Je možná dost nebezpečné začínat recenzi tvrzením, že se nějaká kapela dostala na vrchol. Obzvlášť, když je tou kapelou Wolfheart. Nebezpečí tkví ve dvou faktorech. Prvním je ten, že čtenář už vlastně nepotřebuje vůbec nic vědět, protože fakt, že to dobré už mu byl sdělený a druhý faktor je ještě ošemetnější. Tuomas Saukkonen, zakladatel a tahoun Wolfheart má totiž nepěkný zvyk. Pokud se dostane na vrchol a pokud vytvoří něco výjimečně dobrého, má tendenci najít si něco nového a začít znovu od základu.

Budu riskovat. Zkusím to. A napíšu, že Tyhjyys je dosavadním vrcholem Wolfheart a že tvrzení typu „finská událost roku“ naprosto nelhala. A teď prosím Tuomase Saukkonena, aby nezakládal novou kapelu, protože termín dosavadní vrchol znamená, že Tyhjyys třeba ještě překoná nové album. Ovšem představit si něco lepšího opravdu neumím.

Osm skladeb, z nichž tři už jsme mohli slyšet, jako ochutnávku, představuje kompaktní tvar s proměnlivými a posuvnými stěnami, za kterými se původní objekt přeskupuje a mění. Přesto působí uceleně. Je to nekonečný kaleidoskop hudby. Vystačí si se základními barvami a dokáže nám předestřít nekonečné množství valérů.

Tuomas Saukkonen je fascinující příklad píle a houževnatosti. Z nadaného muzikanta, který mohl zapadnout v obrovském počtu finských jmen, se vypracoval v dominantního, úspěšného a sebevědomého muže, který může někoho až příliš popouzet svým postupem na vrchol. Kdo by ale chtěl Saukkonena obvinit ze slavomamu nebo Wolfheart označit za příliš přeceňovaný projekt, který stojí na úspěšnosti Before the Dawn, měl by si pustit a dobře poslechnout právě Tyhjyys.

Těch osm zajímavých skladeb totiž vypovídá o Saukkonenovi víc, než by se na první pohled zdálo. A nejen o něm. Když řeknu, že je to hudebně zralý počin, myslím tím situaci, kdy si skladatel užívá hudební nápady, nestydí se za klišé, která jsou zvlášť v melodeathu dost běžná, ale dokáže je elegantně vytěžit a pohrát si s nimi.

Další známkou zralosti je fakt, že Wolfheart už dávno není jen Tuomas Saukkonen. Ta chvíle, kdy se nadaný člověk prosadí, ví, že získal to, po čem toužil a dokáže ustoupit do pozadí, aniž by se přitom bál o své pozice, to je skutečná hudební dospělost. Na albu dostali postupně prostor všichni členové Wolfheart. A není to jen prostor pro jedno sólo, je to veliký kus místa pro jejich vlastní sebevyjádření. Wolfheart, který od začátku stál na svém zakladateli, už teď není jen jeho dílo, je to mnohem víc o souhře a vzájemném respektu čtyř špičkových hudebníků.

Ostatně, Saukkonen není hledačem talentů. Ani jeden z jeho spoluhráčů není neznámý nebo utajený kdesi v bezvýznamném koutku Finska. Pro ty, kdo se o finský metal zajímají, nejsou jména kapel jako Mors Subita, Bloodred Hourglass nebo Disease of the Nation neznámá.

Mika Lammassaari není člověk, který by nenašel pro svůj nevšední kytarový talent uplatnění. Ví se o něm, že je vynikající a patří ke špičkám ve svém oboru. Kdyby mu neposkytl prostor právě Tuomas Saukkonen, Mika by se prosadil i bez něj. Ale on dostal skvělou nabídku a dostatek prostoru. Saukkonen možná není hledač talentů, místo toho je hledač míry lidského potenciálu. Dal Lammassaarimu velkou míru svobody uvnitř velmi dobře napsaných skladeb. A skvělý kytarista vyplnil ta bílá místa excelentními výkony v delších i kratších sólových kreacích, akustických drobnokresbách nebo nápadných freskách plných barev. Jeho sólový part v „Boneyard“, jednoduchá a nenápadná akustická hra v „The Flood“ nebo elegantní a velmi klasické sólo v „Call of Winter“ se musí poslouchat znovu a znovu, protože Lammassaari prostě umí.

Kdo mi na albu vyrazil dech, určitě Joonas Kauppinen. Znám Disease of the Nation a věděla jsem, že Kauppinen má talent. Saukkonen, který si jako bývalý bubeník určitě volil dost pečlivě, kdo bude sedět za bicími, neudělal nic víc, než že poodstoupil a nechal Joonase dělat, co ho baví. Kauppinen má jiný styl, než Saukkonen a proto jsem nečekala, že dostane v posledním albu tak širokou možnost k rozletu. Přeci jen bych, zvlášť v případě bubeníků očekávala spíš zvýšenou míru rivality a snahy nepustit si talentovaného bicmena do popředí. Tady se ale Saukkonenova zralost projevila naplno. Je si jistý sám sebou a proto nemá z konkurence strach. A Kauppinen? Zasloužil by zlatou medaili za každý úder do bubnů. Kvalitativně se Tyhjyys posunulo právě v lince bicích. Když napíšu, že bicí zní sofistikovaněji, asi vyděsím ty, kdo by se báli, že Wolfheart změkli. Není to pravda. Naopak. Při zachování stejné dynamiky, tvrdosti a energie zní techničtější rytmika snově.

