Jedenáctý listopad se ukázal jako magické datum se vším všudy. Do Prahy zavítaly tři výjimečné kapely, které přijely představit v rámci evropského tour nová alba. A děly se věci.

Nejdřív mě překvapilo, že Nothgard, Wolfheart a Omnium Gatherum vystoupí na Nové Chmelnici, když jsme se na minulém koncertě tísnili ve Futuru, kde je o hodně větší sál. Přiznávám, po hektickém a nabitém týdnu se mi na koncert ani nechtělo, ale nakonec jsem se nechala nalákat a říkala si, že nevidět své oblíbené Finy by znamenalo prožít mizerný týden s ještě mizernějším závěrem. Takže nad podzimní depresí nakonec zvítězila věrnost fanouška.

Nakonec se ukázalo, že volba Nové Chmelnice byla skvělá, protože klubová atmosféra koncertu prospěla a setření vzdálenosti mezi fanoušky a kapelami přispělo k výjimečnému zážitku, který jsem opravdu nečekala ani v případě tří tak dobrých kapel.

Otevírali bavorští Nothgard, kteří přijeli představit album „Malady X“,  které zaujalo nejen v Německu. Nothgard se viditelně a slyšitelně derou kupředu, hrají výtečně a rozhodně je co poslouchat. Už při jejich vystoupení bylo znát, že se tu sešlo dobré publikum, což je pro hráče vždycky požehnání. Nothgard tu rozhodně nebyli v roli slabšího, naopak, hned od začátku nabudili publikum, ochotné nechat se rozvášnit a navodili skvělou atmosféru. Ta potom gradovala až do samého epického závěru a propůjčila pražskému koncertu neodolatelný pel hudebního spiklenectví.

 

Nothgard

 

Nothgard měli rozhodně co hrát, protože čerstvý kousek „Malady X“ vyšel na konci října a obsahuje dost macatou nadílku skladeb. Němci jsou opravdu ve formě a poslouchat je byla radost. Sice jsem nestála v místě, odkud bych mohla hodnotit kvalitu nazvučení, ale věřím, že zvuk na Chmelnici všichni známe a že si nikdo nestěžoval. Z mého úhlu znělo všechno tak, jak má, a Nothgard v nevděčné roli prvních v řadě určitě nezklamali své překvapivě početné příznivce. Frontman Dom R. Cray byl ve formě a kapela působila uvolněným dojmem, pánové se výtečně bavili a na projevu byla tahle uvolněnost znát.

 

Nothgard

 

Finští Wolfheart, kteří nastupovali po bavorském melodeathovém nájezdu, už si u nás vybudovali velice dobrou pozici a věrnou základnu nadšených fanoušků. Jsou dobří a umí si vydobýt místo pomyslného headlinera. Po vydání alba „Constellation of the Black Light“ je kapela na vrcholu a její vystoupení patří obvykle k velkým zážitkům. Tentokrát Saukkonenova vlčí horda nastoupila v oslabení, chyběl zásadní zvuk kytary Miky Lammassaariho, a bohužel to bylo dost znát. Bez Lammassaariho virtuózních kytarových vstupů, které narušují valící se tok Saukkonenova harsh vokálu a mašiny Wolfheart, řítící se kupředu, zní jednotlivé písně maličko jednotvárně. Vynikající lead kytarista hudbu Wolfheart odlehčuje, prosvětluje a obohacuje. I když se náhradník George Thane, který je výborný hudebník, snažil a svůj part ustál skvěle, nedokázal se bránit Saukkonenově valivé síle, která s sebou strhává všechno.

 

Wolfheart

Samozřejmě, největší úspěch sklidily obě nejslavnější skladby Wolfheart, „Aeon of Cold“ a „The Hunt“, i ikonická „Zero Gravity“. Nové album nemají posluchači ještě příliš zažité, ale musím říct, že „Breakwater“ zní naživo mnohem silněji, než na nahrávce. Novému albu živý koncert svědčí. Oproti velice příjemným Nothgard se první polovina vystoupení Wolfheart nenesla v takové pohodě, ale po prvních skladbách už kapela svůj desetipoložkový set dohrála v klidu a na konci bylo vidět, že si i finští vlci užívají vzorně spolupracujícího publika, které se opravdu překonávalo. Nevím, jak se hrálo bubeníkovi Joonasi Kauppinenovi, obvykle je větším tahounem, a tentokrát ani komunikativní Lauri Silvonen nevypadal ve své kůži. Na pražském vystoupení nezazněla skladba „Call of the Winter“, která byla nahrazená  starším kouskem „Strenght and Valor“. I tak ale z novinky zazněly tři dobře vybrané kousky, které mě nadchly. Možná se na nové album budu teď dívat trochu smířlivěji a ještě si ho časem oblíbím.

