Recenze: Leprous – Pitfalls

V pravidelných časových rozestupech se část lidské masy, zaměřená na hudební experiment, zachvěje a zavětří. Norští Leprous jsou totiž velice přesní a alba vydávají s železnou pravidelností. Nová perioda tedy začala a já si říkám, patří vůbec ještě tahle recenze na metalový web, nebo už se pohybuji hodně na hraně? Na druhou stranu, Leprous se pomalému přejíždění ostří jazykem nebojí, tak se pokusím statečně vykročit…

Do nitra djentu a shoegaze, popu, taneční hudby, lehkého rocku a falzetových koloratur. Poslouchat hudbu Leprous je totiž vždycky jako procházet zrcadlovým bludištěm.

Po albu „Malina“ z roku 2017 jsme se ptali, jde to ještě zjemnit? Nestane se z experimentální hudby jahůdkový milkshake? Nebude Einar Solberg znít jako polonahá šestnáctiletá diva na prknech podřadné opery? Kam chce ještě zajít, vždyť už teď se hudba dekadentních Norů dostala až k hranici, od které vás může svézt jen růžový poník posetý třpytkami. Po poslechu „Pitfalls“ už vím, že to jde dál. Mnohem dál. Daleko za zemi, kde se duhoví poníci mění v halucinogenní princezny s vytřeštěnýma očima a hlavou plnou zlatých kudrlinek a rozprášeného kokainu. Vítejte v hlubině „Pitfalls“.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Leprous zpočátku sázeli na metalový experiment a v jejich tvorbě až po album „Coal“ (2013) zaznívaly i ostřejší momenty, připomínající tvorbu spřízněného Ihsahna, který si dokáže hrát velice podobně. Ovšem „The Congregation“ (2015) už ukázalo, že Norové najeli do mnohem prudšího kopce. V dnešní době se nedají posuzovat skrz optiku tvrdých žánrů, protože jejich imaginace přešla jinam. Do jisté míry teď Leprous patří všem a nikomu. Album „Pitfalls“ se blíží víc neprobádané oblasti, ve které najdeme jména jako David Bowie nebo Prince. Ano, Leprous mají dost podobnou charakteristiku. Stejně androgynní výraz, sklony k přehánění, ale také snadno zapamatovatelné melodické motivy, které nám do mozku zavrtávají ušní červy, a velmi zřetelný důraz na osobní i hudební stylizaci.

Když jsem poprvé slyšela „Pitfalls“ jako celek, napadalo mě jméno Bowie docela často. Říkala jsem si, že by Einar mohl být Bowieho múza a že by jejich společný koncert musel být naprosto unikátním zážitkem, který by měl hloubku Sofoklových dramat a výšku vokálů Bee Gees. Ve skutečnosti ale „Pitfalls“ připomíná Bowieho ne stylem, ale spíš tou zoufalou nezařaditelností.

„At the Bottom“ by klidně mohlo hrát v dívčím pokojíku poloviny 80. let, je to tak dokonalé popové retro, že z něj až mrazí, jenže jen do té míry, do jaké se necháme strhnout přeslazenými vokály a přestaneme vnímat instrumentální pozadí, které je vystavěné s důmyslnou chytrostí.

Samozřejmě, albu dominuje ikonická skladba „Below“, kterou Leprous vypustili s předstihem a která má ten odpudivý dar, že vám dokáže hučet v mozku ještě ve tři hodiny ráno. Nedá se zastavit, nedá se vymýtit.

„I Lose Hope“ začíná jako klasický jukebox z osmdesátek, tohle připomíná klipy z MTV, tady možná cítím Prince, vidím flitry a Madonnu znovu mladou a děsící rodiče svou zkažeností. Je to marnotratná skladba, skoro oplzle diskotéková. Maže cukrovou polevu na těla vlnících se tanečnic a olizuje jejich kůži. Je to trochu ulepené a nechutné a budete si to chtít pustit ještě jednou.

„Alleviate“ už také známe jako singl. Když jsem ho slyšela poprvé, napadlo mě, že je to až moc velká písňová něhulka. V kontextu celého alba je to ale skladba, která vlastně působí poměrně mužně, takže nabízí vydechnutí před náporem mnohem jemnějších a křehčích kousků.

„Distant Bells“ je skladba, která vyšla také před vydáním alba a je asi nejzásadnějším dílem z „Pitfalls“. Tady musím jako zpěvačka ocenit Solbergovu dokonalou techniku. Asi už není kam jít. Jeho falzet nezní popově, spíš osciluje mezi jazzem a soulem, je absolutně čistý, tak dokonale vybroušený, že z jeho sterility až mrazí. Einar Solberg je obsedantní vokální technik, pokouší se dojít za normální hlasové možnosti a jeho posedlost se upíná k preciznímu provedení. Každému to nemusí znít dobře, chápu, že mužský vokál v takových výškách už některé posluchače může odpuzovat. Solberg je Farinneli dnešní doby, ovšem místo epického vzedmutí nám nabízí velmi okleštěný minimalismus svého brilantního vokálního projevu. „Distant Bells“ jsou poslechově náročná skladba, protože rozvíjejí v množství stop hodně hudebních nápadů, které ale udržují neustále na hranici ticha. V pozadí Solbergova zpěvu se toho hodně děje, slyšíme elektronické postupy i jazzové momenty, zvuk starého rocku i popové víření, je to směs vlivů, která okolo šesté minuty vybuchne v srdceryvném vyvrcholení, tryskajícím do výšky. Musím uznat, že je to malý mistrovský kousek, který možná ocení až čas.

Jaká je tedy novinka „Pitfalls“? Pro mnohé špatná, je to zklamání, pokračování alba „Malina“, intelektuální, přeslazená nuda, absintový výplod znuděných seveřanů. Pro někoho je to krok k dalšímu experimentu, který už nemá zařazení. Já si, po pravdě, s „Pitfalls“ nevím rady. Hudebně je to jednoduše dokonalé, nemám albu co vytknout, nenapadlo by mě přeskočit jedinou skladbu. Máme tu naprosto vynikající pěvecký výkon, skvělé, chytré kytarové nápady, elegantní bicí, variabilní basu, dobrodružství v pozadí jasného hudebního příběhu. Formálně i obsahově je to jedno z nejlepších alb, jaká jsem za poslední dobu slyšela. Je to nádhera, které možná cosi chybí. Nechci říct vášeň, protože vášní je v albu možná až moc, ale přesto, něco v té přehršli dokonalé hudby neslyším. Ale možná už jsem taky příliš dekadentní a znuděná, možná je mým očekáváním zklamání, asi jako u většiny kritiků.

Tento měsíc se zúčastním koncertu Leprous v Praze a ten asi rozhodne o tom, jestli se moje srdce roztrhá pro „Pitfalls“ nebo jestli ochladne. Protože živé koncerty mají tu moc.

Zatím hodnotím vysoko, protože bych se neodvážila pohrdnout tak špičkovou profesionalitou, ale ve skutečnosti opravdu nevím, jestli si za rok neřeknu, že to bylo hodnocení chybné. „Pitfalls“ vyžaduje čas.

Více o Leprous v našem článku zde: 

Profil: Leprous – Cukrová dekadence

images: Leprous FB