Náš hudební svět se proměnil prakticky ze dne na den tak, že se asi většina z nás ještě pořád vzpamatovává ze šoku. V šoku se ale ocitly i samotné kapely, které byly donuceny zrušit turné i účasti na festivalech a finanční propad je mnohdy přirazil obličejem ke dnu. Možná i se slzou v oku někteří vzpomínají na dobu velkého zlomu hudebního průmyslu, kdy se přestaly prodávat fyzické nosiče a hudba se stala veřejným majetkem. Od té doby jsme si všichni zvykli, celý hudební svět si musel hledat jiné cesty k posluchačům a velké množství kapel se muselo spolehnout hlavně na živá vystoupení a prodej merche. Jenže nedlouho po onom velkém zlomu je tu další rána na solar. Tentokrát opravdu citelná. Jako by se všichni hudební bůžci spikli a zešíleli. Živá představení se rušila den po dni, s hrůzou jsme viděli, jak mizí možnost vidět své oblíbené kapely zblízka, modlili jsme se aspoň za jeden koncert a pak už jen odklikávali další a další „canceled“ na monitoru. Rok 2020 se nám asi všem vryje do mozku jako kruté období.

Po prvním náporu se ukázalo, že všechno zlé je k něčemu dobré a že krutá doba nástupu streamu může paradoxně pomoct kapelám v časech korony. Nabídky live streamů se objevily hned, jak muzikanti zjistili, že jinou cestou to prostě nepůjde. A hudební recenzenti se musí přizpůsobit novinkám. Takže, je čas začít psát reporty z obýváku…

Swallow the Sun acoustic live at Sonic Pump Studios

Finští Swallow the Sun museli zrušit americké turné, i když čekali skutečně až do poslední chvíle. Nakonec se rozhodli fanouškům nahradit zážitek alespoň akustickým vystoupením, které se odehrálo v Helsinkách, přesněji v prostorách Sonic Pump Studios. Akce byla spontánní, což se promítlo na výsledku pozitivně i negativně. Trochu s obavami jsem si kupovala vstupenku a dumala, jestli má vůbec cenu se dívat. Nakonec jsem si řekla, že má cenu podpořit kapelu, aby měla aspoň na zaplacení pronájmu studia, nalila si pivo, oblékla se, protože pyžamová party nebyla na pořadu dne, a klikla.

Pořadatel Keikalla, který stream zprostředkoval, je příjemná služba, která se na živá vystoupení specializuje, takže umí zabezpečit pomyslný vstup na koncert dost dobře. Bohužel asi neočekával větší nápor posluchačů, takže se zpočátku video zatraceně sekalo a já si musela vztekle hrát se snižováním kvality a dalším nastavením. Nicméně ve chvíli, kdy už jsem dumala, jestli si nepustit cokoli jiného, všechno začalo fungovat, jak má. Čas koncertu bez potlesku začal.

Swallow the Sun pojali koncert ve stylu finského minimalismu. Ostatně, už po vydání třídílného alba „Songs from the North I, II, III“  kapela projela Finsko s podobně laděným akustickým projektem, takže StS věděli, do čeho jdou. Bylo jasné, že koncert bude sestávat především z téhle zkušenosti a že neuslyšíme Kotamäkiho scream. Předem bylo dané, že půjde o doomovou komořinu, klidný zážitek s romantickým laděním.

Šest skladeb z dvanácti pocházelo z alba „Songs from the North I, II, III“, tři z posledního alba „When a Shadow Is Forced into the Light“ a jedna akusticky použitelná píseň z „New Moon“. Jako bonus zaznělo „Your Decision“ od Alice in Chains a „Forgotten Hoppes“ od Anathemy. Pro ty, kdo čekali těžkou nálož depresivních songů, tedy set list moc nebyl.

Nervozita, kterou prožívali posluchači u monitorů, padla zpočátku i na hudebníky, takže mě osobně začátek maličko vyděsil. Vždycky, když Kotamäki neladí, vyděsím se. Ale nejistota opadla poměrně brzy a hráči se začali skladbu po skladbě propracovávat k pohodě.

Fanoušci začali hned v úvodu kňourat, že nikde nevidí otce zakladatele Juhu Raivia, a scházel basista Matti Honkonen. Ale pro ty, kdo kapelu znají, bylo vlastně promíchání rolí poměrně osvěžující. Nezvyklé akustické basy se ujal bubeník Juuso Raatikainen, Juho Räihä velmi příjemně kouzlil s kytarami, Mikko Kotamäki se ujal role moderátora, což bylo s jeho výmluvností občas dost veselé, a zbytek všeho ostatního nalehl na bedra nováčka kapely, kterým je Jaani Peuhu. Ten povýšil koncert na skutečnou show, kde občas doom ztrácel lesk tváří v tvář klávesistově růžovému saku s flitry a vizáži kmotra diskoték z 80. let.

Nicméně Peuhu se vyřádil. Kromě kláves si osedlal i elektrické mini kantele, orfické rytmy rozjel v množství rozličných perkusí a ještě zpíval. V „Songs from the North“ se dokonce ujal partu, který v originálu nazpívala Kaisa Vala, a střihnul si roli dámského vokálu.

V tu chvíli už ale koncert šlapal nesmírně příjemně a byl uvolněný. Posluchač se mohl přenést v myšlenkách na zkoušku kapely, která přechází v jamovací večírek blízkých přátel. Swallow dokázali navodit atmosféru intimního prožitku, který nenásilně plynul píseň po písni.

Kvalita přenosu byla velmi dobrá a téhle virtuální realitě chybělo jen jediné, potlesk a přímá reakce, která by nebyla jen útržky vět na chatu. Možná místo otázek posluchačů mohlo padnout nějaké povídání, které by vyplnilo prostor, ale kapela přeci jen chtěla s fanoušky nějak komunikovat, a tak odpověděla na pár dotazů. Mluvení zarytým doomařům opravdu nejde, občas tedy odpovědi na otázky zněly spíš nešťastně a nervózně. Všichni jsme se ale posadili ve stejný čas ke streamu hlavně kvůli hudbě a ta byla dobrá.

Live stream není ideální forma sdílení zážitku, je to náhražka, hudební dildo, které uspokojí jen na chvíli. Všichni už asi netrpělivě čekáme na skutečný koncert, na vlnu emocí, vzájemné sdílení zážitku, které se nedá proklikat, jen prožít. Zatím budeme psát reporty ze sedačky a doufat, že Swallow the Sun brzy uvidíme trochu jinak a trochu blíž. Nicméně v rámci možností byl tenhle koncert zážitkem.

 

 

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x