakát Whispered v pozadí děje na stěně Turova pokoje nebo se smát finské výslovnosti anglických jmen známých kapel. Nebo studovat Pasiho corps paint. Ve filmu je hodně nenápadných detailů, které pobaví jen nás. Ujetou subkulturu. „Hevi Reissu“ se nedá vyprávět. Ten prostě musíte zažít.

Share.

About Author

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na