„And the fire burns at the edge of the dawn…“

Stíny, které vystoupily ze života tesklivého runopěvce, se pomalu a nikoli bez bolesti mění v matné světlo nezapadajícího slunce. Smutek ho ještě celé nespolkl, naděje šátrá prochladlými paprsky po účastnících skončených lamentací. Pozůstalí se rozcházejí a sledují světlo. Zní hudba, ve které je citelná úleva. Ano, úlevná hudba.

Krásná múza Aleah Starbridge zemřela v roce 2016. Prošla tímto světem proto, aby se ho dotkla a vzlétla. Finové mají krásný mytologický obraz, cestu ptáků, tvořící Mléčnou dráhu. Cestu zemřelých duší, které putují… kam asi? To nevíme. Aleah vzlétla a zmizela za horizontem, kam Juha Raivio nedohlédne. Je čas přestat truchlit a pustit tu bílou holubici z rukou, které ji příliš tiskly a znemožňovaly její let. A o povolení stisku je celé album „When a Shadow is Forced Into the Light“.

Ve skutečnosti jsou Swallow the Sun vtělením bytosti zvané Juha Raivio. I když kapelu po změnách v line-upu tvoří šest mužů, pět z nich pracuje pro toho šestého. Jistě. Všichni sledujeme Kotamäkiho u mikrofonu, vnímáme jeho zpěv, prožíváme jeho sdělení, jako by šlo o jeho prožitek, ale ten prožitek patří někomu jinému. Kotamäki je silný interpret, ale ne básník sám. Raivio je tvůrce legendy a Kotamäki… napadá mě scéna ze Cyrana z Bergeracu. Zatímco nesmělý Cyrano stojí v přítmí, Kristian recituje jeho slova Roxaně, stojící na balkoně. Raivio nepředstoupí před lidi proto, aby sám lkal a žaloval osudu. Nechává rozeznít hlas kněze své osamělé církve. Kotamäki křičí cizím křikem a pláče cizí slzy. A tohle spojení je dovedené k dokonalosti.

„When a Shadow is Forced Into the Light“ je utajené album, o jehož tvorbě se kapela příliš nešířila. Když se objevily zmínky o singlu, který bude předcházet vydání alba a předznamená jeho příchod ještě v roce 2018, fanoušci zvedli hlavy a zavětřili. Přiznám se, měla jsem strach. Bála jsem se toho, že budeme zase svědky toho, jak se Juha Raivio veřejně jako flagelant bičuje a bodá do srdce, posetého jizvami. Bála jsem se, že téma bude stejné, že budeme při poslechu maličko odvracet tvář a říkat si v duchu, prosím, už dost. Po fázi truchlení prostě musí přijít fáze smíření. Jenže singl „Lumina Aurea“ srazil všechny mé naděje. Nebylo to jen smutné. Byla to ambientní hudba ve spojení s velmi stylizovanou formou gregoriánského chorálu. A bylo to tíživě smutné. Tuonelská řekla plná Raiviových slz. Bezmezná deprese, pád do absolutní nicoty. Noc, která nikdy nekončí. Přiznávám, potom, co jsem vyslechla Luminu, stáhl se mi žaludek strachem. Bála jsem se toho, co přijde.

Potom následovaly dvě upoutávky na album. Velmi příjemná skladba „Upon the Water“ a melodická nádhera „Firelights“. Zažila jsem okouzlení, jako už tolikrát. Swallow the Sun se nadechli a napřímili. Po té šílené depresi, odklánějící se výrazně od stylu kapely, najednou stín prozářilo světlo. Bílá holubice zamávala křídly a vzlétla do výšky. Osvobozená a nesená nádhernou, poklidnou hudbou, ze které vane smíření. Raivio dokázal překročit vlastní stín. Dokázal se pousmát. Uvědomil si, že pokud zemře bolestí, nikdy neuvidí let ptáků duše nad hlavou. Utopí se v temných vodách své vlastní podsvětní Manaly a jeho tělo roztrhají mýtické štiky. V hudbě, kterou stvořil, svítá…