Lauri Silvonen na Tyhjyys ukázal, že rozhodně nezaostává za ostatními. Dlouho jsem si říkala, proč tenhle výrazný typ z vynikající kapely Bloodred Hourglass ve Wolfheart trochu zaniká, když má tolik talentu, že ho neunese a navíc při své živé povaze potřebuje stát trochu víc vpředu. To, že jsou basáci srdcem organismu kapely, dokazuje Silvonen v každé skladbě, kromě toho začíná být vedle Saukkonena slyšet. A hledač potenciálu si je toho velmi dobře vědom. Frontman ví, že není zpěvák ve své nejvnitřnější podstatě, nepřeceňuje se a nepouští do velkých experimentů. Jeho sázka na vlastní charisma dlouho vycházela, ale mohla by časem ztrácet na síle. Lauri Silvonen je velmi kvalitní muzikant a tak, jak drží basovou linku, dokáže držet a obohacovat i vokály. Jeho čas možná ještě přijde, už teď je ale patrné, že mu nikdo nebrání v sebevyjádření.

Celé album netrpí hluchými místy, ani na okamžik nepřestane tepat nebo nudit. Každý kousek, už od jemného začátku „Shores of Lake Simpele“ po závěrečnou skladbu „Tyhjyys“ má vlastní, nezaměnitelnou dynamiku, nějakou obměnu, která z něj dělá solitér, ať už jsou to flétny, westernový akustický nájezd nebo neuvěřitelné zrychlení a přerod v lyrickou pasáž. Každá skladba tak může stát sama o sobě. Navzdory tomu je tu jednotící prvek, řekněme určitý podpis Wolfheart stylu, díky němuž album působí naprosto uceleně.

The Rift“ je třeba natolik klasický Wolfheart, že se člověk bezděky pousměje, zároveň ale obsahuje tolik překvapivých momentů, odporujících zažitému vidění Wolfheart, že  je div, jak se to všechno do jedné skladby mohlo vejít. Je to můj klenot ve sbírce, „The Rift“ mě naprosto očarovalo. Čtyři hraví pánové do jedné skladby vtěsnali všechno, co si člověk od daného žánru může přát.

Call of the Winter“ má potenciál absolutního hitu. Sílu, rozmanitost, jednoduchou melodiku, dramatickou strukturu, vycizelovaný hudební děj. Jako by „Routa“ vyrostla a začala sama chodit. Saukkonen využívá kouzlo opakování stejného motivu, jeho postupného rozvíjení, gradaci do skvělého sóla a Kauppinenovu dokonalou práci za bicími, akustický předěl s využitím kláves. Tohle jsou Wolfheart, ale na vrcholu instrumentace.

Co říct k novému albu Wolfheart? Asi bych byla velice drzá, kdybych označila kapelu za instrumentační jedničku tohoto roku, ale nahrávka je opravdu skvělá a s puntičkářskou přesností dovedená k dokonalosti. Takže budu drzá. Wolfheart představuje špičkovou ukázku vynikajícího finského melodeathu ve výjimečně dospělém provedení. Jestli se první album brodilo sněhem, druhé běželo hustými lesy, pak Tyhjyys nepředstavuje prázdnotu, jak by se z názvu dalo vyčíst, ale spíš volný prostor pod křídly orla. Wolfheart se naučili létat a teď učí totéž svoje fanoušky.

Je to hudební počin žánru a myslím, že s velkým přesahem na mezinárodní scénu. Tuomas Saukkonen si svou urputností a pílí vydobyl další metu a my můžeme jen snít o tom, že jsme se skrz poslech Tyhjyys na okamžik stali těmi, jejichž potenciál tenhle zajímavý hudebník našel, využil a dal mu schopnost letu.

Wolfheart

Tyhjyys

Label: Spinefarm Records

vychází 3.března 2017

images: ©Wolfheart

 

 

Wolfheart -Tyhjyys

10

Skladby

10.0/10

Originalita

10.0/10

Produkce

10.0/10

Zpěv

10.0/10

Instrumentální složka

10.0/10

Klady

  • vynikající instrumentace
  • pečlivě sestavené album
  • stylová čistota
  • nadčasovost

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
Ivos155
Ivos155
8.3.2017 13:46

Ja jsem velky priznivce Tuomase a jeho muziky, ale mam pocit, ze zase uz ponekolikate zase padat do kruhu. Shadow World bylo fantasticke album, ale na novince mi prijde ze se rozhodl vse urvat silou a „echt“ narvanym, rychlym metalem. Nic proti sile a energii, ale treba „Boneyard“ je skvela pecka, ktera prevysuje zbytek alba o dve hlavy prave diky kombinaci rychlosti a atmosfery. Privital bych vice rozmanitosti, cisty zpev, vice akustik, klidne i nejakou ultra pomalou vec..Zkratka neco co predvedl na Dawn of Solace, nebo na Routa od Black Sun Aeon..Svoji kvalitu to porad ma (profesional se pozna), ale… Číst vice »

1
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x