Jak se dá psát o závislosti? O netrpělivém čekání na další dávku a svalovém třesu při nedostatku drogy, o touze, kterou nedokáže nic ukojit? O Swallow the Sun? Těžko. Protože některá hudba se musí prožít, aplikovat do všech žil, vstřebat, vdechovat, šňupat. Zatlouct kladivem hluboko do osrdečníku a krvácet jen pro ni.

Obvykle nezačínám tak emotivně, ale Swallow the Sun z našich emocí žijí. A my z těch jejich. Je to hudba, která člověka okrade o spánek, o klid, o vyrovnanost. Vrcholně emotivní, intelektuální, osobní, propojená s každou depresí, kterou jsme kdy nechtěli prožít. Swallow the Sun jsou droga. A já se odmítám té závislosti zbavit.

Na počátku byl Juha Raivio a jeho obsedantní fascinace pomalým umíráním. To on definoval kodex melancholie kapely, která nás provází životem už nějakých osmnáct, devatenáct let. Nápad vznikl v roce 2000, první line-up archeologové doom metalu zaznamenali v roce 2001 a první demo „Out of this Gloomy Light“ v roce 2003. Kdy vznikli Swallow the Sun? Zřejmě v dobách teskných runopěvců, dávno před vznikem prvních run Kalevaly. Možná v nás byli vždycky. Možná ta hudba existovala už před Raiviovým narozením. Nevím. Vnímám STS jako kult. Kult, který v mém malém světě, postiženém finskou symbolikou, asi hned tak nic nepřekoná.

Juha Raivio je v dnešní době slavná postava v minimalistickém světě závislých. Dealer smutku. Prodavač hloubky. Charismatický rodák z Jyväskylä, který umí finské sklony k lyrické depresi přetavit v hudbu, oslaví letos čtyřicáté šesté narozeniny. Pořád vypadá jako křehký přízrak z elfí říše. A pořád mu ještě nedošly hudební nápady. Jeho hudební nadání se realizuje především skrz melodický doom, v něm si je Raivio jistý, to je jeho pole působnosti. Umí obratně zacházet s melodickými nápady a občas se těsně dotkne hrany stylizovaného kýče. Ještě nikdy ji ale nepřekročil. To je jeho neuvěřitelný bonus. A také prokletí. Juha Raivio je monumentální melodický talent. Má nadání na skvělou harmonii a je opravdu výjimečný skladatel. Kdyby se rozhodl proslavit Finsko v jiném hudebním žánru, asi by měl nejen podporu, ale i celosvětový úspěch. Raivio má ale řadu obsesí. Jedou z nich je doom, jako náboženství, jako oltář. Minimalistický styl pro minimalistické publikum. Další je posedlost depresí, která odráží i jeho životní příběh, proti kterému osud Abélarda a Heloise vypadá jako laciná tretka. Raivio je runopěvec, vypravěč, mystik, atmosférický démon. Umí zatnout nehty do srdce a ještě se vám omluvit za to, že vám působí tolik bolesti. Hlavně je ale nesmírně nadaný hudebník, který umí krvácet prostřednictvím tónů a akordů. To on je Swallow the Sun. Kapela je jeho srdce. Na dlani. A díky tomu všemu se Juha Raivio asi nikdy neproslaví tak, jak by s zasloužil. Je otázkou, jestli o to vůbec stojí.

On a Pasi Pasanen stáli u vzniku fenoménu, který uchvátil depresivní metalovou komunitu. Bubeník Pasanen zůstal se STS až do roku 2009, tedy do doby, kdy vyšlo koncepční EP „Plague of Butterflies“. Potom Pasi z line-upu mizí. V roce 2009 už ale měli STS vlastní, jedinečný styl.

