Recenze: Endless Forms Most Gruesome – Endless Forms Most Gruesome

Finské legendy občas zabloudí v hlubokých lesích a zůstanou po nich jen vzpomínky. Přesně takový pocit jsem měla ve chvíli, kdy ze scény zmizela ikona Ghost Brigade. Nemůžu uvěřit tomu, že Ghost Brigade byli na výsluní jen deset let, skoro každá jejich skladba je pro mě nestárnoucí klasika. Ale svět se mění, a tak v roce 2015 v hlubokém lese zabloudil i Manne Ikonen, muž, který Ghost Brigade dával své charisma a svůj krutě smutný hlas.

Nakonec jsem se smířila s tím, že Manne už se nikdy neobjeví v nahrávacím studiu, ale na jeho hlas jsem nezapomněla.

Nicméně rok 2020 přinesl na křídlech epidemie i velké doomové překvapení, na jehož počátku stál aktivní bubeník a sen o vlastní tvorbě. A ještě něco. Nápad oživit mrtvého titána. Manne Ikonen a jeho krutý hlas tak ožil v nové doomové kapele Endless Forms Most Gruesome.

Juuso Raatikainen, bubeník neméně slavných Swallow the Sun, se zaměřil na hudbu, takže své nové kapele nedal zrovna snadno zapamatovatelný název. Budu se tedy snažit psát recenzi tak, abych se zatraceně dlouhému názvu kapely, pokud možno, vyhnula a nemusel a použít ani zkratku, která je také dost hrozná. S povzdechem ale musím přiznat, že recenzované album se jmenuje… ano, hádáte správně. „Endless Forms Most Gruesome“. Je mi líto, Raatikainen je skvělý hudebník, ale na názvy nemá talent. Takže raději rychle k hudbě.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Ikonenův hlas si přímo říká o něco houpavého, velmi, velmi pomalého, tvrdého a přísného. Propojení klasického doom a sludge metalu s kapkou groove metalu a postmetalovým laděním je tedy ideální podhoubí. Zlý hlas vyniká při plavbě po tmavých vlnách bezprizornosti, bičované velmi ostrým, nepřikrášleným kytarovým zvukem a příjemnou barvou bicích, která by se dala poslouchat nekonečně dlouho. Album (říkejme mu pro zjednodušení „Endless“) se nese v ponuré atmosféře, kterou ani na malou chvilku neprozáří optimističtější motiv. Poslech je určen jen vyzrálým milovníkům výše vyjmenovaných forem, kteří nepotřebují v hudbě zažívat vyvrcholení, ale jen a pouze postupnou erekci, která na konci každé skladby uvadá. Chápu, že teď jsem na poslech alba moc lidí nenavnadila, ale posluchačům doomu, stoneru nebo sludge jsem snad ukázala zlatou žílu. „Endless“ se nesnaží o vrcholný melodický nápad, prostě tu je, statické, monumentální a zabírající prostor. je to kompaktní, nerozbitelná hudba, těžká a depresivní v každém detailu. V ní se žádné vyvrcholení neděje, z deprese možná přejdete jen do nadějnější melancholie, proto, abyste zabředli do katatonie, a ještě větší deprese. Východiskem je ukončení poslechu za účelem najití břitvy, která vás zbaví trápení.

Rozhodně se ale nedá říct, že by se v albu nic nedělo. Naopak. Kromě Raatikainenova multiinstrumentálního řádění se tu děje Ikonen, jehož hlas vás naučí sebenenávisti v devíti lekcích. Po pravdě, v poslední době bývá doom vlastně poměrně melodický a posluchačsky přístupný, ale „Endless“ je přesně takové album, jaké vás donutí krvácet z mozku. Nejde o jednoduchou hudbu, která se dá zvládnout bez dlouhodobé přípravy nebo alespoň jointa a láhve vodky. Abych nedostala svou redakci do problémů, musím podotknout, že já mám tu dlouhodobou přípravu. „Endless“ rozhodně aspiruje na nejdepresivnější počin roku 2020 a do jisté míry tak přesně vystihuje atmosféru doby izolace a samoty, kterou jsme si nedávno prošli.

Ikonen se vrátil v úžasné formě. Trhá ušní bubínky pomalu, s krutostí sobě vlastní, rve srdeční sval špinavými nehty, jeho hlas jako struhadlo přejíždí po našem vědomí a nedá nám vydechnout.

Možná až poslední skladba s optimistickým názvem „Free Fall from Womb To Grave“ nás nechá na chvíli odpočinout. Minimálně celé několikataktové intro.

Po poslechu celého alba se budete cítit vyprahlí, zneužití, zbití, deprimovaní a ponoření do jezera plného slz, vyplakaného hladovějícími koloušky. Ano, je to přesně ten pocit, na kterém je každý posluchač doomu bytostně závislý. Pokud zvládnete, tak jako já, dva až tři poslechy, odstraňte nejprve z dosahu všechny ostré nástroje.

Co říct závěrem? Juusi Raatikainen je i přes svou výšku velmi nenápadný muž. Vídám ho za bicími a už jsem si zvykla na jeho obličej, většinou zbavený jakékoli mimiky. Juusi by mohl dělat reklamu na Finsko, je skoro prototypický. Stejně jako hudba, kterou miluje. Bubeník, který ví, jak představit světu hloubku finské deprese, ve svém albu předvedl nečekaně vysokou interpretační šikovnost. Všechny nástroje, které nahrál, zní skvěle. A volba Manniho Ikunena byla geniální. Jako debut tedy album „Endless Forms Most Gruesome“ obstálo, a i když se nebude bít o nejvyšší příčky doomových alb roku, má slušně nakročeno.

Images: ©Inverse Records