Když jsem vymýšlela, jaké téma si zvolit pro svou sérii o Swallow the Sun, protože kapela se chystá na další koncert u nás, tentokrát v Plzni, napadlo mě, že už moc témat nezbývá. Na druhou stranu, o oblíbeném tématu se člověk dokáže bavit dlouho a fanoušci Swallow nedávno načínali hovor slovy: „Ke Swallow přišel Juho Räihä z Gloria Mortis a nějaký Jaani Peuhu. Znáš ho?“

Photo by Jussi Ratilainen

Většinou jsem se hluboce zamyslela a pak stočila hovor na Gloria Mortis, protože jméno Jaani Peuhu mi toho moc neříkalo. Ani jsem si informace aktivně nezjišťovala, protože právě vyšlo album „When a Shadow Is Forced Into the Light“ a já měla plno práce s recenzí a promo články před koncertem Swallow v Praze. Samotný koncert se stal asi nejlepší akcí tohoto roku, kterou jsem prožila, ale velký dojem na mně udělal především nováček line-upu, Jaani Peuhu. Většinou mi jména finských metalových hudebníků něco říkají, třeba jen vzdáleně, ale tentokrát jsem se ocitla před záhadou. Kdo je, sakra, Peuhu? Hraje heavy metal? Ten neposlouchám, takže by mohl být z podobné oblasti. Nebo snad black metalista, který se ukrýval pod jménem obsahujícím víc než jednu šestku? Proto jeho jméno neznám? Peuhu mě zaujal tím, že byl na metalové scéně skoro neviditelný. Ale dojem z jeho výkonu na pódiu, profesionality, kontaktnosti a hlavně vynikajícího hudebního sluchu, který se projevil v jeho čistých vokálech, mi nedal spát. Podívejme se tedy na hudební profil člověka, který se prostě zjevil.

S popem jsem skončila někdy v deseti letech a vlak taneční hudby nebo elektro popu mi ujel. Nijak jsem toho nelitovala. I tak jsem byla neustále obklopená hudbou, takže jsem si mohla dovolit vypuštění několika žánrů. Naopak, čím jsem starší, tím víc se pohybuji u mantinelů doom metalu a progresivního metalu, oscilujícího těsně vedle jazzu. Swallow the Sun jsou jednou z forem mé vlastní existence, adoptivní rodina s depresivními sklony, která mě nezve na rodinné oslavy, za což jsem jí vděčná. Je to hudební forma, která mi plně vyhovuje. Něco, s čím dokážu splynout, co mi pomáhá snít a někdy i přežít den, který se nevydaří. Swallow jsou životní jistota a jejich alba vnímám jako mistrné šperky, kterými se mohu kochat a které dokonale znám.

V posledním albu „When a Shadow Is Forced Into the Light“ jsem zaznamenala posun. Posun ve zvuku, ve vokálech, v trochu jiném a komplexnějším hudebním pojetí jednotlivých skladeb. Myslela jsem si, že Juha Raivio trochu změnil styl nebo experimentuje s klávesami, ale pražský koncert mi ukázal původce té delikátní a velmi nosné změny. Nová krev, která vtekla do žil finským melodickým doomařům, pochází z takřka panického těla. Protože když se dotknete Jaaniho Peuhu magnetem, moc těžkého kovu se nezachytí.

Sympatický čtyřicátník není žádný hudební nováček a pochází z hudební rodiny. Jeho otec Kari Peuhu je basista a samozřejmě se pohybuje v metalové branži, třeba se mihnul u Before the Dawn. Ovšem synek se u tvrdšího žánru moc neohřál. Hezký mladík s tváří, která mohla okouzlovat dívky, se usadil v daleko měkčí a sladší oblasti. Jeho hudební základ tvořily bicí, ale Peuhu brzy od bubnů vstal, aby nastavil obličej publiku a předvedl mu, že je nadaný v mnoha oblastech.

image: Jaani Peuhu FB official

A rozhodně se nespletl. Pokud ho my, metalheads, neznáme, pak je to jen proto, že kapela Iconcrash, ve které Peuhu zpívá, je electronic rock, a tudíž trochu vzdálený žánr pro milovníky doomu. A pokud mi někdo povolaný vysvětlí, co je synth-pop, budu mu nejspíš asi pět minut vděčná (tak dlouho jsem ochotná udržet pozornost u podobného tématu). Iconcrash, hravě kombinující různé elektronické a rockové prvky, čile spolupracující s mnoha finskými umělci, jsou nicméně dost zajímavá a nosná hudba, tedy nakolik může posoudit metalový recenzent. Co mě ovšem zaujalo, je charakter toho roztomilého popíku. Nic nemůže být vzdálenější těžkým tónům depresivního Raivia než poměrně vysoko posazený sladký tenor Jaaniho Peuhu, který jsem vydržela poslouchat jedno celé album jen díky skleničce tequily. Přesto spolupráce těchto dvou hudebníků vytvořila něco úžasného.

Peuhu rozvíjí dál i svou sólovou kariéru, která se od rozjuchaného stylu Iconcrash liší. Sólová alba „Echo Chamber“ a „Tear Catcher“ představují temnou vlnu elektro popu (a ano, ani já neslyším v těch písních nic temného, ale dokázala jsem obě alba poslouchat od začátku do konce bez supportu tequily). Rozhodně mi analýza sólových alb přinesla o Jaanim mnohem komplexnější obrázek. Pochopila jsem, že je to skutečně řemeslně perfektní skladatel a instrumentalista.

Peuhu si libuje v absolutní melodičnosti. Pop mu dává možnost rozvinout poměrně banální melodická témata s velkým množstvím hudebních podkresů a umožňuje mu experimentovat se zvukem. Jistě, jde o velice líbivou, příjemnou hudbu, která nikoho nezatěžuje bolestí nebo melancholií, ale člověk se při poslechu necítí rozpačitě. Peuhu dokáže uspokojit i ty, kteří od popu čekají něco víc.

Co přivedlo tuhle popovou ikonu k doomu, opravdu netuším. Jestli je to pro Jaaniho jen hudební rozptýlení, nebo naopak hledání nové polohy? Nevím. Rozhodně ale s jeho příchodem Swallow the Sun získali něco zajímavého a neobvyklého ve zvuku posledního alba. Peuhu má přirozený cit pro nalezení melodické podstaty každé skladby, umí vytěžit z jednoduchých linek shluk toho nejlepšího a povýšit to silou své fantazie. V metalu se často nestává, aby do tak závažného žánru, jakým je doom, přijel krásný princ na růžovém jednorožci, posypaný flitry, ale jak je vidět, i krásní princové mají svou temnou tvář.

Až Swallow the Sun zamíří po boku stejně teskných October Tide a Oceanwake v listopadu do Plzně, zkuste si vzpomenout na to, že za klávesami stojí finská popová hvězda. Temnému prožitku to totiž dá nový, netušený rozměr.

Koncert Swallow the Sun / October Tide / Oceanwake přinese Obscure Promotion 12. 11. 2019 do Divadla Pod Lampou

Další články k tématu Swallow the Sun na Obscuro.cz: 

 

Report: Swallow the Sun/Oceans of Slumber/Aeons of Sorrow 11. května 2019

Profil: Swallow the Sun – Pod vlnou katatonického smutku

Recenze: Swallow the Sun – When a Shadow is Forced Into the Light

Mikko Kotamäki – torment, tenderness and scream

Profil: Mikko Kotamäki – trýzeň, něha a křik

 

 

 

 

 

 

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
trackback

[…] Jaani Peuhu – Nechte doom metal přijíti ke mně […]

1
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x