Recenze: Callidice – Shades Among Us

Nadaní melodici z Jyväskylä se na čas odmlčeli a nevypadalo to, že by se jim po odchodu frontmana chtělo obnovit projekt, který táhli od roku 2014. Po vydání prvního dlouhohrajícího alba „Anthem for Resistance“ (2018) motýl Callidice složil křídla a na čas usnul. Jaké je jeho probuzení?

Recenze: Callidice – Anthem for Resistance

O Callidice už jsem pro Obscuro před časem psala, a to nejen proto, že mám ke kapele osobní vztah. Zdála se mi natolik zajímavá a její protagonisté natolik talentovaní, abych jim věnovala zvýšenou pozornost. Callidice se také před několika lety zastavili v Praze, a přestože jejich vystoupení připomínalo spíš party pro pár přátel, naživo byli stejně dobří jako ve studiu. Slibný rozjezd, korunovaný podpisem s labelem Inverse Records, se ale zastavil ochodem Jarkka Liimatainena z pozice frontmana. Věděla jsem, že Jarkko není hlavním tahounem Callidice, ale přesto, zajímavý hlas a zjev zmizel. Po odchodu vokalisty kapely tak trochu osiří a hledají nový styl, nevědí, jak přesně pokračovat, a riskují, že publikum odsoudí změnu. Callidice měli výhodu, nejsou natolik známí, aby jejich posluchači vyžadovali stejný hlas jako na počátku. Po odchodu Liimatainena také finská čtveřice musela zvážit svoje rozestavění v útočném a obranném pásmu. Potřebovala nutně brankáře a ti se nehledají snadno. Na střídačce se rozhostil smutek.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Nakonec padl los na neokoukanou tvář. Ostatně Jyväskylä má kvalitní základnu harsh vokalových talentů. Tero Ollilainen nastoupil na led a já o něm vlastně nemohu nic napsat. I pro kritika, zaměřeného úzce na finskou scénu, je Tero novou tváří, neznám jeho předchozí působiště. Nicméně spolu s ním získali Callidice trochu jiný charakter hry. Méně obrany, více útoku. Podívejme se na nové EP „Shades Among Us“.

Čtyři skladby „Shades Among Us“  vyšly opět u Inverse Records v červnu letošního roku. Je to vlastně nové intro, představení změny v line-upu a nového vokalisty. A, mimo jiné, představení změny stylu Callidice. To mě překvapilo dost.

V předchozí tvorbě se Callidice profilovali jako velice melodický death metal. Melodická složka u nich vždycky převažovala a death stál spíš v pozadí, i když vokál byl vždycky dostatečně tvrdý. Callidice sázeli na velice dobře zapamatovatelné, nosné melodie. Ostatně jejich největší hit „Scarlet“ byl založený na dobře čitelné melodické lince s takřka rockovým základem. Slušně vychovaní chlapci ze severu příliš nezlobili a nekřičeli, drželi se spíš u zdi a nebyli nijak zvlášť drsní. Stejný charakter drželi i na albu „Anthem for Resistence“, kde byla melodičnost opravdu precizní a uhlazená. V „Shades Among Us“ ale došlo k posunu. K poměrně znatelnému žánrovému posunu blíž k deathové složce. I když intro, na kterém je velice znát decentní rukopis klávesisty a skladatele Tera Latvaly, zní skoro jako úvod k poctivému symphonic metalu, ostrý nástup bicích ve skladbě „Emperor’s New Clothes“ nás nenechá na pochybách. Callidice přitvrdili.

Ollilainen se ukázal jako neskutečně dobrá volba, protože jeho hlas není tak odlišný od předchozího vokalisty (myslím, že ti, kdo Callidice nemají naposlouchané důsledně, ani rozdíl nepoznají). Možná vyniknou víc vyšší polohy screamu než hluboký growl, ve kterém Liimatainen vynikal, ale to jsou spíš tušené odstíny šedi. Co se mi líbí moc, je skutečnost, že Ollilainen je dynamičtější, ne tak statický. Žene skladby kupředu, je to větší drak, zlejší démon, hádala bych, že začínal s blackem, ale to je jen můj odhad. Tuším v jeho vokálním projevu jyväskylskou black metalovou školu. Nicméně death vokalistovi sedne moc pěkně.

Co mě překvapilo, to je instrumentační posun zbývajících členů kapely. Musela jsem se ujistit, že na kytaru hraje skutečně zdvořilý, mírný a jemný Tatu Latvala. Asi se konečně naštval, protože se rozhodně s riffy nemazlí. Stejně, a to nesmírně, vyrostl bubeník Ville Jyrkkä. Za bicími se rozvášnil a slyšitelně ho baví dělat pořádný rámus. Ville měl od začátku potenciál a talent, rozhodně měl kam růst a pracoval na sobě. Doslova vidím, jak si to užívá. Ville dostal prostor, který využívá na maximum. A co je lepší, ještě stále se má kam zlepšovat, má kam růst.

Nejtišší člen kapely, Samuli Rasmus, tentokrát nedostal příležitost k maximálnímu využití svého kvalitního čistého vokálu, ale ve skladbě „Treehouse“ vnesl do deathu kapku devadesátkového rocku. Jinak samozřejmě, Samuli je zkušený basista a Callidice v něm mají absolutní jistotu.

Co se týče Tera Latvaly, tam se kvalita nemění. Vynikající klávesista je široce rozkročený mezi několik stylů a umí vytvořit pěkné pozadí skladbám, které ubíhají rychle kupředu.

Celkově je nové EP milým dárkem pro posluchače a kvituji s povděkem, že vzniklo. Samozřejmě, nejde o velký počin, který by zbořil základy jyväskylského death metalu, ale Callidice dokázali, že jsou už stabilně zajetí, že se s nimi musí počítat a že mají určitě budoucnost. Přála bych jim, aby navázali na nový začátek dlouhohrajícím albem, které bude určitě zajímavým želízkem v ohni.