Cartoon black/death metal album je tady!

Po pravdě, nikdy jsem nepsala recenzi na animovanou kapelu, je to moje premiéra. Na druhou stranu, příběh Belzebubs mi dává prostor k úvahám nad tím, jak se vlastně změnila jedna část metalové scény, která právě prostřednictvím projektů, jako je Belzebubs ,vstupuje do své nové, neprobádané etapy.

Pro nás, redaktory zabývající se extrémními nebo undergroundovými hudebními formami, by měla být skvělá zpráva, že se oblast našeho zájmu začíná stávat masovou kulturou. Protože jsme ale samozřejmě egoističtí elitáři, naprosto nás to netěší. Jenže doba se změnila a přístup k metalu taky. Na příkladu black metalu je tato změna asi nejpatrnější. Můžeme už jen snít o době, kdy naše ponurá čerň někoho vyděsila. Nebo o době, kdy ozdobit se pentagramem znamenalo vyjádřit svoje rebelství až do extrému. Babičky uskakující v tramvajích, strach v očích nezkažených dívek, hrůza, odrážející se v duhovkách předškolních dětí, to všechno je v nenávratnu. Black metal se začíná pomalu stávat výnosnou komoditou. Dneska už pentagram, démonický scream a strašidelný corpse paint vyděsí nanejvýš tak ultrakatolického panice, který při zpěvu „Kyrie Eleison“ občas spálí pár výtisků Harryho Pottera, aby poznal, jak chutná adrenalin. Na druhém konci spektra totiž stojí dramaticky se tvářící čtrnáctky v keckách Killstar, ozdobených lebčičkami a peňťáčky (bože, to je tak sladký…), ochotné poslouchat jak Justina Biebera, tak si zajít se svou BFF na Behemothy, protože je to přece cool.

Ano, už i black metalové koncerty mají svoje VIP zóny, kde se tak trochu nudí pár managerů s milenkami. Nastává doba, kdy black a death nemá ten potenciál zla nebo temnoty, ale spíš popkulturního odkazu. Burzum a Darkthrone už působí spíš jako pouťová lízátka pro děti 12+. Naše ikony se dostaly do rukou davu.

Nemá cenu zastavovat to, co se řítí kupředu. Příznivci black metalu si budou muset zvyknout na to, že budou brzy smeteni proudem elegantních kancelářských typů v tričkách Dimmu Borgir. Death metal zatím téhle komercializaci jen taktak uniká, ale jeho melodické formy typu Amon Amarth nebo Arch Enemy už se taky pěkně nesou v hitparádě kolotočů.

V době, kdy se začaly pentagramy tak pěkně prodávat, se zrodil i zpočátku docela nenápadný komiks finského grafika a tvůrce komiksů JP Ahonena. Rodák z finského Tampere s vizáží znuděného hipstera se hudbou nechává inspirovat často. Jeho tvorba nezahrnuje jen Belzebubs, možná se jednou i k nám dostanou překlady komiksů, kterým dal výtvarnou podobu, jako grafický román Perkeros nebo zatím čtyřdílná série dokumentující život mladých, Villimpi Pohjola. Nicméně Belzebubs si získali asi nejvíc fanoušků.

Šlo zprvu jen o krátké stripy s metalovou tématikou, určenou hlavně pro insidery tohoto žánru. Později se objevily obsáhlejší příběhy, zahrnující takovou normální black metalovou rodinku, která občas vyvolá nějakého toho démona nebo řeší negativní období svých pubertálních dětí, které třeba odmítnout nosit corps paint nebo se nechtějí účastnit rodinných invokací se svými tak trochu DSBM prarodiči. Metalová variace na Addam‘s Family se uchytila. Ahonenův suchý humor ve spojení s ikonickou kresbou komiks proslavil.

Samozřejmě, hudebně zaujatá rodinka upoutala i finské hudebníky, kteří rádi Ahonena sdíleli a podporovali. Z Belzebubs se pomalu stala kultovní záležitost a jednotlivé příběhy můžeme vidět asi na všech sociálních sítích.

Když se objevila první zmínka o tom, že komiksoví hrdinové zakládají dark metalovou kapelu, docela jsem se pobavila. Když ale podepsali smlouvu s Century Media Records, došlo mi, že Ahonen svůj vtip dotáhne asi opravdu do zdárného konce.

Zrodila se kapela Belzebubs a oznámila své první album. Zrodila se taky fiktivní biografie téhle formace. V té se můžeme dočíst, že kapela existuje už od roku 2006, kdy vydala vlastním nákladem album „Quis Novit Daemonit Astus“. Ne, nehledejte ho, neexistuje.

