Recenze: Alase – Vastaus

Dneska jsem měla sen. O Alase. Zdálo se mi, že měli vystupovat s Devinem Townsendem v Praze a jediná kapela, která jim mohla dělat support, byla vojenská dechová kapela. Koncert dopadl katastrofálně. Ani Devin Townsend ho nezachránil. Nicméně tím chci naznačit, jak občas recenzent trpí i ve spánku. Zdá se mu o kapelách, které poslouchá zas a znova, desetkrát, stokrát… o kapelách, které má posoudit, ohodnotit a doporučit. Nebo je odkopnout, zničit, zatratit. Pokud ale můj mozek postavil ve snu Alase vedle Devina Townsenda, pak se asi nechystám nikomu ublížit.

Alase je v dnešní době čtyřčlenná kapela. Píšu v dnešní době, protože Alase je trochu jako tekuté písky. Její složení se mění a přelévá. Stejně jako nejednoznačná hudba, která je tak finská, jak jen může nějaká hudba být. Možná si čtenáři vzpomenou, že jsem už o Alase na stránkách Obscura psala dříve. To za sebou kapela měla pár velmi zajímavých singlů a nijak se nehrnula do nahrávání alba. Ale už tehdy bylo znát, že tihle opravdu urputní Finové mají talent, vůli a dostatečně dlouhé zimy na to, aby s projektem Alase pohnuli.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Alase Band: Rozhovor pro Obscuro

Nakonec tedy nahráli své debutové dlouhohrající album a já jsem vlastně ráda, že vznikalo tak dlouho a pečlivě. Novinka „Vastaus“ vyjde u Inverse Records 7. června 2019. A přehlédnout ji jen proto, že Alase zatím nemají vybudované jméno a značku, to by byla tragická chyba.

Jádro tohoto finského atomu je tvořeno velmi aktivní tvůrčí molekulou, kterou představuje skladatel, vokalista a kytarista Janne Lunnas. Bez něj by Alase zřejmě nikdy nevznikli. A pokud, pak by o nich nikdo nevěděl. Janne si kromě radosti při vytváření hudby vzal na ramena trochu těžší batoh, než je Savotta. Každý, kdo někdy vytvářel promo kapele, kdo se snažil shánět kontakty, přesvědčovat posluchače, hledat fanoušky, prosit managery, jednat s labelem, ten ví, jak hrozivá a nevděčná je to práce. Hudebníci vědí něco o zoufalství, beznaději, sebelítosti, vzteku a touze vypít nejbližší bar, rozplakat se a usnout na zemi v loužičce slz nebo čehokoli jiného. Janne jako fanatický milovník hudby už ví, jak bolí pozice leadera. Ale dokázal to. Teď už zbývá jen maličkost… proslavit kapelu. Ostatně Janneho bratr Jarkko, bubeník a zakladatel kapely Damnation Plan, by asi mohl také vyprávět. Zdá se, že oba bratři si libují v utrpení.

Mikko Häkälä je souputník Janneho Lunase už od dob, kdy oba hráli v melodeathových Chromatic Dark. Mikko je vynikající kytarový melodik, ten elegantní typ kytaristy, který má impresionistický projev, cit pro detail a nevšední melodické cítění. Nerad ale vystupuje do popředí a raději se zabývá hudbou, takže o něm kupodivu moc nevím. Nicméně ráda poslouchám krystalicky čistý zvuk jeho kytary.

Ari Miettinen je basák, o jakém sní většina kapel. Vypadá přesně jako basák z příručky pro úspěšné metalové kapely. Stabilní, poklidný, stoický, a navíc tak dobrý, že mu čtyři struny nestačí. Samozřejmě i jeho celková vizáž odpovídá představám. Vousy, brýle a pořádná, silná konstrukce dělá z tohoto nenápadného Savonijce ideál, o kterém sní každý dospívající zakladatel kapely.

S bubeníkem se u Alase dostáváme trochu na tenký led. Bubeníci jsou v každé zemi vzácný a ohrožený druh. Něco jako pandy. Dokonce i ve Finsku, kde by to asi běžný Středoevropan nečekal. Takže u Alase bubnoval Juuso Backman, ale také Janne Kusmin, toho asi budou znát fanoušci melodeathové kapely Kalmah. Na albu „Vastaus“ bubnoval Toni Paananen a nyní je v line-upu kapely zapsaný Markus Majaniemi. Panda finská, jak je vidno, málokdy vydrží v jednom stálém chovu a doufám, že Alase na chvíli poznají luxus stálého bubeníka.

