Recenze: Rifftera – Across the Acheron

Finská thrash/melodeathová kapela Rifftera se narodila v roce 2010 ve Vaasa a otec zakladatel Janne Hietala ji dodnes neopustil. Ostatně, kromě změny bubeníka, která se odehrála před dvěma lety, kdy místo bubeníka přijal Ville Härkönen, kapela zůstává prakticky neměnná, takže se může vyvíjet be přerušení a náhlých změn v line upu. V lednu tohoto roku si Rifftera naplánovala druhé dlouhohrající album „Across the Acheron“, které vydává pod hlavičkou Inverse Records.

Mám maličko rozporuplné pocity z nového alba, kterému se snažím přijít na chuť. A samozřejmě jsem nucena srovnávat s předchozím albem „Pitch Black“ z roku 2015, kterým se Rifftera uvedla na scéně. Nejprve musím asi přiznat, že fanoušci Rifftery nebudou zklamaní, protože obě alba jsou od sebe sice vzdálená čtyři roky, ale zní skoro identicky. I když se v „Across the Acheron“ Rifftera snaží o větší dávku thrashe a větší tvrdost. Výsledek je ale opravdu nakonec stejný jako u „Pitch Black“. Znovu tu slyšíme dvě polohy vokálu, harsh, a clean, který je pro Riffteru velmi specifický. U vokálu se musím trochu zastavit a nadechnout, utříbit si myšlenky a pokusit se o analýzu ve své vlastní hlavě, zmatené záplavou zvuku.

Trending

Obscuro Podcast – Viktorie Surmøvá & Heri Joensen

Zvuku je totiž v novince opravdu hodně. A přichází z mnoha stran. Je to syntéza všeho možného, melodeathu, thrashe, industriálních kláves, velmi rychlých partů bicích a střídání vokálů. Určitě znáte ten efekt lunaparku. Bydlím nedaleko Stromovky a Matějská pouť mi tu hřímala prakticky celé jaro. Když jsem se snažila pouti vyhnout, vždycky jsem se dostala do bodu, který mě akusticky zničil, vnikl do mozku, vytrhl ho a rozdrtil. Byla to ta chvíle, kdy se Modern Talking smísili s Michalem Davidem, Karlem Gottem a Shakirou v jednom propleteném zvukovém chumlu a já zůstala stát, naprosto odzbrojená tím, že se můj mozek snažil zachytit a analyzovat každou tu běsnou zvukovou stopu zvlášť. Dlouho se mi to nestalo. Až teď. Některé skladby alba začnou výborně, spokojeně zavrním, ale ve chvíli, kdy se ozve clean vokál, slyším, naprosto zřetelně slyším, jak jde proti hudbě a vytvoří jakýsi podivný šum, který přestane mít smysl. Podobného efektu dokážou docílit třeba Shade Empire, je to velmi podivné, kakofonické proplétání několika zvukových stop, jenže Shade Empire tento efekt nikdy nenadužívají, naopak, umí s ním mistrně pracovat, kdežto Rifftera z toho zvukového smogu žije a roste. Po pravdě, můj mozek to nezvládá. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, proč.

Tahle divná šepotavá kakofonie se objeví vždycky jen ve dvou případech. Za prvé, když skladbu táhne čistý zpěv, a za druhé, když kytary vytvářejí jen background a žádná z nich nemá dominantní úlohu. Co se vokálu týče, Rifftera jej od svého počátku používá specifickým způsobem. Harsh je v pořádku, tam nelze projevu skupiny vlastně nic vytknout, ale pak přijde hromadný, sborový clean. Ano, v něčem to připomíná počátky Queen. To mě děsí. Vím, že Finové mají tyhle vokály rádi a docela je snesu u folk metalu, i když mi vždycky něčím připomenou ruské častušky, ale tady jich je poněkud… mnoho. Nejsou perfektní, nejsou dokonale vycizelované a brzy unaví. Když si člověk pustí jen skladbu „Across the Acheron“, připadá mu to zajímavé a nosné. Možná taky proto, že skladba začíná velmi zdařilým intrem a dává důraz na to, co tvoří jméno kapely, tedy na vybroušené riffy. Tady clean vokál ve spojení několika hlasů, které se objeví až po třetí minutě skladby, zazní naprosto originálně a sice probudí v člověku vzpomínky na Queen, ale má tu naprosté opodstatnění a nevytváří ten chaotický šum. Ovšem od skladby „Eye of the Storm“ začíná tentýž postup, donekonečna opakovaný jako mantra, zahlcovat, až vybublá k inervujícímu šumu, ztrácejícímu se v příliš mnoha melodických nápadech. Přeci jen by desce pomohlo nechat jako dominantní harsh, tak, jak se to povedlo v písni „Cry Wolf“, a nesnažit se o epické vokální vystoupení, které dohání redaktory, kteří vyrostli ve sborovém prostředí, k šílenství.

Když si album pouštím zas a znovu, nevím, jestli sama Rifftera ví, co vlastně od své muziky očekává. Jestli chce být brutálně tvrdá, valící se kupředu v neochvějné rytmice, nebo jestli chce být epická, jednoduchá, nápaditá nebo ode všeho kousek. Systém „ode všeho kousek“ totiž nefunguje. A když se doberete ke skladbě „Deep Waters“, už jste otrávení z těch pěveckých představení, která by vás ráda vytáhla na hranu orgasmu, ale spíš vám působí bolest prostaty (v dámském případě asi ochabnutí vejcovodů).

Přes své výhrady si nemyslím, že bych poslouchala špatné album. Je zvukově stejně jako „Pitch Black“ nadějné. Má místa, která se dají považovat za takřka dokonalá a nosná, a místa, která jsou amatérsky nezvládnutým pokusem. Dává málo prostoru riffům, málo prostoru kytarám, o které by v daném žánru mělo jít především. Když se rozběhne a vy s ním, najednou zarazí běh, začne se barvit do romantické červeně a pukat duhovými srdíčky. Ta změna tygra v jednorožce je maličko šílená. Nutno ale říct, že jako tygr se mi Rifftera líbí mnohem víc než jako jednorožec. Takže… Budu čekat na třetí album a sledovat další život jinak velmi zajímavé kapely. „Across the Acheron“ ve mně nezanechalo silnější nebo epičtější dojem. Na svůj vrchol kapela zatím čeká.