Recenze: Insomnium - Heart Like a Grave

Jelikož jsou skoro všichni v teamu Obscuro tak trochu fangirls této kapely a vydání jejich alba je pro nás významná událost, máme pro vás dvoj-recenzi.

Napsala: Miklaras

Čekal na to celý melodeathový svět. Po třech letech finská stálice Insomnium vydala nové album. Kult, který začal v roce 1997 a postupně se vlámal do srdcí fanoušků celého světa, je v těžké pozici. Ostatně, asi jako celé pole skvělých melodic death metalových kapel poloviny devadesátých let. Kapely, které začínaly s malým, nadšeným publikem, s několika desítkami fanoušků, postupně vyrostly a dneska představují nositele severského melancholického stylu, který dokáže naplnit i velké haly. Bohužel, kapela v této pozici prožívá většinou krutou schizofrenii. Musí si vybojovat pevné místo mezi sklouznutím do dobře prodejné komerce a mezi tím, co ji definovalo od počátku. Někteří to nezvládli a rozhodli se rezignovat na inovátorství a radost z vytvářené hudby. Stali se jen logem, potiskem triček a jejich jména se ocitla v metalovém bulváru při sporech s fanoušky a novináři. Jak si vede Insomnium?

V roce 2016 se Niilo Sevänen rozhodl k velkému a velice riskantnímu životnímu kroku. Nahrál nové, koncepční album Winter’s Gate, které sice vycházelo ze stylu Insomnia, ale představovalo experiment a zátěž pro posluchače. Kromě tohoto risku Sevänen zariskoval ještě víc. Opustil práci a vstoupil na dráhu profesionálního hudebníka. To samozřejmě znamenalo hodně a málokdo takový krok zvládne. Po třech letech se zdá, že Sevänen svou roli ustál a nejen on. Kapela tu velkou změnu dokázala udržet a nerozpadla se. Naopak, přibyl Jani Liimatainen na pozici kytaristy a Insomnium se trochu zpevnili, protože už tak nebyli závislí na nejistém balancování Villeho Frimana mezi jeho prací a hudbou. Winter’s Gate zaznamenalo úspěch a kapela s ním sjezdila doslova celý svět. Ale už bylo načase představit nové album. Heart Like a Grave je na světě. A my, kritici, můžeme začít trhat kořist.

Současná sestava Insomnium

Přiznávám, bála jsem se. U tak slavných kapel je vždycky recenze ošemetná věc a jako na potvoru, nyní mi krom Insomnia leží na stole ještě jeden podobný kousek. Trávím tedy čas přemýšlením o tom, jak těžké je hodnotit natolik známé a ověřené kapely. Můžeme vlastně objektivně zhodnotit jejich novou tvorbu? Insomnium už si svůj styl vybudovali, je snadno poznatelný, na první poslech víme, o koho jde. A co vlastně očekáváme od takové kapely? Inovativnost? Když to hudebníci udělají, fanoušci je často odsoudí a obrátí se k nim zády, podívejme na příklad In Flames. Čekáme tedy stále stejnou hudbu? Neměnnost? To už předvádí Arch Enemy a i když jsou komerčně veleúspěšní, skuteční fanoušci jsou z jejich posledních hudebních počinů spíš rozpačití.

Mám pocit, že tento problém řešili i hudebníci Insomnia. Na albu je to znát a také je znát, jak pečlivě se Finové snažili sestavit playlist. Heart Like a Grave velmi opatrně balancuje mezi dost zřetelnými finskými hudebními vlivy, doteky starších, úspěšných alb a inovativní cestou, nastíněnou už ve Winter’s Gate.

Nové album je svým předchůdcem velmi ovlivněné. „Pale Morning Star“ by mohla být zařazená do Winter’s Gate a rozhodně by nenarušila jeho komplexnost. Na druhou stranu, v novince je pár velice zajímavých věcí, které bych chtěla zmínit.

Ve Winter’s Gate se profilovala hlavně ústřední dvojice, Vanhala-Sevänen. Byla to velice autorská záležitost, ve které vynikla Sevänenova literární a textařská tvorba, spolu s Vanhalovými hudebními nápady. Kytarové party byly v předchozím albu dominantou, o ostatní nástroje až tak moc nešlo, bylo to masivní kytarové sólo, podporující velmi hutnou poezii. Sevänen se ve Winter’s Gate stal Einem Leinem své generace, skutečným literátem, nejen vokalistou. Ale Heart Like a Grave se vrací k zavedeným postupům a k jisté tvůrčí skromnosti.

