Recenze: Mercury Circle – The Dawn Of Vitriol

Nováčci se do čela pelotonu probojovávají velice obtížně. Na druhou stranu někteří nováčci mají poměrně dobré startovací podmínky, zvlášť pokud jde o známé a oblíbené interprety. Mercury Circle jsou novým uskupením, tvořeným hudebníky, kteří už rozhodně nejsou žádnými nováčky. Na zvuku alba „The Dawn Of Vitriol“ je to rozhodně znát.

Nová finská kapela Mercury Circle se představila s albem, které přináší pět skvěle odehraných atmosférických skladeb. Finové zachytili období, kdy se světem šíří vzedmutá post rocková a post metalová vlna s prvky progressivu. „The Dawn Of Vitriol“ je tak velmi dobovým albem, které přesně vystihuje atmosféru dvacátých let tohoto století.

Celý projekt stojí především na neuvěřitelné aktivitě a agilnosti hlavního protagonisty Jaani Peuhu, který si ostatně vysloužil svůj medailonek i na Obscuru. A co si budeme nalhávat, jde o výjimečně nadaného hudebníka, který má obrovský potenciál.

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

Jaani Peuhu – Nechte doom metal přijíti ke mně

Peuhu rozvíjí svou autorskou a sólovou dráhu už dlouho a v tom, co dělá, je dobrý. Je zajímavé, že se nakonec dostal k doom metalu, který je pro jeho vrozenou poprockovou povahu málo tvárný a neuchopitelný. Peuhu potřebuje jasně definované melodické motivy a tradiční zvuk, opřený o klasické poprockové vlivy. Přesto ho doom metal zaujal a Peuhu tak mohl obohatit svoje už tak dost rozsáhlé portfolio.

Zajímavý finský autor má mnoho nepopiratelných kladů. Svou oblibou v lehce popové melodičnosti se může klidně řadit ke klasiků typu Prince nebo Seala. Má nepopiratelně melodické cítění a je nasáklý popkulturními odkazy osmdesátých let, ze kterých umí vytěžit maximum. Jeho příchod ke Swallow the Sun znamenal obrovský posun v posledním albu.  Peuhu naprosto excelentně chytá vlivy, které kolem něj probíhají, a dokáže je zakomponovat do chytlavé melodie. Jako skladatel je nedostižný a Finsko v něm má hudební poklad. Na druhé misce vah ale leží slabina skvělého skladatele, a tím je jeho vokální projev. Peuhu se narodil jako hudebník, múzy ho musely minimálně znásilnit už před narozením. Zároveň ale nedostal hlas, který by byl stejně dominantní jako mozek. Takže je Peuhu stíhán prokletím. I když je to statný muž, který se dávno vymanil z podoby roztomilého kupida s modrýma očima, jeho hlas stárnutí odmítá akceptovat. Takže ať se Peuhu snaží sebevíc, jeho vokál má to sladké, něžné, mazlivé zabarvení protagonistů teenagerských uskupení devadesátých let. S chlapeckým vokálem doom nevytvoříte.

image: Laureline Tilkin

Když Peuhu ve Swallow the Sun vytváří backing vocal, je to naprosto skvělé. Díky svému dokonalému sluchu a melodickému cítění je přesný, dokáže vybudit poetiku drsného žánru, orámovat ji a ozvláštnit. V sólové poloze bude ale vždycky znít popově a podbízivě. Jestli jinak neuvěřitelně dobrému albu „The Dawn Of Vitriol“ něco chybí, pak je to ještě jeden hlas. Ženský, mužský, vem to čert. Jakýkoli, ale trochu tlumený, temnější, altový nebo basový, harsh, cokoli, co by maličko potlačilo příliš velkou vokální monotónnost ústředních melodií. Vokál je ale jediná výtka, kterou k albu mám. Teď už budu jen chválit a nadšeně obdivovat.

Instrumentální složka celého alba osloví posluchače svou zajímavou jedinečností. Velmi dobře zvolení hráči odvádějí skvělou práci. Když jsem poprvé slyšela Mercury Circle, napadlo mě, že se opravdu hodně podobá jedné z mých nejoblíbenějších post metalových finských kapel, Hanging Garden. A tklivé tóny vzdáleně znějící kytary mě přesvědčily o tom, že tu bude spojitost. Jussi Hämäläinen, kytarista Hanging Garden se ujal kytar, vokálu i dalších rolí a jeho přínos je velice zřetelný. Ostatně Hämäläinen a Peuhu jsou si výrazově velice podobní a je slyšet, že si libují ve stejných postupech.