Ne, že by ho neměli už s první dlouhohrající nahrávkou „The Morning Never Came“, která vyšla u Firebird Records v roce 2003. Když se mě někdo zeptá, jakého alba si u STS nejvíce cením, je to stále jejich debut. Nahrávka s minimalistickým coverem má dodnes neuvěřitelný zvuk. A zní zrale, jako by ji složila zavedená kapela. Když po doznění jemného zvuku klavíru a ostrém nástupu kytar Kotamäki poprvé zachrčí: „You’ll awake life through perceptive light…“, vstanou mi chlupy na zátylku a mám pocit, že nemůžu polykat. Úvod debutového alba přinesl světu takové STS, jaké milujeme dodnes. Nikdy se nezměnili, přesto bylo každé jejich album trochu odlišné.

Frontman Mikko Kotamäki přišel do kapely v roce 2001. Muž, který za sebou nechával černé black metalové stopy, nevypadal jako ideální představitel doomové trýzně. Při nahrávání „The Morning Never Came“ byl ještě vyhublým blonďákem s pentagramem na prsou. Ten zásadní typ, co vystrčí na svět prostředníček a utrousí: „Fuck off, světe.“ Jenže jeho projev byl dokonalý. Snoubil se s Raiviovou hudbou tak silně, že vytvořil nenarušitelné spojení. Hlas blackových formací Verivala a Alghazanth se stal Raiviovou múzou. Kotamäki dodnes umí splňovat nároky tvůrce. Je médiem v moci hypnotizéra. A škála jeho neobvykle disponovaného harsh vokálu dodává každému songu Swallow the Sun na barvitosti a síle. I když Kotamäki později tvůrčím způsobem zasáhl do některých songů, zůstal hlavně geniálním interpretem. A Swallow the Sun díky němu mohou hudebně znít jako velká antická tragédie. Kotamäki umí být Oidipus, Hamlet i Macbeth. Jeho dramatické umění přispělo už mnohokrát k neobvyklé síle alb kapely.

Více o Kotamäkim v článku Obscura zde:

https://obscuro.cz/profil-mikko-kotamakki-tryzen-neha-a-krik/

Na prvním albu se objevil i třetí velmi výrazný hudebník, souputník Kotamäkiho z black metalových Funeris Nocturnum (kde vystupoval pod jménem Ruho), Aleksi Munter.

Nadaný klávesista ukončil svou spolupráci se STS v roce 2016 a pro fanoušky byl jeho odchod šokující. Aleksi se oženil a odešel. Tehdy se asi hodně fanoušků bálo, že Swallow odejdou z jejich života navždycky. Bylo to jako odchod člena rodiny. Munter byl zvukem kapely dlouho. Ale dokázal, že je nahraditelný. I po jeho odchodu Swallow the Sun zní skvěle. Aleksi přesto nadále trochu chybí. Je spojován se sentimentální dobou počátků. A s tou také propojený zůstane.

Asi stejně jako další osobnost, Markus Jämsen. Kytarista, který byl také spojen bytostně se STS, odešel dokonce později než Munter, a to v roce 2018. Kytarový lyrik byl další ranou do srdce fanoušků. Po jeho odchodu se asi všichni báli hlavně alba, které mělo vyjít v roce 2019. Strach ze změny je vždycky děsivý.

Posledním členem line-upu prvního alba byl basista Matti Honkonen. Ten zatím zůstává a zvládá tohle spojení s obvyklým klidem basáků, kteří se nenechají ničím rozrušit.

„Ghost of Loss“, album z roku 2005, potvrdilo, že Swallow the Sun jsou svébytný fenomén. Nejkratší skladba alba měla skoro šest minut, nejdelší, „The Giant“ měla dvanáctiminutovou stopáž a musela být vokálně náročná především pro Kotamäkiho. Album obsahovalo osm skladeb, z nichž nejznámější asi zůstává „Descending Winters“, dynamická a krutá píseň, která zní finským chladem.

V roce 2007 kapela podepisuje smlouvu se Spinefarm Records a vydává album s nenápadným coverem. „Hope“ patří dodnes k zapomenutým klenotům doom metalu. Možná to bylo zásluhou nepříliš dobré reklamy, ale „Hope“ zcela nesmyslně zapadlo. Je to škoda, protože jde o vrcholné dílo, které možná definuje styl Swallow the Sun víc než cokoli jiného. Nejznámější skladba „Don’t Fall Asleep“ je natolik dokonalá, že by měla vejít do učebnic melodických doomových postupů. Někdy se mi zdá, že její začátek, který jako by tvořil rámec nějakého seriálu z raných osmdesátých let, musí snad pocházet z jiného zdroje. Ve skutečnosti mi ta skladba prostě jen utkvěla příliš silně v mozku.

