Hodnotila jsem čtyři alba, nějaké ty singly, dělala rozhovor, sledovala dlouhodobě vývoj kapely. Od roku 2013, kdy Wolfheart vznikli, s nimi vlastně žiju v symbióze. Dá se říct, že Tuomas Saukkonen je pro mě do jisté míry otevřená kniha. Mohu s klidem říct, že jsem znalec jeho tvorby. A přesto. Už čtyřikrát jsem psala, že Saukkonen je na vrcholu kariéry a tvůrčích sil. Jenže on není. Wolfheart přicházejí s novým albem „Wolves of Karelia“ a kritik může jen bezradně napsat, že Tuomas Saukkonen zdaleka není na vrcholu tvůrčích sil. Ten chlap je jako lokomotiva. A viditelně má nevyčerpatelnou zásobu uhlí. Karelští vlci vybíhají na čerstvě napadaný sníh nekonečných plání finského východu a my se noříme do pátého dlouhohrajícího alba ikonické melodeathové formace Wolfheart. Vítejte ve světě kruté hudby.

Na začátku roku jsem hodnotila špičkové album znovuobnovených Dawn of Solace, které vyniká oslnivě křehkou lyrikou a něhou. Myslela jsem si, že Saukkonen zvolna odchází ze světa drsných vlků a míří k beránkům. Ovšem nezdolný tvůrce už měl v hlavě nové téma. V jeho mozku vyli karelští vlci. Vlci starých finských bájí, smečky s divokýma očima a naježenými hřbety, bájné stvůry, osamělé, strašlivé i nádherné. Zvířata, kterých se staří Finové obávali a která zároveň ctili natolik, že je umístili do svého bájného podsvětí, Tuonely. Svobodný vlčí národ, týrající obyvatele prokřehlých vesnic, číhající na slabé kusy. Karelští vlci jsou jistě jedním ze symbolů finské kultury i národní povahy, sisu, jsou symbolem odolnosti, houževnatosti a síly, která překonává kruté přírodní podmínky. Proč zrovna „Wolves of Karelia“? To by bylo asi na dlouhý exkurz do finské historie, zatím zůstaneme u bájného obrazu a zapomeneme na boje o Karélii ve dvacátém století, na všechno, co se tohoto deptaného východního území Finska týká. Karélie má smutnou historii plnou mrtvých, představuje jak základ finského národního eposu Kalevaly, tak symbol vítězství i hrdinství. A vlci jsou atributem kapely od počátku. Vlk je vedle medvěda natolik symbolickým zvířetem pro severskou kulturu, že tu asi nemusím vysvětlovat nic. Tuomas Saukkonen vzal chytlavé téma a zmocnil se ho s plnou parádou. Wolfheart se na novém albu velice výrazně vrací k svému základu. K hudbě, která nezná kompromisy, ornamenty, finesy. K hudbě, která se na nás valí jako zdivočelá smečka. Je to tvrdé, dynamické, naprosto upřené jedním směrem, ostré a nádherné. Bezpochyby jde o vynikající album, podtržené ikonickým stylem Wolfheart.

Je vlastně paradoxní, že si žena dovolí hodnotit tak maskulinní hudbu, možná by mě ta okázale vystavená mužnost tématu i zpracování měla spíš naštvat a mohla bych se rozepsat jako pořádná feministka. Jenže to je mi cizí. Navíc hudbu Wolfheart chápu, vím, proč je zrovna taková. Takže si většinou dovolím zpovzdálí se dívat na tenhle mužský zasvěcovací rituál, na ten řev bojovníků, chystajících se vyběhnout do otevřené krajiny. A ještě k tomu si dovolím o tom psát. Doufám, že mi Tuomas i pro tentokrát odpustí. Vím, že ano. On velmi dobře zná své stálé recenzenty.

„Wolves of Karelia“ vznikalo v trochu jiném složení line-upu a na albu je to velice znát. Původní kytarista Mikka Lammassaari se nyní naplno věnuje Mors Subita a ještě začíná pracovat na své sólové dráz, kytary se tak ujal athénský kytarista Vagelis Karzis, kterého můžete znát z Full House Brew Crew nebo jako hostujícího hráče u Rotting Christ. Změna je patrná. Zatímco Lammassaari byl skutečně sólista, velice výrazný a mnohdy dominantní, Karzis je nenápadnější a dokáže víc splynout s hlavní hudební myšlenkou skladby. Oba jsou skvělí, ale novému albu Karzis vysloveně sluší. Kytarová sóla nejsou tak častá, důraz je kladen na komplexnost jednotlivých skladeb, písně tak působí jako kompaktní, stabilní kvádry. Album je skládané na jistotu, příliš neexperimentuje. Bere všechno, co bylo na minulých albech skvělé, a dává použitým systémům nový, hutnější obsah a obrovskou dynamiku. Samozřejmě Wolfheart znovu využívají akustických předělů, ale líbí se jim křičet, tepat, bít pěstmi do země. Jako rozjetý stroj jsou nejlepší, síla jim sedí. Všech osm skladeb je nabitých obrovskou energií. Album působí jako jednolitá stěna ze sněhových kvádrů. Právě hutnost této hudby je nosným prvkem, který z alba dělá poslechově jedinečný zážitek. Skoro na tři čtvrtě hodiny si neodpočinete. Je to jízda, je to srdeční masáž.

