Byla jsem sama zvědavá, co za novinku uslyším v roce 2017. A protože ráda vítám vlaštovky z Finska… no dobře, v zimě asi spíš krkavce, otevírala jsem balíček s názvem „Rajalla“ pomalu, opatrně a s dobrým pocitem lovce čokoládových bonbónů v neotevřených bonboniérách. Název zněl velmi finsky a příchuť – trash metal – vypadala jako slibná náplň výbušné karamelky.
Inu, je to finské. Protože kapela, pocházející z Helsinek a hrající pěkný „suomi trash“, se nebojí domácího jazyka a neexperimentuje s angličtinou. Tak se dost přirozeně nabízí srovnání s ikonickou kapelou „Stam1na“. Hned na úvod můžu říct, že je to jiné než „Stam1na“ a pro nefinské posluchače možná v některých aspektech přijatelnější.
Ale začněme od píky a představme si kapelu, než se budeme prokousávat albem „Diktaattori“.
„Rajalla“ je čtyřčlenný band, kterému sólovou kytaru obstarává Arto Rikkonen z death metalových „Exremains“, Jukka Tarvainen zajišťuje zvuk druhé kytary a k tomu zpívá, Pasi Eskelinen drží basu a Rene Herrera sedí za bicími.
Tihle čtyři se sešli už v roce 2011, ale na dlouhohrající počin si fanoušci museli počkat až do prosince 2016. V mezičase nahrála kapela jen demo a jeho pokračování. Takže „Diktaattori“ je vlastně debut. Po pěti letech aktivní existence je to docela zajímavý fakt.
Deska je se svými třinácti skladbami docela našlapaná hudbou. Kapela si potrpí na jednoduchost, a kdo by čekal složitější riffy, bude asi trochu zklamaný. „Diktaattori“ sází na agresivní nekomplikovanost bez velkých okras. To platí i o zpěvu, který Jukkovi sedí spíš v nejrychlejších a nejostřejších skladbách. Lyriky by se měl raději vzdát, ta rozhodně není jeho pole působnosti. Celá kapela nejvíc táhne v ostrých kusech. Když se rozvášní a rozjede, aniž by se snažila brzdit, pak jde o přitažlivou jízdu. Když zpomalí, ztratí hodně ze své atraktivity. Takže mému uchu nejvíc lahodily skladby „Ihmisviha“, „Vihan Kieltäjä“ a „Rajan Taa“. V rychlém frázování zní finština skvěle a ztrácí hodně ze své obvyklé libozvučné měkkosti, což jí v tvrdších žánrech dodává na originální atraktivitě.
Je jen velká škoda, že sólová kytara nevypíchne nikde melodičnost skladby a víc si nepohraje. V konečném důsledku pak album zní trochu jednotvárně a chybí mu nosný nápad. Stačilo by málo na to, aby „Rajalla“ dohnala slavnou „Stam1nu“. Melodicky na ni ale ještě rozhodně nemá. Na druhou stranu nutno podotknout, že „Stam1na“ křižuje finská jezera dvacet let a s šesti dlouhohrajícími alby je přeci jen o pár délek vepředu. „Rajalla“ má vynikající agresivní odpich, umí zazářit a je příjemně hrubá a zraňující na dotek. Určitě má kam pokračovat a kde se rozvíjet. Skupina není neplodná v melodice a v instrumentaci dokáže držet skvělý tvar. Kdyby občas rozbila svou jednotvárnost a neztratila přitom náboj, který ji žene kupředu, pak by mohlo být další album hodně peprný zážitek.
Nejsem se svým novoročním albem nespokojená. Naopak, když pominu fakt, že po silvestrovských oslavách je dost nerozum pustit si thrash, hlava mi kupodivu nedetonovala. „Diktaattori“ je velmi dobrý start pro nadějnou kapelu, která ještě bude hledat nejen publikum, ale i jedinečný a nezaměnitelný zvuk. Samozřejmě přeji vše dobré a budu se těšit na pokračování.
Rajalla – „Diktaattori“
Full–length
Invers Records
Finland
2016
Rajalla - Diktaattori