Nenápadné, ale silné EP „Plague of Butterflies“, které vyšlo v roce 2008, obsahuje kromě hlavní skladby ještě přídavky z předchozích alb. Především jde ale o koncepční song „Plague of Butterflies“, který se svými skoro třiceti pěti minutami představuje mistrovské dílo melodického doomu.

Dvouletý cyklus vydávání alb zachovali STS i v roce 2009, kdy vychází nesmírně zdařilé album „New Moon“. Na něm už nebubnoval Pasi Pasanen, ale Kai Hahto. Jistě. Pro fanoušky Nightwish a Wintersun (kteří zřejmě nebudou číst článek o STS) to není neznámé jméno. Obsedantní rytmik zaujal své místo v kapele a stal se miláčkem melancholického davu.

„New Moon“ mělo krom nádherných, vyvážených skladeb také velmi zdařilý grafický cover a překrásný booklet. V páté skladbě, „Lights on the Lake“ v něm zaznívá hlas, který se stane v budoucnu Raiviovou osudovou vášní, Sirénou, která připraví Odyssea o rozum. Charismatická kráska, hudebnice Aleah, ovlivní svou tvorbou finského trubadúra natolik, že mu rozdrtí duši a přivede ho k velkému tvůrčímu vzepětí. Žena, která dnes pro velmi úzkou, specifickou skupinu metalových nadšenců představuje vizi bohyně, zasáhla depresivního Fina opravdu hluboce. Aleah a Juha, to je příběh tragické lásky. Děsivé na něm je, že nejde o stylizaci, ale o skutečné city a skutečnou smrt.

Rami Mursula nakreslil to zelené oko v černobílém coveru alba „Emerald Forest and the Blackbird“. Album z roku 2012 se vyšplhalo asi nejvýše ze všech. Aby ne, když se skladba „Cathedral Walls“ stala takovým hitem. Nemohu říct, že je to nezasloužený hit, protože i když nemám tu píseň ráda tak jako jiné, ona přesně definuje propojení Swallow the Sun s osobním prožitkem. Juha Raivio začal ztrácet to, na čem mu tolik záleželo. A Aleah hrála ve videu, které dnes patří ke klenotům finského metalu. Bylo to tragické. Její pěvecký part nazpívala Anette Olzon a píseň odkryla strašlivou pravdu o nemoci Raiviovy přítelkyně a spolutvůrkyně. Svět se dozvěděl, že Aleah bojuje s démony, které se mnoha ženám porazit nepodaří. Od tohoto alba se odvíjí tragický příběh za oponou. Umění se spojuje s realitou.

V roce 2015 vydali Swallow the Sun pod křídly nového labelu Century Media Records trojalbum, zahrnující tři samostatné disky. První, klasický, korespondující plně se stylem kapely, druhý, plně akustický, velmi nezvyklý, a třetí naopak ryze doomový, bez melodicity, na kterou byli fanoušci zvyklí. „Songs from the North I., II., III.“ dělí fanoušky na dvě skupiny. Na jednu, která tvrdí, že kapela se už vyčerpala, a na druhou, která vidí v albu pomyslný vrchol Raiviovy tvorby. Přiznávám se, patřím k obdivovatelům tohoto alba, protože se mi líbí jeho nejednoznačnost a experimentální charakter.

Hahto z kapely odešel a uvolnil místo. Přichází Jusso Raatikainen. V line-upu se ale chystají změny. Munter se loučí. A kapela stojí před zlomem.

Aleah Starbridge a Juha Raivio spolu vytvořili projekt Trees of Eternity. V roce 2016 ale stačilo vyjít jen jedno album „Hour of the Nightingale“. Aleah umírá. Dodnes se to těžko píše. A dodnes si uvědomuji, jak citelný jsme zažívali strach o Raivia, který vyhubnul na kost a jehož obsedantní touha po ztracené Aleah začínala vypadat děsivě.