Nemohu napsat, že jde o přelomové album. Swallow the Sun si nikdy nehráli na přelomovou kapelu. Jejich alba jsou si vlastně velmi podobná, a přece každé z nich napájí jiný pramen, každé má jiné odlesky a maličko jiný charakter. V „Songs from the North“ se kapela rozmáchla a ukázala svou něžně akustickou tvář i temný, tíživý doom. V novince „When a Shadow is Forced Into the Light“ se vlastně obloukem vrací ke svému původnímu, známému projevu. Ale nenechme se mýlit celkovým dojmem. V detailech jsou patrné odlišnosti. Je tu opět patrný Raiviův typický rukopis, jeho melodika, jeho motivy. Víc trápí Mikka Kotamäkiho s čistým vokálem, ale Kotamäki natolik zapracoval na této stránce své hlasové techniky, že ji zvládá s přehledem. Samozřejmě, když zazní poprvé jeho scream, člověk se zachvěje a husí kůže mu přejede po zádech. To je přirozená poloha Kotamäkiho hlasu a je prostě neopakovatelně brilantní. Nicméně, pokud bude někdo kritizovat jeho clean vocal, pak má asi ušní vadu, protože Kotamäki se posunul neskutečně dopředu. První změnou je tedy velká porce čistě zpívaných pasáží. Potom je tu další novinka. S příchodem dvou nových tváří, kterými jsou Jaani Peuhu a Juho Räihä, známý z krutě drsných Gloria Morti, přibyl kapele nový prvek. Vokály, které zpívají členové kapely. To je slyšitelné vylepšení, je to detail, který ale mění barvitost písní. Další změnou je naprostý klid skladeb. Swallow the Sun jsou najednou skoro meditativní, lyričtí, něžní. I když je ve skladbě použitý scream, nikdy nevytrhne skladbu z jejího klidného plynutí. Jestli „The Crimson Crown“ vzdáleně připomíná „Heartstrings Shattering“, pak je to jen dotek minulosti. Nová skladba je jako kolébání dítěte. Je velice klidná, ale nikoli statická.

„Firelights“, to je prostě námět na hit. Ale tím bych možná tu nádhernou píseň dehonestovala, což nechci. Je to píseň připomínající nejlepší roky Katatonie, ale v Raiviově stylu. Je úplná, celistvá, nic jí neschází. Je to píseň, kterou si člověk neváhá pustit několikrát za sebou a která mu uvízne hluboko v hlavě. Nemůžu říct, že je veselá, ale zároveň nemohu říct, že je depresivní. Je jen… tichá. Jako ticho v nás, když usínáme. A je opravdu návyková.

Ještě nikdy nebyli Swallow the Sun tak mírní, a přitom tak naléhaví. Naléhavá potřeba odpočinku, tak bych to cítila. Skladby nebalancují na hraně napětí, naopak, jsou velmi hluboko ponořené do mysli posluchačů. Hloubka je jejich nejlepší charakteristikou. Jsou vyvážené na lékárenských vahách. Ta příjemná harmonie se projevuje třeba v sofistikované písni „Stone Wings“. Je to skoro anticky krásná záležitost, se zvolna se zvedajícím intrem a lehce dotýkanou křivkou těla. Tichá píseň. A přitom rozlehlá. Wittgenstein to byl, tuším, kdo uvažoval o obraznosti tvrzení, že zpěvákův tichý hlas naplnil sál. Ticho, které zaplňuje prostor slovy. Jako by Kotamäki nezpíval. Jako by tu skladbu psal do vzduchu.

Nemám vlastně co dodat. Tohle není o ratingu, o tom, nakolik se mi líbila produkce, zpěv nebo třeba cover alba. Těžko kritizovat něco tak osobního. I když jsem byla připravená na to, že budu velmi kritická, nakonec poslouchám album, které velmi vyváženě otiskuje pohyby vesmíru do mojí duše. Tohle opravdu není prostor pro kritiku. Je to čas, kdy sedíme u ztichlého jezera a díváme se na cestu ptáků, kteří nás táhnou výš, než jsme kdy čekali. Tohle není vzpomínka na Aleah, která by ji poutala k temnotě hlíny. Tohle je pohled do jejího světla, plného bílých křídel. Je to album o naději pro ty, kdo už žádnou naději necítí.

Album vyšlo 25. ledna 2019 u Century Media Records

images: ©Century Media Records, Swallow the Sun

10.0 Perfektní
  • Skladby 10
  • Produkce 10
  • Originalita 10
  • Zpěv 10
  • Instrumentální složka 10
  • Hodnocení Čtenářů (9 Hodnocení) 7.9

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
trackback

[…] Recenze: Swallow the Sun – When a Shadow is Forced Into the Light […]

1
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x