Recenze: Noumena – Anima

Finská melodeathová stálice Noumena se po třech letech vrací s dlouhohrajícím albem. Celkově jde o šesté album kapely, která se pohybuje na metalové scéně od roku 1998. Zkušenost je znát. A také jisté zvolnění a zralost, která už se nedá tak snadno uzavřít do subžánrových škatulek. Noumena je nová, jiná a tentokrát se pohybuje na pomezí atmosférického doomu s folkovými motivy. Co ale zůstává, je finština jako nosný jazyk celého alba a severská odlišnost, která z Noumeny dělá jednu z vlajkových lodí finské metalové scény.

Když v roce 1998 Noumena vydala první tři skladby na demu „Aeons“, už měla v podstatě stálý line up, se kterým přežila dodnes. Drobné změny se samozřejmě za dobu dlouhého fungování kapely uskutečnily, ale nebyly až tak významné. Na prvních nahrávkách byl zvuk kapely hodně ostrý, divoký, připomínající mnoha aspekty Insomnium, od jehož vzniku dělí Noumenu jen jediný rok. Nicméně Noumena spoléhala na tvrdší riffy, krutější zpěv a celkově silnější vyznění. První dlouhohrající album „Pride/Fall“ z roku 2002 už se opíralo o ženský vokál a bylo výrazně melodické. Na albu tehdy zpívala Hanna Leinonen a její účinkování předestřelo charakteristické rysy Noumeny, které ji budou později výrazně definovat. Kromě ženského vokálu se v roce 2002 spojil s kapelou také její výrazný harsh vokalista Antti Haapanen, který je ve své nejryzejší podstatě vlastně Noumenou samotnou. Bez jeho hlasu si asi neumím tvorbu skupiny dost dobře představit.

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

V roce 2005 vyšlo vysoce hodnocené album „Absence“, které se vrátilo k ostřejšímu, hutnému zvuku, střídaného melodickými pasážemi. A jen o rok později vyšlo nejprve EP „Triumph And Loss“ a potom nejslavnější album „Death Walks With Me“. Noumena byla na svém tvůrčím vrcholu. Ženský vokál na albu převzala Suvi Uura, která už zůstala. „Death Walks With Me“ se stalo symbolem Noumeny na dlouhou dobu. Vynikající album, plné finské deprese i něhy, neustálého šumu bicích a truchlivých, těžkých riffů patří dnes k finské metalové klasice.

Kapela se poté na čtyři roky odmlčela a když v roce 2017 vyšla na světlo se singlem „Metsän viha“, bylo jasné, že se nepokusí překročit vlastí stín, ale vrátí se ke kořenům. Nebyly to ale kořeny vlastní tvorby, spíš kořeny původu.

Album „Myrrys“ z roku 2017 je návratem k finštině a tomu, co je na Finech zajímavé. Tedy mytologický a folklórní materiál ve spojení s nezvyklým zvukem rodného jazyka interpretů. Pro někoho byla novinka zklamáním. Noumena slyšitelně změkla, dávala si víc záležet na melodičnosti, a i když zachovala charakteristický Haapanenův growl, změnila se. Už v té době především na živých koncertech Noumenu doprovázel nadaný kytarista, skladatel a interpret Markus Hirvonen, který výrazně ovlivnil novou tvorbu kapely. Jeho styl značně tíhne k folku a vysoké melodičnosti. Hirvonen je navíc velice zkušený vokalista, takže se mohl na tvorbě podílet i pěvecky.

Píše se rok 2020 a já poslouchám album, které vyjde na začátku září. Poslouchám jinou Noumenu, naprosto odlišnou, velice lyrickou a až neuvěřitelně finskou do morku kostí. Pro někoho možná bude album „Anima“ naprostým zklamáním. Pro mě je důkazem postupného hudebního dozrávání a hledání nových výrazových prostředků a návratů, které čekají asi většinu z nás.

„Anima“ je opravdu lyrické album, které si nechává tvrdost jen do určité míry. A míra je asi nejvýstižnější charakteristika celé novinky. Jde o album, které přesně definuje míru zpěvu, melodických pasáží, growlu a dynamiky. Obsahově se vrací k finské mytologii, melancholii a jistému druhu ticha, vyjádřeného hudebními postupy.

Osm skladeb dohromady nepřesáhne hodinu poslechu. i v tom je album přiměřené a velmi vyvážené. Dynamické pasáže střídá sladkobolný finský narativ, dekorovaný jemným ženským vokálem. Suvi Uura dostala maximum prostoru pro svůj romantický alt. Je vypravěčkou, která vede posluchače do nitra hlubokých finských lesů a předestírá teskné příběhy, které zrcadlí lyriku jezerní země. Detailní zpracování jednotlivých skladeb stupňuje emocionální růst tématu. Nemusíte umět finsky na to, aby vám došlo, že je to smutné, depresivní a truchlivé. Finové jsou v tomto ohledu dobře čitelní a předvídatelní. Přesto jejich melancholie funguje perfektně. Sklady si hrají s folklórními nádechy i náznaky doomu. Na druhou stranu nikdy nesklouznou k jednotvárnosti. Střídání námětů je zajímavé a nedovolí posluchači, aby se nudil.

Písně jsou velice křehké, nesnaží se za každou cenu oslnit velikostí a masivním provedením.  Noumena si nehraje na začínající kapelu, která potřebuje nachytat nové posluchače. Její poslední album je určené těm, kteří s ní pomalu stárnou a zklidňují se. Je to zajímavý hudební počin, který se nijak neohlíží na definice subžánru. Pro milovníky finské kultury to bude rozhodně nosné album, pro fanoušky melodického death metalu asi nepůjde o převratný počin. Celkově jde ale o hudební zážitek, který bude postupně zrát a své uznání si získá teprve časem.