Nechtěla jsem sledovat stránky zlomeného hudebníka, který se začínal měnit v živoucí pomník ztracené lásky. Bylo to příliš otevřené, kruté, viditelné. Pro ty, kteří Finy podezírají z příliš velké uzavřenosti a neschopnosti sdělovat emoce, byl v tu dobu Juha Raivio tím, kdo narušil všechny podobné stereotypy o severském chladu. Hudebník si rval srdce a skládal všechnu novou hudbu na počest Aleah. Po velkém turné Swallow the Sun a Amorphis Raivio přizval ke svému novému projektu vokalistu Tomiho Joutsena a představil světu Hallatar. Funerálně doomový projekt, založený na nedokončeném díle Aleah. Debutové album „No Stars Upon the Bridge“ z roku 2017 znělo skvěle. V tomtéž roce jsem se rozhodla přijmout případný rozpad STS odvážně a nebrečet, až Raivio oznámí, že ikonický band končí. Jenže to se nestalo.

Když Raivio oznámil nové album, kterému měl předcházet nezvyklý singl „Lumina Aurea“, byl to malý šok. Do kapely přišli Jaani Peuhu (který už se ale podílel i na Song of the North) a Juho Räihä. Zěna v line-upu byla kupodivu skvělá. Dva noví, zajímaví hudebníci dodali STS nový prvek. Vokály. „Lumina Aurea“ je singl, který z tvorby kapely skutečně trčí. Raivio ho uvedl tím, že se dostal do temnoty, která už byla za maximem lidských možností. A proto se stíny obrátily ke světlu…

Vzniklo album „When a Shadow is Forced Into the Light“ (2019). A stalo se okamžitě zjevením roku. Precizní hudba, skvělé texty, překvapivý vokál, který si libuje v čistotě. Ostatně, podrobněji jsme album už na Obscuru analyzovali.

https://obscuro.cz/recenze-swallow-the-sun-when-a-shadow-is-forced-into-the-light/

Poslední počin kapely ukazuje projekt Swallow the Sun v celé jeho tvůrčí zralosti, za linií bolesti, která už byla překonána.

Swallow the Sun přinesli hudebnímu světu neopakovatelnou melodickou krásu, nádherný smutek, v každém ze sedmi dlouhohrajících alb je něco nového a zároveň stylového, charakteristického jen pro STS. Jde o výjimečnou hudbu. Jistě. Nikdy nebude lákat davy, nikdy nebude určená masovému publiku. Poslouchat hudbu Swallow the Sun je jako dívat se na mistrovskou partii v šachu. To, že vám buší srdce a adrenalin rozbíjí mozek, poznáte  postupně. Se vznikajícím návykem.

Já už asi jiná nebudu. Jsem fanoušek. Ne… nemám ráda to slovo. Jsem trvale zamilovaná do každého tónu, do každé písně, do každého slova. Znám Swallow the Sun tak dobře, jako by šlo o vlastní rodinu. Jejich tvorba pro mě znamená podanou ruku ve chvílích, kdy stín vítězí nad světlem.

Napsáno u příležitosti pražského koncertu Swallow the Sun, Oceans of Slumber a Aeonian Sorrow v pražském rock klubu Nová Chmelnice 11. května 2019, který vám přináší Obscure Promotion

all images: ©Swallow the Sun

Diskografie Swallow the Sun

Out of This Gloomy Light Demo 2003
The Morning Never Came Full-length 2003
Forgive Her… Single 2005
Ghosts of Loss Full-length 2005
Don’t Fall Asleep Single 2007
Hope Full-length 2007
Plague of Butterflies EP 2008
New Moon Single 2009
New Moon Full-length 2009
Silent Towers Single 2012
Emerald Forest and the Blackbird Full-length 2012
Songs from the North I, II & III Full-length 2015
Lumina Aurea Single 2018
When a Shadow Is Forced into the Light Full-length 2019

 

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
trackback

[…] Profil: Swallow the Sun – Pod vlnou katatonického smutku […]

1
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x