Recenze: Katatonia – City Burials

Událost, která v některých kruzích dokáže prorazit skleněný strop koronaviru, se jmenuje „City Burials“. Švédská Katatonia roztáhla obrovská, černá křídla a vznesla se nad pohřbená města našich myslí. Depresivní kouzelníci potemnělých snů se vrátili ke své minulosti a „City Burials“ zní katatonickou klasikou, kterou dnes možná potřebujeme víc než před lety.

Když v roce 2016 vyšlo album „The Fall of Hearts“, Katatonia sklidila víc kritiky než potlesku. Potom se zdálo, že švédská ikona končí. Zmizela z koncertních pódií, festivalů, stáhla se z veřejného prostoru do stínu své melancholické hrobky a málokdo asi doufal, že se ještě sejde při společné práci. Bylo ale zajímavé sledovat vliv Katatonie na sociálních sítích, který evidentně neustával. Lidé neustále dokola sdíleli nejlepší songy nejlepších alb a opíjeli se zvukem, který je opakovaně naplňoval smutkem i radostí. Samozřejmě všichni vzývali bůžky typu „The Great Cold Distance“ z roku 2006 nebo „Viva Emptiness“, klenot roku 2003. Katatonia se ukázala být natolik přelomová a nosná, že její vliv prostě s ubíhajícím časem nemizí. Možná jsme jako posluchači byli příliš nespravedliví i k odlehčenějšímu „The Fall of Hearts“. Ve skutečnosti má švédská formace alba silnější a slabší, ale ani jedno špatné. A teď je tu „City Burials“. Ne album, ne novinka, ne vzpomínka na minulost, ale událost. Zemětřesení na poli depresivního, progresivního rocku s prvky doomu i gothicu. Ani v tom řazení kamkoli není Katatonia obyčejná, ale podivuhodná.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Jedenáct skladeb. Víc než tři čtvrtě hodiny dokonale vyváženého smutku, který se houpe na lékárenských vahách potměšilé smrti. Opulentní básnické obrazy, lyrické svrbění na kostrči světa. A jako by Katatonia plánovala i velké entrée, „City Burials“ vychází v době, kdy svět zachvacuje panika, úzkost a smutek se rozlézá z děr na sluneční světlo, aby je zastínil. Švédové si nemohli vybrat lepší kulisy, před kterými by zapálili své město.

A město obrovského smutku hoří tím nejnádhernějším pohřebním plamenem, ve kterém se zrcadlí tvorba jedné z nejzajímavějších švédských kapel, jaké kdy existovaly.

Nemá cenu zaobírat se skladbou po skladbě, ale má cenu se vpít do inkoustové černi, odkapávané z pera katatonických básníků, a položit hlavu do klína šelmy, vzešlé z apokalyptických očekávání. Katatonia v albu využívá osvědčené postupy. Pasáže, které se podobají poklidné, zpívané recitaci, s minimalisticky akustickým doprovodem, a bouřící vlnu, ve které se pozvedají nahrbená monstra. Střídání jednoduchosti, krystalického zvuku a trhaných, špinavých riffů je příznačné pro Katatonii už od roku 1993, kdy vyšlo první dlouhohrající album „Dance of December Souls“. Svůj styl si tehdy ještě trojice s jedním hostujícím klávesistou vybudovala nesmírně rychle. Měnila line-up, měnila loga, ale rozhodně příliš neměnila svůj charakteristický zvuk, podle kterého byla dokonale poznatelná. Od založení kapely, tedy od roku 1991, se v Katatonii nemění ani její stálice, kterými jsou Jonas Renkse a Anders Nyström, otcové zakladatelé, kteří si v tomhle složitém manželství užili hodně zvratů.

Vytrvali a patří jim za to dík, protože člověk potřebuje životní jistoty i v nejistých dobách.

Zvuk „City Burials“ je tak, dá se říct, tradiční, velice klasický. Připomíná stará dobrá alba, nevybočuje příliš, je jen bohatší, vykazuje známky zkušenosti a jistoty. V textech se lidská těla mění zvolna v uhlí a bílí obři spí podél cest. Čas, smrt, smutek, rozchody, velké ticho, to všechno je opakováním známého, a přece je to jiné, je to dobré, je to originální. Originalita katatonie nejde překonat, zvrátit nebo prudce změnit. Je dobře, že tvůrci zůstali na cestě, kterou vyšlapali v minulosti, a neuhnuli. Vedou posluchače za ruku do tmy, ve které se skrývá odhalení dávného mystéria. Známe ho asi všichni, kdo jsme kdysi vykročili na cestu Katatonie. Tajemství tkví v tom, že nás těší poslouchat depresivní hudbu, že nás to uklidňuje a paradoxně naplňuje štěstím. Při poslechu „City Burials“ zažíváme totéž co u předchozích alb. Pomalé sypání soli do otevřených ran, které se čistí a hojí. Katatonia nás houpá v tomtéž rytmu a přináší zklidnění. Možnost vydechnout. Najít odvahu k dalšímu životu.

„City Burials“ je album, které korunuje tvorbu zásadního uskupení. Motiv korunovace, který na coveru vytvořil Lasse Hoile, je adekvátní a přesný. Králové severské deprese si svou korunu zaslouží.

Album vyšlo 24. dubna u Peaceville Records

all images: ©Katatonia