S kapelou je propojený ještě jeden externí, ale důležitý člen, a to Markus Hirvonen. U nás je publiku neznámý, masivně slavný není ani v rodném Finsku, ale sláva není tak důležitá jako talent a invence. A to Markus rozhodně nepostrádá. Je to skladatel, zpěvák, vynikající kytarista, basista. Těm, kdo o něm nikdy neslyšeli, ho mohu spojit s kapelami jako Frosttide nebo Noumena. Hirvonen se také občas věnuje svým sólovým projektům, ve kterých vynikne jeho nadstandardně kvalitní vokál. Je to především všestranný vokalista takového toho Hietalovského typu. Velký hlas s příjemným, medovým zabarvením, emocionální, použitelný vlastně v jakémkoli žánru. Hirvonen s Alase spolupracuje dlouhodobě a je to skvělá spolupráce. Hirvonen zaujme na albu songem „Näkyvä“, ale rozhodně je tahounem největšího hitu, kterým je píseň „Riisuttu“. Na novém albu si ale nezazpíval sám.

Takže, jaké je vlastně „Vastaus“? Jaký je to žánr? O čem ve skutečnosti je tahle hudba? Přiznám se, vůbec nevím. Něco mi říká, že se „Vastaus“ bude líbit milovníkům The Ocean, Mountaineer, Last Leaf Down, Callisto nebo podobných post-metalových forem. Možná by mohlo zaujmout i ty, kdo si libují v progresivních melodických postupech. Album je velice melodické. Není to konceptuální počin, jsou to skutečně izolované písně, propojené jednotícím duchem. Možná je album zdánlivě decentní a skoro něžné, ale když v songu „Vapaaksi Merkitty“ začne screamovat Eemeli Bodde z dravých Mors Subita, prchavý post metalový dojem ustoupí poměrně dravým death metalovým pasážím. Ostatně, v tomto songu zpívá i Sami Honkonen z melodeathových Embreach, což ještě přispívá k naprosté nejednoznačnosti vynikajícího kousku. U obou vokalistů je také poslechově zajímavé, že je asi poprvé můžeme slyšet zpívat finsky. Alase mají rádi rodný jazyk a k angličtině se uchylují opravdu zřídka. Ale…

Ville Nisunen v songu „Binary Stars“ zpívá anglicky. Jestli vám jeho jméno vůbec nic neříká, přestože se orientujete na finské metalové scéně, nezoufejte. Není to metalový vokalista. Projekt Vini, ve kterém Ville účinkuje, je prostě… teď nevím, jestli to můžu říct, aniž by mě odnesl Lucifer stropem… no… prostě… finský pop. A je to venku. Dokázala jsem snad poprvé napsat slovo pop skoro bez zachvění. Ovšem po poslechu „Binary Stars“ mě napadá, že je škoda, že se Ville věnuje popu. Jasně, je pěkný a blond, určitě vypadá hezky na pódiu, ale má ten rockový sound. Mohl by to být nový Ville Valo, kdyby se našel v něčem alespoň trochu ostřejším (jasně, neříkám, že HIM jsou zrovna výkvět ostré hudby, ale přeci jen… není to pop). Mimochodem, „Binary Stars“ je skvělý song. Nejde o banální skladbu. Připomíná decentně britský rock, dotčený 90. lety. Paráda.

Jani-Ala Hukkala je také zajímavé jméno. Vokalista post metalových Callisto se ozve v songu „Osa Minua“. Mimochodem, jednoho ze dvou nejikoničtějších kousků od Alase. Callisto se Alase trochu podobají a Jani-Ala Hukkala stylově k písni dokonale ladí. Díky jeho vokálu je „Osa Minua“ skutečně excelentní záležitostí.

Jak je vidno, album je hodně pestré, přitom nepůsobí roztříštěně. Je to kaleidoskop hlasů, sjednocených stylovou čistotou, určitou formou drsné něhy, křehké melancholie a velice pěkných melodických postupů. Kapela nemá stálého vokalistu a je těžko říct, jestli jí to do budoucna uškodí, jako jiným, kteří si nenašli výrazného frontmana, s nímž by si fanoušci vytvořili vztah. Zatím jsou Alase ve fázi hledání, takže jim absence frontmana vyhovuje. A album tak díky tomu zní opravdu mnohovrstevně, zajímavě, bohatě.

Kapela má vlastní styl, který si našla už před několika lety a který je velmi dobře poznatelný. Přesto se vyvíjí. Debutové album představuje první krok na dlouhé cestě. Kvalita alba je nesporná. Instrumentačně jsou Finové prostě na výši, jejich melancholická témata fungují. V době, kdy se Finsko stalo módním hitem, se dobře prodává i finština. Ostatně, dokonce i bez znalosti jazyka posluchač intuitivně rozumí sdělení písní. Samozřejmě, pokud nás kapela v budoucnu obdaří kvalitními překlady do angličtiny, asi nám udělá radost.

Máme tady nové, zajímavé, velice nosné album pro fajnšmekry. Nerozpakuji se ho poslat i do svých tipů na nejlepší finské post-metalové album roku. Mé hodnocení vychází z míry talentu a originality tvůrců, kteří mají hudební budoucnost před sebou.

Album Vastaus vyjde u Inverse Records 7. června 2019

Sledujte Alase Band na:

Oficiální FB Alase