Takže…jsem asi ten poslední kritik na světě, který by měl psát recenzi na jakýkoli power metal. Zvlášť na finský. Když já tam vždycky slyším Hevisaurus a myslím si, že je to sranda, takže obvykle neberu power vážně. Taky skoro ve všech power metalových kapelách z Finska obvykle slyším magický vliv ikonických Waltari a co hůř, vokály mi připomínají Abbu, takže si každou kritikou koleduji o to, aby se pár power metalistů domluvilo a nařezalo mi v tiché uličce nočních Helsinek. Doufám tedy, díky výše uvedené obhajobě, že mě Cardiant nenechají odstranit nájemným vrahem.
Na úvod musím říct…zase to tam slyším. Ať mi pustíte Stratovarius nebo třeba Kotipelto a Sonatu Arcticu, slyším Abbu. Omlouvám se, to je těmi vokály a uznávám, že brumlat si do procítěné písně Super Trouper není od posluchače pěkné. Ve skutečnosti víme, že jedni z nejšikovnějších a nejbrilantnějších muzikantů často tvoří právě power metalové kapely. Zpěvákům, kteří dokonale ovládají clean vokál tenhle styl nabízí provětrání všech rejstříků a oktáv, dovolí jim vložit do zpěvu tolik emocí, že dívkám v první řadě vlhnou…oči a všichni při tom zpěvu cítí mír, lásku a ukrutnou potřebu vytáhnout zapalovač, se kterým se budou pokyvovat ze strany na stranu. Kytarista se vyřádí v hodně malebných sólech a předvede, že umí všechny stupnice, bicí zní většinou hodně sofistikovaně, a právě v tomhle stylu dostane konečně prostor klávesák, kterému v oblastech odlišného metalu bývá ubližováno. Můžete zpívat o bílých vlcích, zářících hvězdách a co víc, o lásce, aniž by se publikum smálo, díky čemuž na vaše koncerty mohou i mladší ročníky, kterým jsou odpírány vystoupení, kde se zpívá o hnití a smrti andělů. Power metalové hvězdy také často mívají mnohem krásnější a lesklejší hřívu vlasů vonících kondicionérem a potí se jen zřídka. Power metal má cosi blyštivého a líbivého už ve své podstatě a zvládne i určitou míru flitrů.
Cardiant nejsou žádná vycházející hvězdička. Se svými sedmnácti křížky na hřbetě už se umí pohybovat na scéně a mají vybudované publikum. Je to kapela, která se blyštila v cenách Eurovize a složila hymnu finského hokejového klubu z Tappary. Je to kapela, která ví, jak pohodit hlavou a zazářit. Září i v novém albu „Mirrors“, kterému prostě nelze vytknout jedinou věc. Jistě, mohla bych psát o tom, že všechny podobné motivy už jsme tu stokrát měli, že tohle už jsme někde slyšeli, ve skutečnosti je to ale vybroušené album od začátku do konce.
Ta kytarová sóla, která předvádí Antti Hänninen jsou opravdu skvělá, bicí Lauriho Hänninena jsou brilantní, Marko Lindroos by s klávesami oslnil i Stevieho Wondera a Erik Karhatsu by mohl svými hlasovými dispozicemi okouzlovat fanynky od deseti do devadesáti. Přidejte k tomu charismatickou Outi Jokinen a velmi precizní basu Mikka Mäntäriho a máte parádní kapelu, která zvládne i nemožné. Když jsem tuhle sestavu poslouchala, musela jsem si přiznat, že jsou to skvělí muzikanti se vším všudy. Se svým odstupem k líbivým metalovým stylům bych asi album „Mirrors“ vypnula, kdybych nebyla očarovaná tím, jak jsou ti lidé šikovní, jak využívají všechna ta ohraná klišé, jak je čistí a napínají, vyhlazují a jak si hrají. Nesnaží se překročit power metalový práh, i když si zaexperimentují s taneční hudbou a motivy, které do žánru tak úplně nepatří, tělem a duší zůstávají v té velké, úspěšně znějící, šťastné hudbě plné blyštivých konfet.
Zároveň v „Mirrors“ slyším hodně vlivů, které jsou zajímavé, ať už je to dotek starých Sentenced v písni „Riot Rising“, popová hra s růžovými stíny v „Absolute Power“, kde se ozývá vzdálená ozvěna raných Nightwish, nádherná heavy metalová skladba Soul, ve které si zahostoval Pasi Rantanen, nebo „Another Time“, kde se spojily symfonické nájezdy s těmi ikonickými velkými metalovými hudebními tématy, která známe někdy z osmdesátých let.
Ne, nezačnu po poslechu „Mirrors“ slzet u power metalu, asi by mi přeci jen chybělo v té záři světel trochu temnoty a chrčivé hlasy negativně naladěných potemníků, ale určitě bych chtěla zažít atmosféru živého koncertu. Zároveň jsem nějakým zvláštním perverzním způsobem ráda, že to album mám. Občas člověk musí vidět ohňostroj, stáda koní ve zpomaleném záběru a vlající vlasy kytaristy stojícího proti zapadajícímu slunci.
Cardiant
Mirrors
Finsko
2017
Inverse Records
Cardiant Mirrors
Wow, stupiditou album artu překonavají dokonce i Edguye 🙂