Krystalická čistota absolutního smutku. Hrůza z otevřené krajiny přeplněné vlhkostí, která se vpíjí do země i do lidí z ní vyrůstajících. Šedivá clona deště, který padá přes hranu pobřežního převisu, zastírá pohled do dálky a déšť tu padá tři sta dní v roce. Jsme na Faerských ostrovech a skrz šumění deště slyšíme hudbu tak děsivě naplněnou smutkem, že se při jejím poslechu propadneme na dno dávno rozpadlé hrobky.
Poprvé jsem viděla Hamferđ v klipu „Vráin“ a po pravdě, užasle mrkající jsem zírala na ty obskurní zjevy okupující strohou katedrálu v Tórshavnu jako na zjevení. Měli na sobě obleky a vypadali jako by si je vymyslel autor hodně perverzního komiksu. Celé to působilo, jako by Blues Brothers dostali vleklou depresi a já čekala, jestli to dál bude tak děsné, jako na začátku. Slibovala jsem svému mozku, přesycenému funerální obskurností, že mu nakonec Blues Brothers za odměnu pustím, jestli tohle vydrží. Už ani nevím, který dobrák řekl: „Pusť si to a počkej na to, až začne zpívat ten chlap.“ Nemohla jsem to vydržet, hlavně pohled na klávesáka, který mi zoufale připomínal jednoho příšerného spolužáka z dětství. Rozhodla jsem se video vypnout, už z toho důvodu, že Vráin má desetiminutovou stopáž. Někdy okolo minuty a půl začal jeden chlap v obleku usilovně chrčet, což mě zaujalo natolik, že jsem ruku od vypínání zase oddálila. Napadlo mě, že pokud to může být ještě horší, pak mě to vlastně dost zajímá. Mám ráda divné projekty. Nemám moc ráda obleky, ale začínala jsem se bavit a brala celou tu věc jako vtipnou záležitost. Když ten depresivní pohled na smutné pozůstalé trval další minutu nepřerušeného chrčení, rozhodla jsem se znovu vypnout. A ve třetí minutě se to stalo…
Ten člověk začal zpívat. Poprvé v životě jsem slyšela faerštinu a poprvé v životě jsem se setkala s Jónem Aldará a s jeho hlasem. Vlastně bych měla napsat Hlasem, protože Jón Aldará v sobě má ještě jednu osobnost, samostatnou, nezávislou a neuvěřitelnou. Je to jeho Hlas. Občas vidíme Jóna a občas vidíme Hlas. Jeho Hlas je totiž nejen slyšet, je i vidět, je možné se ho dotknout. Je to rarita, která se vyskytne na Zemi zhruba jednou za padesát až sto let.
Nevypnula jsem tenkrát „Vráin“, ale otevřela si pivo a pustila ho znovu. A znovu. A Jón střídal táhlý, děsivý scream v mnoha podobách s tak oslnivou bravurou čistého vokálu, že jsem uvěřila na nadpřirozeno. Tehdy mě napadlo, že Hlas je na osobě jménem Aldará nezávislý, protože do toho muže se něco tak obrovského a komplikovaného prostě nemůže vejít. Lidské hlasivky nemají schopnost vytvářet něco tak podivuhodného, to není možné. Aldará je buď bůh nebo démon. Anebo to má namixované a zpívá na playback. Jasně… Ulevilo se mi. Je to playback. Nikdo takhle nezpívá.
Bohužel jsem Jóna viděla živě v Praze s finskými Barren Earth. Teorie rafinovaného playbacku zmizela a já se poklidně vrátila ke své původní teorii nadpřirozené bytosti, kterou k břehům faerských ostrovů přinesla nějaká mýtická velryba. Hlídala jsem si ho dobře. Za celý koncert udělal dvě drobné intonační chyby, což bylo skoro k pláči, protože jinak zpíval bezchybně, a tak neuvěřitelně, že mi několikrát málem vytrhnul páteř ze zad a jednou mě donutil k emotivnímu lesku slz v očích. Což bylo démonicky podlé.
Jón Aldará propůjčuje svůj Hlas mnoha projektům. Kromě zmíněných Barren Earth si odskočil ke Clouds, kteří jsou mu stylově bližší svou doomovou atmosféričností, ale Hamferđ mu padnou jako skvěle ušitý oblek. Funerální charakter jejich písní, skoro neměnný rytmus, důraz na akustičnost, velmi nenápadný zvuk bicích, to dává zpěvákovi kultivované, nosné podloží, na kterém může jeho Hlas bujet. Není to tak, že Hamferđ jsou Aldará a že bez něj by nebyli ničím. Skupina i frontman jsou propojení stylotvorností své hudby a sytí se jeden druhým. Pro Hlas jsou Hamferđ dokonalé pole působnosti. Může se vyjadřovat faersky a jestli byl kdy stvořen jazyk, pro který je doom metal přímo určen, pak je to měkká, poddajná a podivuhodná faerština. Hudba, podobná moři, vlnící se, občas bouřící, občas klidná, občas nezřetelná, nechává Hlas v popředí tvořit skulptury tónů. A diváka mučí mrazením v zádech. Odhalující krása prožívaného smutku nás nutí ukazovat Hlasu své nejvnitřnější emoce. On je z nás trhá a sytí se jimi. Faerský upír má rafinovanou podobu.
I v posledním albu „Támsins likam“ propojili Hamferð všechno, co od vzniku předchozího alba „Evst“ nasbírali. Jejich hudba vyvěrá z faerského folklóru, poezie, literatury, z hudby samotné. A je to skvělé. Je to plnější a uchopitelnější, než „Evst“, který mám tolik ráda. Tentokrát je album hudebnější a výrazně melodičtější, kapela se vyrovnala s Hlasem, obklopila ho a zarámovala. Remy Johannesen je mnohem výraznější a brilantnější, oba kytaristé, John Egholm i Theodor Kapnas se rozhodli nestát opodál a dokázali, že mají větší potenciál, než by od nich kdo čekal, Esmar Joensen za klávesami je decentní a závažný a Ísak Petersen má plno prostoru, protože basa je kostrou doomu.
Oproti oběma předchozím albům jsem se soustředila nejen na Jóna Aldará, ale i na kapelu, která od doby, kdy nahrála „Vráin“ neskutečně vyrostla a dosáhla takové zralosti, že před ní mohu jen smeknout.
Hamferð jsou stále podivní, v těch svých oblecích a kravatách, s jazykem, kterému rozumí jen pár lidí na celém světě, s tou urputnou, sebevražednou melancholií. To se nezmění. Stále si budou posluchače hledat v zapadlých koutech a ve stínech, budou se dotýkat jen některých, ochotných, podlehnout síle Hlasu a obětovat mu poslední kapku krve. Ten, kdo se ale nechá vtáhnout do toho šíleného druhu krásy, zažije vnitřní vzkříšení.
Hamferđ – Támsins likam
Faerské ostrovy
Funeral doom metal
Metal Blade Records
Vychází: 12. ledna 2018
Hamferđ - Támsins likam
už teda delší dobu tenhle obor nějak důkladnějc nesleduju, ale jestli tohle je funeral doom, nestačím se divit, kam se od dob Worship, Hierophant nebo třeba Wormphlegm posunul… a tim nemyslim, že by se posunul k lepšímu