Švédsko dalo světu modrožluté obchoďáky s designovým nábytkem, masové kuličky, Pippi, Alfreda Nobela, Abbu, ale taky scénu, ve které smrt hraje šachy s Maxem von Sydow nebo třeba závislost na depresivní hudbě, která je tak silně návyková, že si bez ní člověk neumí představit pořádný podzim.
Když dva členové slavné Katatonie Jonas Renkse a Fred Norrman zakládali v roce 1995 kapelu October Tide, dělali to hlavně pro nás. Věděli, že švédské deprese není nikdy dost a že ji potřebujeme.
Samozřejmě, znalci poměrů v Katatonii mohou namítnou, že v roce 1994 se Katatonia potácela ve vážné krizi a hrozil jí rozpad, který se nakonec neuskutečnil. Nový projekt October Tide tedy odstartoval jako záchytné lano pro oba katatonické sirotky, kteří postrádali svou vlajkovou loď. V roce 1995 nová formace vydala první demo. „Promo Tape“ obsahovala dvě skladby, „Blue Gallery“ a „To Die for Strength“. A line-up tvořili jen Renkse a Norrman. Oproti tvorbě Katatonie šlo o dost čistý, syrový doom s výraznou melodickou linkou, která svůj původ nezapřela. A skladba „Blue Gallery“ se objevila i na prvním dlouhohrajícím albu „Rain Without End“, které vyšlo v roce 1997. Album vydal holandský label Vic Records a nutno řícr, že October Tide zaujali a album tehdy získalo dost velký zájem kritiky a vysoký rating. Katatonia byla už v tomto roce opět dost činorodá a vydávala každý rok jeden kousek, nicméně October Tide z povrchu zemského nezmizeli.
Společně s albem „Grey Dawn“ přichází do October Tide na místo vokalisty nová krev a také mírná změna stylu. Sychravý doom ožil, jeho dynamika na albu se zvýraznila a Mårten Hansen, vokalista melodických A Canorous Quintet se ukázal být velkým tahounem. „Grey Dawn“ je zdařilá deska s hodně velkou dávkou syrového, nepřikrášleného zvuku. Rok 1999 kdy album vyšlo byl ale také rokem odchodu Jonase Renkseho. Katatonia v tomtéž roce vydala přelomové album „Tonight’s Decision“ a Renkse se realizoval ještě v death metalových Bloodbath. Ani Hansen se ovšem u October Tide neohřál.
October Tide byli kapelou, která trpěla častými změnami v line-upu. Jako by značka jen zakrývala různé osobnosti, které jí jen procházely na jinou stranu. To samozřejmě ovlivňovalo zvuk každého alba, takže diskografie October Tide je pestrá paleta depresivní stylotvornosti.
Podobně jako členy střídala kapela i labely. Zatímco „Grey Dawn“ vyšlo u italského labelu Avantgarde Music, nové album „A Thin Shell“ (2010) vyšlo pro změnu u britských Candlelight Records.
A nové album znamenalo i střídání v line-upu. Zůstal pravověrný a neměnný Fredrik Norrman, ale na místě vokalisty se objevil Tobias Netzell, kterého asi každý spojuje se jménem In Mourning. Za bicí usedl Robin Bergh. Jedenáctiletá pauza mezi alby znamenala drobnou změnu stylu a provedení. Hudba October Tide se vzdálila jednoduchému doomu a upgradovala výrazně instrumentální složku.
A rok 2013 znamenal velký zlom, který kapelu posunul ve výrazu ještě trochu dál. Alexander Högbom z deathových Spasmodic nahradil svého předchůdce a vokály se tak změnily opravdu výrazně směrem k větší dravosti harsh vokálu. Album „Tunnel of No Light“ se vymanilo z raných vlivů a postavilo October Tide na docela jinou cestu. Vydavatelem se tentokrát stal singapurský label Pulverised Records a album asi mnohé recenzenty trochu překvapilo. Náhlá změna stylu, větší drsnost, energie a odklon od melodičnosti, to byl odvážný krok. Line-up se opět pozměnil. Do kapely přišel Norrmanův bratr, basista Mattias Norrman a kytarista Emil Alstermark. Instrumentální obsazení se tím zahustilo, což také přispělo ke změně výrazu.
Ve skoro stejném složení, tentokrát jen s výměnou na bubenické pozici, kde se objevil Jocke Wallgren (Amon Amarth), vydali October Tide album „Winged Waltz“ (2016). Tentokrát vydání zaštítil label Agonia Records a album dost dobře zapadlo do portfolia daného vydavatele, zahrnujícího post metalové, doomové a experimentální formy metalu. Nové album příliš nenadchlo, kritika ale možná byla až příliš zaujatá. Protože když si člověk pustí „Winged Waltz“ potom, co už není ovlivněný předchozí tvorbou, určitě z něj necítí zklamání. Album si dalo záležet na větší melodice, tíži riffů, osudovém podání témat a naléhavém smutku. Některé kytarové pasáže jsou natolik excelentní, že je nelze jen tak pominout a album se nakonec přeci jen probojovalo k srdcím posluchačů, jak soudím z jeho častého sdílení na sociálních sítích.
V tomto roce vydali October Tide u Agonia Records zatím poslední novinku „In Splendor Bellow“. Samozřejmě se trochu prostřídal line-up, na pozici basáka tentokrát přišel Johan Jönsegård a za bicí usedl Jonas Sköld, ale to hlavní je celkové vyznění alba. Pro mě je osobně asi nejzajímavější dost viditelný (cover alba) a slyšitelný příklon ke klasickému black metalu, jehož postupy jsou tu neobyčejně zřetelné. V propojení s death a doom metalem se jedná o vysoce zajímavou hudbu, která rozhodně posouvá styl October Tide někam jinam. Jako by člověk poslouchal starý melodický black, který se v určité rovině dotýká experimentálních forem depresivního rocku. Album se také vrátilo k větší melodičnosti a celkově patří k nejzdařilejším počinům October Tide.
October Tide nebyli nikdy přelomovou nebo nepostradatelnou kapelou v dějinách hudby. Právě proto ta častá střídání členů i stylu. Na druhou stranu, šedé a černé odstíny jejich depresivních vizí si našly mnoho posluchačů. October Tide patří k utajenému pokladu metalového undergroundu a zůstávají průvodci posluchačů, oslepených sluncem, vedených do propastí severské temnoty.
October Tide zahrají 12. listopadu v Plzni v Divadle Pod lampou po boku Oceanwake pod záštitou Obscure Promotion