První singl Belzebubs ve skutečnosti vyšel na sklonku roku 2018. „Blackened Call“ vtrhl na metalovou scénu s vervou. A samozřejmě, hlas frontmana ani instrumentální doprovod fiktivní není. Ti, kdo se zajímají o finský melodeath, poznali ten ikonický hlas na první dobrou a časem se probádali až k obsazení Belzebubs. Jenže, je škoda narušovat tu pěknou mystifikaci. Takže, vstupme do pohádky a přijměme fakt, že hudbu nestvořili renomovaní a živí hudebníci, ale kreslené postavičky, které se jmenují Hubbath, Obesyx, Sløth a Samaël. A jak se cartoon hudebníkům jejich debut vydařil?

„Pantheon of the Nightside Gods“ je album na pomezí symphonic blackened death metalu, melodického black death metalu a všeho ostatního. Je to hudba stvořená špičkovými muzikanty, kteří si užili každé žánrové klišé, dramatické zduření, epickou erekci i kvalitu, která z alba přímo tryská.

Jistě, ta blacková symfonická klišé mohou působit hodně filmově, jako soundtrack k hororu, ale ve skutečnosti je to špičková muzika se skvělými nápady. Hubbath, který by si asi nemohl dovolit tolik laciných klišé v textech, kdyby nebyl kreslený (a tak sexy), se odvázal a jeho temné básně dojmou k slzám leckterého milovníka otřepaných symbolů. Hubbath samozřejmě hraje na basu. Je na ni zvyklý.

Obesyx je geniální kytarista. Skoro bych si tipla, že hraje na kytaru Jackson Stars RR-J2SP, ostatně v animovaném videu se tenhle model objeví, ale to už bych vážně prozrazovala moc.

Radši nebudu k jednotlivým hudebníkům říkat už nic, vykecala bych všechno, co se dá.

Podívejme se na album. Cover „Pantheon of the Nightside Gods“ je prostě nádherný. A LP ve variantách klasicky černé, šedé, červené, průsvitné a žluté má opravdu styl. Doprovodný čtyřiadvacetistránkový booklet je vymazlená záležitost. Už jen díky téhle kráse jde jistě o perlu pro sběratele, kterou se vyplatí koupit.

Album obsahuje 11 skladeb. Dynamických, sofistikovaných, velmi variabilních. Samozřejmě, od lyrického intra po poslední skladbu jde o symfonický black/death s elegantními kytarovými sóly, perfektním harsh vokálem a melodickými nápady hodnými mistrů.

Úvodní „Cathedrals of Mourning“ je dramatický tahoun celého alba. Skladba s výraznými kytarovými riffy (fakt se snažím dělat, jako bych je tak dobře neznala odjinud) a velkolepými symfonickými klávesami je proporčně vyvážená, je to hit, střídající rychlé i volnější pasáže, velké plochy, které se vzedmou a skoro nikdy nedohasnou, a techniku, která tuhle kapelu kreslených začátečníků posouvá hodně vysoko.

Tahle nápadná a monumentální taktika se nezastaví ani v jedné skladbě alba. „The Faustian Alchemist“ uchvátí příjemnou rytmikou a pěkným melodickým zvratem po druhé minutě, „Nam Gloria Lucifer“ rozteskní všechny milovníky black metalových symfonických postupů, „Dark Mother“ rozbuší srdce milovníkům deathu a „Nuns in the Purgatory“ nám připomene, že tahle báječná hudba je ve skutečnosti ještě pořád nadsázka a vtip.

Belzebubs přišli, aby dali black metal masám. Budou se dobře prodávat, jejich základ bude v prodeji merche. Živé koncerty… to je otázka. Možná animák. Album je ale fantastická záležitost. Je to technická lahůdka, kterou si užije i znalec. Album, které vám rozbuší srdce, žádná tuctovka. Na to, že si někdo střihnul tenhle projekt jako nadsázku, vznikla velmi kvalitní nahrávka s melodickým přesahem.

Možná jsme přišli o svá temná zákoutí a nemáme kam prchnout před světlem, co ale zůstalo, je kvalita hudby, která má své kořeny v undergroundu, ale prorůstá mnoha formami výš. Belzebubs dokázali tím, co vytvořili, svou lásku k muzice a svůj potenciál. Kreslení novicové mají skvělý zářez na pažbě. Jsou originální, vyspělí a mají obrovský nadhled. Lidský i hudební. Snad jejich alba jednou někdo nespálí s tím, že jde o nějaký satanistický kult. Ale co… Dobrou hudbu lidská blbost nepřeroste.

(Mimochodem, ten hudební motiv, který zazní v 6: 35 v „Dark Mother“, je vykradený od Moonsorrow! Ale za pěkné použití dávám bod.)

All Images: ©JP Ahonen

JP Ahonen web

9.6 Muhtavaa! Perkele! Better than Insomnium 🙂

Je to možná vtip, možná dobře prodejný vtip, ale ve skutečnosti je to hlavně vynikající album.