Redaktoři Obscura: miklaras vybírá deset nejlepších alb roku 2018

3

Když se má ohlížet za hudebním rokem redaktorka Finského koutku, asi se očekává deset perfektních finských alb. Samozřejmě, ta finská převažují, ale rok 2018 mi přinesl skvělou hudbu i odjinud. Protože se věnuji hlavně méně známým kapelám, až na výjimky moje desítka nebude obsahovat žádné metalové giganty, za což se předem omlouvám. Jsem přesvědčená, že jako každý rok, i ten s osmičkou na konci přinesl ohromující i naprosto příšerná alba. Naštěstí ty dobré kousky převažovaly. Možná proto, že špatnou muziku prostě odmítám recenzovat.

Skvěle si vedla česká muzika. Navzdory tomu, jak je přehlížená, navzdory špatným podmínkám naše kapely vzdorují a vytvářejí kvalitní projekty. Troufnu si říct, že některé české kapely mohou stát hrdě po boku zahraniční konkurence. Na finské scéně jsme se dočkali propadů i vzletů, asi jako každoročně. Ale ve všech odstínech světové metalové černi vyšlo pár luxusních alb. Byla i nějaká hudební zklamání, pro mě osobně třeba poslední album Wolfheart, které mi osrdím netrhlo, nic se mnou neudělala ani novinka od Behemoth, na druhou stranu, že bych byla čímkoli vysloveně zhnusená, to říct nemohu.

Hudebně jsem si rok 2018 užila a ještě užívat budu, protože jako skalní fanoušek napjatě očekávám nový singl Swallow the Sun. Těm se ale budu věnovat až společně s novým albem, které vyjde v roce 2019. A příští rok slibuje hodně dobrých kousků.

Takže, tady je má desítka. Je to subjektivní, asi jako každý žebříček, ale třeba někoho inspiruje k poslechu.

 

10.

Et Moriemur

Epigrammata

 

Desítku načínám nikoli finsky, ale česky. A to zdařilým albem „Epigrammata“ doomových Et Moriemur. Třetí dlouhohrající počin, vydaný u Transcending Obscurity Records, rozhodně nezní jako typicky česká hudba. Na to jsme ale u Et Moriemur zvyklí. Vynikající doom se tentokrát probojoval do dost širokého povědomí specializovaného publika a já byla dost překvapená, když mi asi pátý fanoušek doomu poslal tip na Et Moriemur s velkým doporučením na dobré album. Ani jedno doporučení nepocházelo z Česka, ale i na to jsme si už nejspíš zvykli. Tady se kvalitní metalová alba přecházejí mlčením. Nicméně přejít mlčením „Epigrammata“ by byla chyba. Lkající chorály z hlubin Tartaru a smutek, který z celého roku udělá uslzený podzim, závažnost, těžkost a vanutí starobylostí, to dělá z alba nadčasový objev.

 

 

9.

Redemption 

Long Night′s Journey into Day

Americká progressive power metalová kapela Redemption je dostatečně známá. V posledních letech ji stíhal problém za problémem, což ústilo pomalu, ale jistě v rozpad. Pokud ji ale mám v desítce nejlepších alb, pak je jasné, že se smůla přetavila v happy end toho nejepičtějšího amerického rázu. Naštěstí pro nás. Protože „Long Night′s Journey into Day“ je ten nejlepší výsledek, jaký si lze přát. Hlas Toma Englunda ze švédských Evergrey obohatil Redemption o nový prvek, fantastické klávesové party povýšily tenhle příjemný progressive o nějaký ten level a celé album zní opravdu výborně. Přestože nejde o můj nejoblíbenější subžánr, album se mi dostalo pod kůži a poslouchám ho vytrvale už od léta.

 

 

8.

The Ocean Collective

Phanerozoic I: Paleozoic

Cesta do pravěku v německém podání The Ocean. Neuvěřitelná hudební lahůdka pro náročného posluchače. Rozhodně to není snadný poslech, ale pokud se do něj ponoříte, obohatí vás. Tahle paleohudba je tučná, výživná, prastará a inovativní zároveň. Metal Blade Records se může chlubit hodně ušlechtilým plnokrevníkem ve stáji.  „Phanerozoic I: Paleozoic“  se stalo hodně diskutovaným kouskem na sociálních sítích a všichni fanoušci Katatonie ho zhltli jako malinu. Nejde ale o žádný revival, je to původní album, s překvapivými momenty, melodickými zvraty, elegantními finesami a dokonalou dynamikou.

 

 

7. 

Callidice

Anthem for Resistance

A mám tu první Finy. Melodeathoví Callidice už za sebou mají dvě EP, ale na dlouhohrající album jsme si museli chvíli počkat Výsledek ale stojí za to a album „Anthem for Resistance“ v mém osobním finském žebříčku předehnalo s klidem a pohodou mnoho zkušenějších i známějších kapel. Callidice ví, co znamená to melodic v označení subžánru, který vytvářejí. Album je velice melodické, ale dostatečně tvrdé, se zapamatovatelnými, originálními momenty. A Callidice by si po tomto výborném počinu zasloužili mnohem větší míru pozornosti.

 

 

6.

