Asi není nejchytřejší začínat recenzi slovy, že v tomhle roce se urodilo hodně kvalitních death metalových alb, nebo že nastává renesance death metalu. Za prvé to pravděpodobně není pravda a za druhé si nemá cenu nabíhat na vidle, když člověk nemusí. Pravdou je, že se mi v poslední době dostalo do ruky pár pěkných věcí a shodou okolností se všechny trefily do jednoho žánru. Po luxusním zážitku s polskými Decapitated, novince Funeralglade a singlu Magenta Harvest jsem narazila na další dobrou nahrávku, tentokrát od finských Nemecic. Album „The Deathcantation“ je totiž velice podařené.
Pětimužní Nemecic nejsou tak úplně zajíci v oboru. Fungují už nějaký ten pátek, od roku 2008 (přesněji od roku 2005, kdy se jmenovali Crossfire) a každý člen kapely už má za sebou nějakou tu řádku předchozích zkušeností, což je hodně znát. Kupodivu je ale „The Deathcantation“ jejich první dlouhohrající album, takže neexistuje větší srovnání s předchozí tvorbou, pokud nepočítám dvě EP z let 2009 a 2011. Protože pro mne kapela byla novinkou, asi bych si srovnání cucala z prstu, což nechci.
Nejsem ten nejtypičtější posluchač death nebo thrash metalu a to, že dostávám do rukou podobná alba, je spíš legrační náhoda. Na druhou stranu mi to umožňuje celkem velkou svobodu v poslechu. Asi všichni fanoušci znají tu bezmoc, kdy při poslechu člověku naskakují jména těch, od kterých daná kapela čerpala a brala inspiraci. Takto postižený jedinec si občas poslech hudby moc neužije, protože poznává cizí vlivy a pro samou vnitřní kritiku a analýzu občas zapomene poslouchat hudbu samotnou. Takže vystoupit z jedoucího vlaku preferovaných žánrů je celkem často docela dobrá lázeňská procedura. Nemám najednou tendenci srovnávat a hledat vzory, které stály u zrodu alba. Prostě si jen pouštím muziku do uší. Pocit k nezaplacení. U Nemecic je co poslouchat.
Vždycky se mi líbí, když si kapela umí hrát, kromě toho, že umí hrát. Nijak moc si nepotrpím na zásadní postoje a extra vážný výraz. Nemecic tuhle vlastnost má. Každá deska, která nemá tendenci si něco dokazovat, zní o třídu lépe než ta, která do posluchače potřebuje nutně nacpat všechen svůj vztek, bolest nebo dokonce názor. A kapel, které mají názor je někdy až moc. Tahle pětice dokáže někdy nečekaně vystoupit ze žánru, odlehčit nebo naopak přitvrdit, kouzlit s nápady a přesvědčovat nás o tom, že má potenciál bez nějakých velkých tlaků na mozek nebo osrdečník.
Na albu je to zatraceně znát. Působí lehce, aniž by přitom ztrácelo na dravosti nebo energii. Občas se nám pokouší vyndat slezinu nosní dírkou a občas nám poškozené orgány natírá balzámem. Nad vyvážeností „The Deathcantation“ někdo dost přemýšlel. Efekt vyváženosti působí trochu jako výběr. Takové „the best of“. Kapela nám říká, tohle umíme. Chcete lyrickou pasáž, tady je. Chcete se vyděsit? Nemáme s tím problém. Chcete si užít řev? Jdeme do toho. Elegantní produkce pomohla vytvořit album, které nám nefuní na záda a nenutí nás pořád běžet, ale nechá nás občas zvolnit.
Hodně mě baví Henry Hämäläinen, vokalista s obsáhlým rejstříkem a na druhém místě musím tentokrát jmenovat basáka Emila Borga. Ne, že by se nepovedli i oba kytaristi (Pasi Rajkallio, Tuomo Salonen) a hodně dynamický bubeník Niko Anttila, ale Emil Borg mi hodně učaroval. Dokonce jsem se neudržela a ve skrytém zákoutí kuchyně zkusila vyhrát mistrovství světa v air guitar (trapnost té chvíle nebyla ničím rušena a jsem přesvědčena o svém vítězství). Díky vynikajícím kytarovým a rytmickým pasážím mám zakázáno pouštět si „The Deathcantation“ v prostředcích městské hromadné dopravy, protože moje bubenické záchvaty ostatní cestující kupodivu moc nechápou. Nic naplat, tohle album mě prostě baví.
Hudebně se tu objevuje dost neuvěřitelně chytlavých pasáží a v každé z deseti skladeb alba je alespoň jedna. Ani jedna skladba nenudila. Variabilita, hravost, instrumentační lehkost a nápaditost. Na tom se dá lehce ujet. A hodně daleko. Nemecic překvapili, potěšili, zaujali. Nic víc k tomu není třeba dodávat. Možná jen… poslechněte si to.
Nemecic - The Deathcantation