Jde o klasické písňové album, o devět songů a jednu instrumentální skladbu, takže tu máme návrat ke kořenům. Někdy dokonce ke kořenům, které Insomnium předcházely. Jasně, jsem kritik zaměřený na Finsko, takže slyším výpůjčky od Sentenced nebo Amorphis, slyším jedno intro Omnia Gathera, ale to není na albu podstatné. Sentenced jsou finskou veličinou a jejich styl ovlivnil mnoho hudebníků, pokud se tedy ozvou v písních Insomnia, je to v pořádku, je to vlastně pietní výpůjčka. Stejně tak ikoničtí Amorphis. A Omnium Gatherum jsou Vanhalova kmenová buňka, takže i tady je ovlivnění na místě.

Ovšem navzdory těmto nepůvodním dotekům je největší inspirací pro nové album Insomnium samotné. Vrátilo se ke své dřívější brilantní melodičnosti a hudební hravosti, to pro mě bylo překvapivé. Je to stejně úžasné, jako stará alba, jako Since the Day it All Came Down nebo Across the Dark. Starší tvorba je tu velmi zřetelná a použitá kreativně, není to autokanibalismus, ale skutečný tvůrčí proces. Třeba „The Offering“ se vrací ke kořenům a zní přitom nově. Velmi netypicky zní „Valediction“, kde Insomnium využili skoro popový postup v ostrém kontrastu k hutnému harsh vokálu. Největší dojem na mě udělala asi skladba „Twilight Trails“, která propojuje nové postupy, masivní vokály, melodickou linku, která je snadno zapamatovatelná a čistá, spolu s proměnlivými hudebními postupy. To je fantastická píseň. Instrumentální „Karelia“ je jistě srdeční záležitost, citový kousek, velmi finský, ve své nejvlastnější podstatě.

Nový axeman Jani Liimatainen

Co mě překvapilo byl fakt, že Niilo Sevänen trochu změnil hlasovou techniku. Ne ve všech písních, ale občas se opře do netypického growlu, který mu velice sluší. Je to nepatrná změna, ale pro budoucí vývoj vokalisty asi podstatná.

Strach mě opustil. Insomnium našli hranici mezi komerční úspěšností a původností, to je vzácné. Našli vyvážené místo. Jistěže je někteří fanoušci budou vinit z nepůvodnosti nebo naopak ze strachu před experimenty, ve skutečnosti ale všichni slyšíme, jak nesmírně dobré je album Heart Like a Grave. Je to profesionálně zvládnutá hudba ve špičkové instrumentální kvalitě, která neztratila nic ze své originality. To album jsem slyšela teprve asi dvacetkrát nebo třicetkrát, ještě se zdaleka neblížím stovkám svých poslechů předchozích alb, ale přesto vím, že mi už přirostlo k srdci. Potrpím si na brilantní kousky. A tohle je jeden z nich. Insomnium na vrcholu tvůrčích sil.

Hodnocení: 9/10

Napsal: Royal Blunt

Musím říct, že na nové album Insomnium jsem byl dost zvědavý. Tato parta z Finska mi svým nezaměnitelným melancholickým soundem učarovala už před nějakým pátkem (zhruba od vydání One For Sorrow (2011)) a se svým konceptuálním albem Winter’s Gate (2016) mi, jak se lidově říká, vytřela zrak, zvlášť protože po Shadows of the Dying Sun se mi kapela zdála být trochu na sestupné trajektorii.

Insomnium vždy byli hitmakeři, songy jako „Down With the Sun“, „One For Sorrow“ či „While We Sleep“ jsou zkrátka vypalovačky, které patří do melo-death metalové síně slávy, což může být pro kapelu požehnání i kletba. Jejich alba mi vždy přišla trochu nevyvážená, některé songy zkrátka trochu blednou v porovnání s těmi nejvýraznějšími, takže člověk má tendenci sjíždět pořád dokola nejoblíbenější písničky a nesoustředí se tolik na album jako celek. Vydáním Winter’s Gate se tento dojem z jejich hudby pro mě záhy změnil: toto album je ucelený hudební projekt, ve kterém vynikají jak jeho jednotlivé části, tak je poutavý jeho vývojový oblouk.