Silent Stream Of Godless Elegy

Smutnice

Troufnu si říct, že tento rok byl na české scéně tak úrodný, že jsem se dlouho rozhodovala, koho pošlu do desítky. Nejvýraznější album, kterému se prakticky nedalo uniknout, nese název „Smutnice“ a Silent Stream of Godless Elegy v ní dokázali, že jsou prostě dobří. Je to původní, zajímavé, nosné, je to hudba, kterou bychom se jako země mohli prezentovat bez potíží v zahraničí. Album, které by mělo dosáhnout na všechny ty ceny Anděl a podobné. Album, které bychom měli vídat v televizi a slyšet v rádiích. No… nic. Náš metal reprezentují jiní bardi a „Smutnice“ tak zůstává lahůdkou pro publikum, které nežije nonstop, zato čas, který má vymezený, věnuje opravdu dobré hudbě.

 

 

5.

Primordial

Exile Amongst the Ruin

Irští Primordial se asi letos neprobojují do světových žebříčků nejlepších alb. Na to vyšlo s novinkami příliš marketingově známějších kapel. Musím se ale přiznat, že album „Exile Amongst The Ruin“ mi prostě přirostlo k srdci, a to nikoliv proto, že jsem slyšela Primordial živě v pražské Akropoli. Je to album evokující množství děje, je hodně obrazné a vlastně dokonale nepůvodní, protože v sobě spojuje desítky vlivů a jasných odkazů na jiná díla a kapely. Celek se ale podobá sklenici temného lesního medu, s tou zlatavou jiskrou, viditelnou proti ostrému slunci.

 

4. 

Mors Subita

Into the Pitch Black

Mors Subita jsou fenomén, který roste. Poté, co ohlásili, že pro rok 2018 nahrávají nové album, byla jsem zvědavá, jak si povedou v boji se stylově nejpodobnějším (a známějším) soupeřem Wolfheart. Srovnávat tyto dvě kapely lze docela snadno, obě se totiž pyšní špičkovým kytaristou… a obě stejným. Mika Lammassaari hraje jak s Mors Subita, tak s Wolfheart. Obě kapely se také vyvíjely souběžně a obě dbají na propojení melodičnosti a hodně výrazné tvrdosti. Mors Subita vydali album jako první a byl to zásah přímo na komoru. „Into the Pitch Black“ mě chytilo za srdce hned po prvním poslechu, a když vydali své album Wolfheart, nic se nezměnilo na mých preferencích. Tohle album je prostě hodně těžko překonatelná parádička.

 

 

3.

Omnium Gatherum

The Burning Cold

Tak a jsem u tří alb, která mě dostala na kolena. U všech tří se těžko určuje pořadí, vlastně to dělám jen kvůli grafickému členění. Tři srdcovky, které mi hrály do uší od svého vydání každý den. Neoposlouchaly se. Naopak, nacházím v nich víc a víc. A tím prvním je „The Burning Cold“ finské melodeathové elity Omnium Gatherum. Skoro všechno jsem vypsala v obsáhlé recenzi pro Obscuro a vlastně není co dodat. Album, které nenavázalo na „Grey Heavens“ z roku 2016, ale obloukem se vrátilo ke starší tvorbě Omnia, obohacené o nové prvky, s luxusní opulentností sól Markuse Vanhaly. Není co dodat. „The Burning Cold“ je aristokratický kousek.

 

 

2.

The Eternal

Waiting for the Endless Dawn

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se mezi mých pět nejoblíbenějších alb zařadí gothic metal, asi bych se zhroutila smíchy a poslala falešnou vědmu kamsi. Rok ale uběhl a já stále, každý den, někdy i několikrát denně poslouchám album „Waiting for the Endless Dawn“. Je to skoro vyčerpávající, ale nemůžu se nabažit těch skladeb, plných tragické lyriky. Té technické vytříbenosti. Do mého nezkaleného finského jezera vpluli tihle australští démoni smutku a naprosto si mě ochočili. A já se jim hluboce klaním.

 

 

1.

Amorphis

Queen of Time

Dobře, jsem skalní fanoušek. Velký fanoušek. A Amorphis jsou má citová záležitost. Na druhou stranu, pohled kritika je neúprosný a já se nového alba své nejmilovanější kapely skutečně obávala. Ovšem Amorphis svoji práci ovládají mistrně. „Queen of Time“ nedostala jen mě. Jako jedno z nejlepších alb roku ji hodnotí kladně většina světových metalových redakcí. Amorphis ve své novince dokázali, že jsou neustále na špici finské metalové scény a že nemusí nutně vykrádat sami sebe, aby byli dobří. U kapel, které už by mohly žít jen z turné, na kterých budou recyklovat svá best of, je vždycky fascinující sledovat, že nežijí minulostí, ale neustále tvoří. Navíc, je patrné, že nápadů mají Amorphis nepřeberné množství. I když je tahle královna času neúprosná a bere všechno, do Amorphis se ještě nezakousla. Za redaktory a spolupracovníky Finského koutku mohu povstat a zatleskat.

 

 

Jaká alba jsem letos recenzovala? Poslechnete si na Spotify

 

Sdílení

O Autorovi

- reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

3
Komentujte

avatar
1 Vlákno komentářů
2 Odpovědi ve vlákneš
0 Odběratelé
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Autoři komentářů
miklarasKeaganGarfield Poslední autoři komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Garfield
Host
Garfield

Ještě bych zmínil asi Forgotten Silence (s albem Kras), Voivod (The Wake) a Between The Buried And Me (Automata I+II). Naopak kapely typu Wolfheart mě dost odpuzují.

Keagan
Admin

Proč rovnou odpuzují? Docela silné slovo, ne? 🙂