Mívám ve zvyku udržovat si u black metalových alb nadhled a příliš se nezaobírat tématy. Většinou jsou si podobná, většinou jde o styl a jeho znaky. Ne, nepohrdám žánrem, nevysmívám se mu, a když, občas, není to nikdy výsměch povýšence, který by trousil věty typu: „Tak tohle už mám nějakou dobu za sebou.“ Naopak. Bez black metalu by byl můj svět chudší o několik mimořádných alb. A jedním z nich by třeba bylo i album kapely Hiidenhauta, „Noitia on minun sukuni“. Black s dávkou hravosti, která protkává závažnost, brutalitu i eleganci melodičnosti, mužský a ženský vokál, který mě zaujal na první poslech. Musím přiznat, Hiidenhauta jsem už po prvním albu zařadila do složky „hodně zajímavé“. S albem „1695“ jsem ale musela přeřadit Hiidenhauta do složky „citová záležitost“. „1695“ je totiž rok, který si asi po poslechu alba budu pamatovat do smrti.
V roce 1695 vládl českému království Leopold I. Zastihl své země v nepříliš dobré kondici. Čechy zasáhla morová rána, která zabila přes sto tisíc lidí, bujela povstání, ekonomickou krizi Leopold ještě prohloubil výdaji na armádu. Konec sedmnáctého století nebyl rozhodně zlatým věkem. Na sever od nás se ale dělo něco jiného. Země pukala mrazem. Sever, brutálně zasažený malou dobou ledovou, musel přestát jedno z nejhorších období ve svých dějinách. Norsko, Švédsko, Estonsko, Litva, Finsko… Všechny tyto oblasti se dostaly za hranici svých nejčernějších let. A pro Finsko znamenaly roky 1695-1697 demografickou katastrofu.
Představte si, že každý třetí člověk vaší země zemře. Na následky zimy, fatálního nedostatku jídla, na nějakou epidemii. Hladomor zabil každého třetího Fina. Nevybíral si. Strhával do bájné Tuonely muže, ženy i děti. Pravděpodobně neexistovala rodina, která by nepřišla o své blízké. Smrt byla všudypřítomná, děsivá a zdála se nekonečná. Malá doba ledová zasáhla celou Evropu, ale na severu byl její dosah citelnější. V zemích, kde jsou dlouhé zimy a hodně tmy, znamenalo další ochlazení postupný, děsivý zánik.
Asi neexistuje černější tématika. Pokud si Hiidenhauta chtěli vybrat něco opravdu depresivního, tak sáhli po tom nejsilnějším, co bylo k dispozici. Historická paměť se udržuje kulturou. I my bychom asi necítili nic k temným místům naší historie, kdybychom o nich nečetli a nespojovali si je s uměním. Už je to všechno příliš daleko a uměle vyvolávaný patriotismus si většinou spíš libuje ve slavných chvílích, ne v těch, při kterých děti umíraly hlady. Tahle témata tu možná zůstávají pro někoho, kdo nemá strach podívat se do tmy.
Album „1695“ je přizpůsobené dokonale tématu. Dodržuje vzorně kalevalské metrum, takže zní jako stará finská báseň. Hudbu oholilo na kost, takže je obnažená, syrová a neelegantní, stejně jako zpěv. Tentokrát si tvůrci nehrají, nepokoušejí symfonickou múzu. Jde to na dřeň, nemá to ani kousek líbivosti nebo estetičnosti. Koncepce alba je protkaná krutostí a nezmění charakter tohoto black metalového danse macabre od začátku do konce.
Vokalista a skladatel Tuomas Keskimäki rozhodně nezaváhal ve svém skoku do minulosti a asi bych nechtěla být v jeho kůži při skládání alba, které ho muselo určitě strhnout do hodně velkého smutku. Na druhou stranu, Hiidenhauta vytvořili něco nadčasového, a ještě přispěli k udržení paměti, která by neměla vymizet. Rok „1695“ tak zůstane nejen v mysli těch, jejichž předkové tehdy přežili, ale i těch, kdo do téhle chvíle o konci 17. století ve Finsku nevěděli vůbec nic.
Images: ©Inverse Records, © Jamppa Lamminpää
Hiidenhauta
1695
Label: Inverse Records
vyšlo: duben 2018