Po poslechu singlu „Valediction“ jsem byl trochu na vážkách: sklouzávají Insomnium na svém novém počinu trochu do goth metalového teritoria, jako na Shadows of the Dying Sun, nebo si udrželi energii a soudržnost Winter’s Gate? Ne že bych měl něco v principu proti čistému zpěvu nebo goth metalu, ale přece jenom některý materiál z Shadows of the Dying Sun zní trochu unyle, a to prostě nejsou Insomnium, jak je známe a milujeme. Na druhou stranu se mi jakožto rádoby intelektuálskému knihomolovi velmi zamlouval koncept alba: písně na něm jsou inspirované těmi nejzádumčivějšími, nejdepresivnějšími povídkami či novelami z korpusu moderních finských, které se kapele podařilo sesbírat, což je nepochybně skvělý zdroj pro hudební projekt. K „Heart Like a Grave“ jsem tedy přistupoval se směsí skepse a očekávání, ale i po zběžném poslechu alba se moje obavy ukázaly být liché. Energie, náboj, jiskra se z hudby Insomnium neztratila, hodinu dlouhé album je nabité silnými melodiemi, sladkobolnou atmosférou, chytlavými refrény a kytarovým kouzelnictvím, některé songy se celkem rychle staly mými nejoblíbenějšími z celé tvorby kapely.

Niilo Sevänen a Markus Vanhala

V krátkém intru je atmosféra alba navedena jemnými, smutnými tóny piána a houslí které následují hřmotné kytary a vokál Niila Sevänena. „Valediction“ si mě, jak už jsem naznačil, ze začátku hned nezískal, ale přišel jsem mu na chuť a jedná se o jeden z nejsilnějších songů na albu. Song má čisté vokály ve sloce a growly v refrénu a nemá nic společného s mustrem „řvaní ve sloce, následované přeslazeným popovým refrén“. Tento celkem melancholický song následuje hravé, až trochu thrashové číslo se chytlavým, silným refrénem „Neverlast“, které má cosi z Omnia Gathera (jak každý fanoušek ví, kapely mají stejného kytaristu, Marcuse Vanhalu); song je vcelku přímočarý, ale na to, jak je ze začátku energický, překvapí celkem melancholickým tónem v závěrečné třetině.

„Pale Morning Star“ je naopak jeden z nejrozmáchlejších songů po kompoziční stránce, celková hrací doba je před osm minut. Temná, poněkud tvrdší sloka se střídá s emotivním, až euforicky znějícím refrénem; song má také krásnou, něžnou střední sekci ve které se pomalu rozvíjí melodie kytarových mágů Janiho a Markuse (kytarista extraordinaire Jani Liimatainen je od letošního roku nový člen.) Další song, který stojí za zmínku je „The Offering“ a to kvůli jeho sladkobolnému, euforickému refrénu, který má cosi z moderní Anathemy, ale zároveň je to čistý melo-death. Středně-tempové, „doomové“ songy jako „And Bells They Toll“ nenudí, jsou oduševnělé a ukolébavkově uklidňující. V druhé polovině alba kvalita dle mého mírně klesá, ale závěrečný titulní song je velmi silný. Album zakončuje instrumentálka „Keralia“, která není jenom nějaké odfláklé outro, ale ucelená skladba.

Heart Like a Grave je skvělým přídavkem do diskografie originální a kreativní kapely. Insomnium se ukazují jako skupina, která dokáže vytrvale tvořit muziku, která lidi fascinuje, protože její emotivní náboj – hněv i smutek, melancholie i euforie – promlouvá k hlubším estetickým potřebám posluchače. Inspirace jim zkrátka nedochází, a i když možná by album nemuselo být hodinu dlouhé (např. song „Twilight Trails“ mi přijde jako trochu standardnější song), celkově se mi ale album velmi líbí a hodlám se k němu vracet.

Hodnocení: 8/10

Datum vydání: 4. října 2019

Label: Century Media Records

Země původu: Finsko