Samozřejmě, někdo může říct, že texty jsou předvídatelné a ničím nepřekvapí, že ani hudba není překvapivá, protože tohle už tu bylo. Jistě, Wolfheart si nezakládají na originálních, sofistikovaných textech, ostatně k jejich stylu by se příliš velká symbolika nebo hra se slovy nehodila. Slova přesně vystihují charakter hudby, je to takové bojovné, runebergovské. Pro někoho tu může být příliš mnoho válečníků a ohňů a smrti, ale tuším, že se právě dotýkáme základu metalových témat. Navíc, a v tom tkví kouzlo Wolfheart, zatímco u jiných zpěváků občas příliš mnoho hrdinských témat může vyvolávat pousmání a svádět k vtipům, Saukkonenovi prostě věříte, že to, co zpívá, myslí vážně. Kouzlo osobnosti u něj funguje stejně, jako u Pratchettova kapitána Karotky. On je takový. Když zpívá o temném světle v očích bojovníků, je o tom niterně přesvědčený. A jeho kouzlo jde ještě dál. Když skládá pro Dawn of Solace, změní se v symbolického básníka, který uvažuje o smrti docela jiným způsobem. A znovu je uvěřitelný. Znám ho tolik let a měla jsem o něm tolik rozporuplných představ. Po osobním setkání jsem ale pochopila, že Tuomas Saukkonen velice striktně odděluje svůj umělecký život od života osobního. Na pódiu hraje role. V nahrávacím studiu žije právě tou hudbou, kterou tvoří. A doma sází stromy, stará se o rodinu a je brilantní, velice chladně uvažující a výkonný manager. Navíc je to prostě sympatický, milý chlapík. Tak komplexní osobnost jsem dlouho nepotkala. Každé album, které přivede na svět, to jen dokazuje.

Tedy, máme tu „Wolves of Karelia“. Osm neuvěřitelně dobrých skladeb a album srovnatelné s brilantním „Winterborn“ z roku 2013. Novinka je skvělým řemeslným dílem s velkým uměleckým přesahem v oblasti svého žánru. Určitě bude představovat jeden z melodeathových vrcholů tohoto roku. Je to album, které jsme od Wolfheart čekali, a přesto je v mnoha ohledech velice nečekané.

Album vyšlo 10. dubna 2020 u Napalm Records

 

9.2 Skvělé

Wolfheart se vrátili v plné vlčí síle

  • SKLADBY 10
  • ORIGINALITA 9
  • PRODUKCE 9
  • ZPĚV 9
  • INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA 9
  • Hodnocení Čtenářů (3 Hodnocení) 6.9

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
K.P.K.
K.P.K.
14.4.2020 19:25

Wolfheart je zcela jistě jednou z těch novějších kapel, která ctí a navazuje na takové klasiky, jako jsou kupříkladu Amorphis nebo God Dethroned a dokáže odkaz jednotlivých velikánů prolnout. Cítím zde taktéž odkaz jednoho velikána, jehož jméno je Dan Swanö. Wolfheart to je spousta dobré muziky, která rozhodně zaslouží v této době „rychlokvašek“ respekt a taktéž obrovský DÍK. Dík za to, že jsou smečkou, která dokáže ukovat procítěnou a kvalitní temnotu.

Ivos
Ivos
30.8.2020 06:39

Mě tohle přijde jako totální průměr. Saukkonen je profesionál, tak se to dá jednou, dvakrát poslechnout, ale není to vůbec ničím zajímavé. On to má jak na houpačce, Shadow World a Constellation byly dobré desky, Tyhjjys a novinka jsou pro mne průměrné a nezapamatovatelne. Chrlí to ve strašném tempu jak Cavalera a kvalita jde dolů..Na Dawn of Solace si dal čas a je to úplně jinde. ..

2
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x