Recenze: Vorna – Sateet palata saavat

Když finská Vorna vydala první dlouhohrající album „Ajastaika“ v roce 2013, bylo lidem docela jasné, že na scénu vstupuje něco velice zajímavého. Ale jak už to u nadějných projektů bývá, nad Vornou visel otazník. Přežije? Bude se profilovat? Udrží si náboj a nápaditost? O dva roky později už bylo jasno, protože album „Ei valo minua seuraa“ dobylo finskou undergroundovou scénu a Vorna se stala milovanou ikonou hledačů nových talentů. Je dokonce natolik oblíbená, že narážku na ni najdete i ve filmu „Hevi Reissu“ (a zajímá mě, jestli objevíte, kde se Vorna ve filmu objevila). Ostatně, náš koutek téhle atmosférické, black/death/pagan metalové záležitosti s folklórními a mystickými prvky podlehl také. Kapele jsem na Obscuru věnovala obsáhlý článek.

Profil: Vorna… Stín na jezeře

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

Na konci září Vorna vydává u Lifeforce Records nové album „Sateet palata saavat“ a nám se podařilo exkluzivně poslechnout si ho dřív, než se k němu dostanou fanoušci. Ten zážitek stál rozhodně za to a na podzim se milovníci finského metalu mají rozhodně na co těšit. Vorna je opět výjimečná a nosná.

Šest hudebníků, kteří se spojili mezi lety 2008–2009, ví, jak tahat za mytologickou část našeho podvědomí, a umí používat mystickou atmosféru tajemného a neprobádaného. Nejde jen o mistrné využití severské melancholie, to už by bylo v dnešní době pro Finy trochu málo, protože melancholický vývozní artikl už je příliš známý a často napodobovaný. Samozřejmě, finská deprese je nezbytná, protože finský humor lidi spíš děsí, než zajímá. Vorna má velice temný potenciál, který vyvěrá z kvalitního black metalového základu, a k tomu rozmáchlý pagan metalický odlesk na zčernalém kovu své hudby. Pro ty, kdo by hledali podobnou směs kruté tmy a doteku pohanství, jsou asi nejblíž slavní Moonsorrow. Vorna je ale méně mýtická, možná i o něco méně finská, co se týče symboliky a odkazu k legendárnímu materiálu. Ovšem zastřený scream, silné riffy, finština jako nosný jazyk a prostředek, který povyšuje slova na další hudební nástroj, to se Moonsorrow vzdáleně podobá.

Vorna je tajuplnější, jemnější a méně dravá. Jako by vyvěrala z pocitů utajené finskosti víc než z halasně deklarované národní hrdosti. Je severská v tom nejlepším slova smyslu. Chladná a přitom velice emotivní, brilantní, co se instrumentace týče, tajemná a srdcervoucí.

„Sateet palata saavat“ je o něco méně kompaktní než předchozí album. Zdá se, že hudebníci hledají nové cesty, zaměřují se víc na melodičnost, hrají si s mozaikou námětů. Album z roku 2015 bylo elegantnější a víc snové. Nyní se musí ucho posluchače vyrovnat s vrcholy a propady, s gradací a možná větší tvrdostí. Samozřejmě, klávesista Saku Myyryläinen znovu dominuje svým mořem zvuků, které dodávají Vorně občas progresivní charakter. Klávesy jsou pro kapelu typické a velice nosné. Já tomuto nástroji moc nestraním, ale jsou případy, kdy si dokážu vychutnat, jako v případě Vorny, dostatečně dlouhou extázi z klávesových partů. A Saku má nápadů na rozdávání, takže bez něj by Vorna nebyla rozhodně tím, čím je.

The sky darkens once again and the earth falls silent
as the polar night reveals its presence
For a moment the harsh wind
exposes the grove’s trees from their leaves
For an instant the cold wind scatters the mind
as strength resides elsewhere

(Vorna: Sateet)

Kytarová vibrata, která se od black metalové syrovosti prodlužují až ke kvílivé tesknotě, patří hráči jménem Arttu Järvisalo. Na albu nenajdete žádná obscénní kytarová sóla, Järvisalo je nenápadný technik, který má, stejně jako klávesák, sklony k progresivnímu stylu.

Henri Lammintausta je rytmický génius, který dokáže stát v pozadí velice podobně jako basový podstavec kapely Niilo Könönen a velmi elegantní bubeník Mikael Vanninen. Odvážím se napsat, že tihle naprosto nezkušení muzikanti, jejichž kariéru tvoří z velké části jen Vorna, mají velice jazzové cítění. A díky tomu zní Vorna tak neobyčejně. Málokdy se hudba rozvětví do nezřetelnějšího šumu, většinou se vine okolo námětu, a i když v konečném důsledku zní jako black, je jasné, že progresivní stopa se nedá pominout.

Samozřejmě, celý tým táhne charismatický hlas frontmana. Vesa Salovaara pro mě je už nějaký ten čas zjevením na poli finského metalu. Tenhle chlapík má obrovský potenciál hlasové krutosti, je to inkvizitor ze zlých nočních můr, Sarumanův zlý hlas, nenávistná bánší i truchlivý lesní duch, uvězněný v lidském těle. Jeho projev má tvrdost, průraznost a melodičnost, potlačenou na minimum. V deseti skladbách nového alba Salovaara dokazuje svůj talent v každém okamžiku. Je to droga, které chcete víc. Finský runopěvec vás dostane spolehlivě do hluboké deprese během pěti minut. Roztrhá vám žíly, rozbije vám srdce a nenechá vám v hlavě prostor pro vlastní myšlenky. To všechno ve finštině. To znamená, že nebudete rozumět, o čem zpívá, ale kouzlo se stejně dostaví. Salovaara umí výborně vyvolávat bolest v krajině srdeční.

„Sateet palata saavat“ pluje na hranicích žánrů. Zatímco píseň „Aaloista“ z roku 2016 se pohybuje ještě v intencích alba „Ei valo minua seuraa“, „Kauas“ je skoro post metalová křehká záležitost, která nešetří clean vokálem. „Syvyydet“ je skoro epická a symfonická, kdežto „Maa martona makaa“ je typickým výplodem finského pagan metalu. Každá skladba má trošku jiný nádech, jiný pel, ale stejné vyznění, kompaktní charakter. Variabilita zastřešená stylovostí, to mají mazlíčci rádi.

Vorna jako fenomén zatím neprorazila brány českých metalových vod, ale až se sem dostane, lidé budou hypnotizovaní a okouzlení, jsem si jistá. Protože jde o hudbu, která se nedá tak docela k ničemu přirovnat. Je originální, chytlavá, hluboká a silná. Představuje sen o finské krajině, zahalené oparem podzimní mlhy.

Odkaz na Spotify umělce: