Pražská zastávka Insomnium a Tribulation

Velikonoční svátky přinesly do České republiky nejen jarní počasí, ale i pořádnou nadílku koncertů. Jen na pondělí připadly na Prahu hned tři akce, kdy mě nejvíc přitahovala ta ve smíchovském klubu Futurum. V něm se zastavili finští melodeathoví metalisti Insomnium, aby se ještě jednou dostalo fanouškům přehrání celého alba „Winter’s Gate“.

V České republice se půlilo druhé turné, při kterém nabídli Insomnium živě celou svou poslední desku „Winter’s Gate“. Zatímco při loňském tour měli hned dvojnásobný doprovod, teď si vystačili s jednou kapelou. Těmi vyvolenými byl švédský kvartet Tribulation. Z této volby jsem měl obavy, jelikož letos v lednu mě skoro uspali ve velké hale a jejich set jsem strávil spíš posunováním času na mobilu. Ale atmosféra klubu je jiná, a jen co technik zapálil na obou stranách pódia vonné tyčinky a bubeník Oscar Leander usedl na stoličku, začalo něco bláznivého, fascinujícího. Koncertů i festivalů mám za sebou, dá se říct, mnoho a viděl jsem ledasco, ovšem co předváděl kytarista Johathan Hultén, to jsem nečekal. Lehoučký chlapík se ponořil do hudebního transu, který doplňoval čapími kroky, baletními kreacemi, zubením se do publika, což přes jeho make-up bylo působivé, a hrou na svůj nástroj, při které mu i spadlo trsátko na zem. Jednou skončil na zemi i on sám, když zakopl o reproduktor. Kytarou nejenže skoro ohrožoval fanoušky při svých výpadech, ale hlavně podporoval svého kolegu na druhé straně a sálem se nesla muzika, která zaujala. Tribulation vytěžili z parádního nazvučení maximum a od úvodní „Lady Death“ nasadili laťku pořádně vysoko. Zdravou drzost ukázali při instrumentálce „Ultra Silvam“, po které seznámili slušně zaplněny klub s písněmi z nedávno vydané desky „Down Below“. Kazatel s basou přes rameno Johannes Andersson dodával zlověstný hlasový doprovod, a když se v závěru posledního kusu „Strange Gateways Beckon“ ocitl na kolenou, byl to vlastně projev triumfu.
Následovala pauza, po které přišel čas hlavních hvězd večera. Bubeník Markus Hirvonen alias Druidi v teplákových kraťasech a s bílými fleky od zdi na triku vypadal trochu jako nešikovný brigádník, ale po sestavení bicí soupravy ukázal, kdo je motorem bandy z Joensuu. Zážitek z velmi osobní desky byl blízko, podruhé, kapela nastoupila, dozníval šum z úvodní písně z „Winter’s Gate“ a mělo začít peklo. To začalo, ovšem bohužel i zvukově. Mikrofon Niila Sevänena byl utopený v kytarové smršti. I když se Sevänen snažil sebevíc, slyšet ho moc nebylo. U druhého mikrofonu stál starý známý Jani Liimatainen, jenž opět zaskočil za Villeho Frimana a opět na něm byla vidět radost z vystupování. Má pozornost se zaměřila na mistra riffů a sól, Markuse Vanhalu. Jeho kytara naprosto dominovala.

Pro zvýraznění Sevänenových textů je ideálním mužem, jenž zahraje snad cokoliv. Kapele to šlapalo, což se odráželo i ve tvářích kytarového tria. Vanhala s Liimatainenem házeli do publika úsměvné ksichtíky, což publikum kvitovalo a na oplátku vytvořilo zatraceně vřelý kotel. Po odehrání „Winter’s Gate“ nastal čas na klasické hity jako „While We Sleep“ a Down with the Sun“. Jakmile skončil posledně zmíněný song, nastal čas na malou oslavu, neboť v den pražského koncertu slavil Vanhala narozeniny. Technik kapely přinesl na pódium lahev slivovice, rozlel do plastových kelímků a všichni na pódiu dali panáka pěkně na ex. Následovaly tři písně včetně mé velice oblíbené „The Promethean Song“ a bonusu v podobě „Only One Who Waits“. Po ní se Insomnium na pódium moc nezdrželi, nabrali směr šatna a byl konec…

Co na závěr? Tribulation se předvedli ve výborném světle, kdy zaujal nejen v transu se pohybující Jonathan Hultén, ale celá kapela se svým hudebním projevem. Insomnium zradil zvuk, když souznění hudby s vokálem pokulhávalo a nenašlo k sobě cestu. Díky tak bohu za výborné hráčské výkony a příště to snad bude lepší.