Další kytarista Juppe Sutela hrál v gotických To/Die/For už od devadesátých let, takže je to další velice zkušený hráč, který ladí do stylu nové formace.

Basista Antti Kiiski je pro změnu člen dostatečně známých hardcore punkových Rytmihäiriö, kteří se na finské scéně prohánějí už od začátku devadesátek.

Juuso Raatikainen je souputník leadera kapely. I on pochází z mateřince Swallow the Sun, kde sedí za bicími už od roku 2014. Pro Raatikainena je tento rok nesmírně plodný. Zajímavý bubeník, který řídí ještě pobočný projekt Hedonihil, letos vydal velmi raw doomové album „Endless Forms Most Gruesome“ s Manne Ikonenem, zpěvákem Ghost Brigade.

Recenze: Endless Forms Most Gruesome – Endless Forms Most Gruesome

Album jsme už na Obscuru hodnotili a musím se přiznat, že za dobu, kdy ho poslouchám se můj osobní rating prudce zvýšil. Raatikainen dokazuje, že má obrovský potenciál, jako jediný v sestavě Mercury Circle dost možná opravdu doomový. Tenhle jeho potenciál by mohl v příštím albu víc vyniknout. Raatikainen je opravdu stylový doom metalista, navíc skvělý multiinstrumentalista, který rozhodně nemiluje příliš velkou sladkost. Uvidíme, jestli se do budoucna víc prosadí.

Sestava Mercury Circle je tedy více než slibná a albu dodává punc naprosté hráčské profesionality. Co se hudby samotné týče, je album špičkové a je možná škoda, že jedna za skladeb nebyla jen instrumentální, protože možnosti a zkušenosti by se jistě našly.

„The Dawn Of Vitriol“ se pohybuje především v post rockových a modern post metalových vlnách. Poměrně striktně odmítám označení new doom, protože o doom nejde ani v nejmenším. Album je nesmírně atmosférické, melancholické a melodické. Když jsem říkala, že pluje po aktuální vlně, měla jsem na mysli kapely typu Last Leaf Down, Hanging Garden, Atlases, Mountaineer nebo Lotus Thief. Občas by mohlo zabrousit až k Leprous nebo Pain of Salvation, ale progressivu se dotkne jen na hranách, není to album technického zpěvu ani instrumentálně náročných pasáží. Rozhodně ale kopíruje všeobecný světový trend, který sbírá odkazy v osmdesátých letech a přetváří je. Cítím znatelně Bowieho, Duran Duran a soulem ovlivněný pop přelomu devadesátých let. Z toho všeho se dá odvodit především jeho nesmírná příjemnost. Poslechově jde o vyváženou, decentní, a přitom dostatečně dynamickou hudbu, která je silná především v malebných melodických motivech.

Artwork: Kalle Pyyhtinen

Mercury Circle zatím ještě tak docela neví, kam budou směřovat. Zdá se, že chtějí experimentovat a nezavírat si dveře. To by mohlo být do dalších let výhodné a přínosné. Kapela se může přetvářet, může si opravdu hrát se styly a přinášet hodně zajímavých počinů. Na druhou stranu si musí ohlídat, aby nezapadla jen do vzedmuté vlny a aby nezněla jako všichni ostatní. Jednoho dne bude muset najít jasnější definici své tvorby. Do jisté míry albu chybí jasný motiv, linka, která by zněla odlišně, která by měla vlastní, nezaměnitelnou tvář. Zatím je to spíš pokus, ale skvělý.

Nerada píšu o albech jako o nadějných, ale u „The Dawn Of Vitriol“ se tomu pojmu nevyhnu. Je to rozhodně nadějné album, vizitka, představující nám skvělou kapelu, která má jistě budoucnost. Pokud ovšem výrazní tvůrci nebudou chtít raději vytvářet jiné projekty. Nejde o album finské nebo nějak specifické, je to post moderní kompilace vlivů ve stádiu utváření. Nicméně jsem dost nadšená a ráda budu sledovat další tvůrčí vývoj kapely, která má obrovský potenciál.

Mercury Circle: The Dawn Of Vitriol vyšlo 14. srpna 2020