Recenze: Shadecrown – Riven

0

Strach z vlastních stínů, plížících se po nerovných stěnách domů. Naše stíny získávají na síle spolu s přicházejícím podzimem, zatímco naše síla se pomalu vytrácí. Sledujeme postupné uvadání léta a víme, že přijdou šedé dny, naplněné depresí a křikem, uvězněným kdesi za naším hrudním košem. Podzimní úzkosti a propady. Těmi zní nové album Shadecrown „Riven“.

Když jsem poprvé dostala k recenzi album melancholických Finů z Viitasaari, psal se rok 2016 a já zrovna poslouchala trošku jiný subžánr. Album dostalo vysoké hodnocení, ale nijak zvlášť už jsem ho dál neřešila, jen odsunula na stranu a zapomněla na něj. Zhruba o rok později jsem ho objevila znovu. Byl podzim. Ranní chlad se dotýkal tramvaje plné lidí, naštvaných, unavených, demotivovaných, plných vzteku. Klasické pondělní ráno, tma, chlad, únava. A do toho mi do uší začala hrát hudba. Skladba „Eremophobia“ z alba „Agonia“. Čas jako by se zastavil a začal ubíhat jinak. Všechno se proměnilo v kulisu té skladby. A já si uvědomila, že jsem teprve v tu chvíli dospěla k pochopení a plnému poslechu hudby Shadecrown. Od té doby uběhl nějaký čas, ale Shadecrown zůstali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. A „Agonia“ je pořád ještě album, které mě zasáhne, pokud si ho pustím.

Po třech letech vydávají Shadecrown nové album a já už nedělám začátečnické chyby recenzentů, kteří napíšou kritiku po prvním poslechu. S hudbou je to jako se vztahy. Je potřeba s ní chvíli žít, aby člověk mohl získat nadhled, aby pochopil motivace druhé strany a aby se naučil něco o sobě. Takže jsem s albem „Riven“ nějakou dobu žila v dost těsném svazku. Trávila jsem s ním dny a noci a dala mu možnost okouzlit mě. Myslím, že to byla dobrá milostná aféra. Teď už nemám strach napsat, že Shadecrown jsou originální, velice talentovaní, výjimečně zralí a že album „Riven“, které vyjde u Inverse Records 11. října tohoto roku, představuje další mezník v tvorbě kapely, kterou stojí za to poslouchat velmi pozorně.

Propojení melodického doomu a deathu je pro severské oblasti tak typický jev, že snad ani nejde vyjmenovat všechny kapely, které se vrhly na melodic doom/death metal. Severská a specificky finská nátura ostatně k takovému propojení tíhne. Finská melancholie ve spojení s velmi bolestně ukrývanými emocemi se v takové formě dokáže vyjádřit nejlépe. Finové rozhodně nejsou chladní, bouří v nich vztek stejně jako v nás, jen jsou vychovaní k tomu, aby ho nedávali tak najevo. Vždycky si říkám, že Finové jsou ve skutečnosti emotivnější než Italové, jen o tom neradi mluví. Rádi o tom ale vypovídají ve své hudbě. Melodické formy doomu a deathu jako by byly stvořené pro finskou povahu. Mohou dosahovat okrajů nezměrného smutku i nezměrné vášně v tom samém okamžiku. Temnota a záblesk. Ideální možnost k sebevyjádření. Člověk, zasažený tmou nebo půlnočním sluncem, extrémy, které si neumíme představit, protože u nás slunce vychází prakticky pořád stejně.

Hudba Shadecrown stojí na zajímavých kontrastech. Na velmi ponurých kytarových riffech a skoro symfonicky vznosných klávesových partech. Na velice temném, ponurém growlu a kontrastních vokálech, které jsou syrové a vlastně dost obyčejné. Společně tyto vlivy nechávají vyrůst hudbu, která má velmi neotřelou dynamiku, jaké využívaly kapely typu Saattue. Shadecrown jsou ale mnohem elegantnější a ucelenější. Jejich vztek i něha vyrůstají z precizního hudebního zázemí.

Velmi zásadní pro výsledný efekt je Jari Hokka, vokalista melodických Cryal, který growluje mistrně a dokáže vyvolat atmosféru ponurého děsu, vyvěrajícího z nejtemnějšího kruhu pekla. Poměrně neznámý zpěvák by si zasloužil větší pozornost, jeho hlas je nevšední a charismatický. Pokud někdo dokáže vyjádřit táhlou depresi textů i hudby hlavního tvůrce Shadecrawn, kterým je klávesista Saku Tammelin, pak je to právě Hokka. Vždycky je znát, když skladatel píše pro konkrétní hlas, a Tammelin umí psát Hokkovi přímo „do pusy“. Ví, jak bude výsledná píseň znít. Spojení vynikajícího skladatele a zpěváka, obklopené mistrnou instrumentací, to je to, co dělá z Shadecrown neobyčejně kvalitní kapelu.

Album „Riven“ působí vyváženě, střídá mohutné vzestupy s kytarovými sóly, atmosférické party s tíživými riffy, občas neobvyklé postupy. Jde o plnokrevný metal, přesto vnímám hudbu jako v podstatě tichou. Má atmosféru ticha. Dusivého a velmi teskného ticha. Naplněného mnoha kvalitními tóny.

Asi nemá cenu analyzovat všech osm skladeb, protože album je velice soudržné a tentokrát v něm asi není song, který by byl tahounem toho hudebního komplexu. Byla by škoda poničit celkový dojem tím, že se budu zabývat podrobnostmi, lepší je poslechnout si celý set a nechat ho na sebe působit. „Riven“ představuje jednu z nejlepších cest vedoucích k plnému pochopení daného subžánru. Je to špičkové melodické album s prvky melancholického doomu, ale s nezbytnou death metalovou dynamickou složkou. Je živé, tepající, naplněné krví, je hluboké, smutné a zvládnuté s dokonalým mistrovstvím od první do poslední písně. V dané kategorii může směle konkurovat i letošnímu vynikajícímu albu Swallow the Sun. Pro ty, kdo milují jak dokonalost hudebního podání, tak texty, nad kterými je nutné přemýšlet, pak „Riven“ znamená jasnou volbu.

images: ©Inverse Records

 

 

9.6 Více než dobré

Pro posluchače Swallow the Sun, Katatonia, Insomnium, Saattue

  • Skladby 10
  • Originalita 9
  • Produkce 9
  • Zpěv 10
  • Instrumentální složka 10
  • User Ratings (5 Votes) 8.6
Share.

About Author

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na