 

Lauri Silvonen

Wolfheart

Právě díky tomu, že kapela nevypadala úplně spokojeně, je na místě ocenit pražské fanoušky, kteří nakonec své oblíbence vybudili. Ostatně, kradmé úsměvy muzikantů po představení a jejich spokojené přikyvování svědčilo o tom, že odjíždějí spokojení. Publikum je ale k přídavku nedonutilo, Wolfheart vypadali, že potřebují odpočinek a chvíli klidu.

 

Wolfheart

 

Omnum Gatherum přijíždí do České republiky pravidelně a jde o mou každoroční velkou radost. Ještě nikdy jsem neodcházela z jejich vystoupení zklamaná. Tentokrát se ale stalo něco neuvěřitelného a věřím, že samotní členové Omnia byli stejně překvapení jako já. Třináct skladeb a dva přídavky, skvěle sestavený playlist, který střídal nejznámější pecky se špičkovou novinkou „The Burning Cold“, to bylo samo o sobě dobré. Ale chemie, která nastala mezi publikem a hráči, to bylo něco neuvěřitelného. V případě headlinera se ukázalo, jak koncertu prospěla klubová atmosféra, stírající vzdálenosti. Celé vystoupení se odehrávalo v intimním prostoru, kde se sešli ti, kdo si chtěli večer užít, a nenechali si vzít ani na chvíli dobrou náladu.

 

Jukka Pelkonen

Omnium Gatherum

Charismatický Jukka Pelkonen řádil, nabitý energií, kontaktní, rozdávající se na všechny strany. Byl ve skvělé kondici a rozhodně nešetřil ani hlas ani svaly. Jukka je vždycky na stagi živelný, tentokrát se ale proměnil ve skutečného démona a jeho schopnost napojit se na posluchače získala nový rozměr. Samozřejmě není třeba vynášet do nebe hráčské kvality Markuse Vanhaly. Dobré zboží se chválí samo. Markus je prostě záruka kvality a s Omniem funguje dokonale. Ač mám ráda Insomnium, Vanhalovu kytaru si nejvíc užívám právě v rámci Omnia, kde může excelentní kytarista roztáhnout doširoka křídla. Navíc, právě protože u Wolfheart chyběl Lammassaari, Vanhala neměl na stagi konkurenci a mohl zářit do daleka.

 

Omnium Gatherum

Překvapil mě Joonas Koto, který se možná jindy trochu utápí ve stínu za Markusem Vanhalou, ale na pražském koncertě se mu hrálo viditelně dobře, takže se nenechal zahanbit a rozbalil své hráčské umění s nenucenou elegancí. Joonas je dlouhodobá jistota kapely, její opěrný pilíř, bez kterého bychom si Omnium Gatherum uměli těžko představit, ale tentokrát byl opravdu dobře vidět a slyšet. V pozadí jako ikonický Ježíš zářil Aapo Koivisto, muž, který oslňuje svým beardbangingem nejen u Omnia, ale také u skvělých Marianas Rest, kteří nahrávají nové album a kteří by snad někdy mohli zavítat i k nám. Aapo Koivisto je zvukově rozpoznatelný klávesák, a tak jsem si užívala nejen jeho nádherné melodické postupy, ale i jeho spokojeně zářící tvář v pozadí.

 

Omnium Gatherum

Basák Erkki Silvennoinen tentokrát zůstal ve Finsku, ale když kapela oznámila jméno náhradníka, neměla jsem strach, že by cokoli nevyšlo. Helsinský rodák Pyry Hanski řádí u mých oblíbených Gloria Morti, kteří jsou sami o sobě zárukou kvality. A Pyry je skvělý basák. Na pražském koncertě si tak užíval, že to vypadalo, jako by mu Joulupukki nadělil předčasně dárky, a vypadal jako organická součást kapely.

Komu musím ale vyseknout skutečnou a velikou poklonu, to je bubeník Tuomo Latvala. Dlouho usiloval o titul nejpozitivnějšího bicmana Finska, což se mu už dávno podařilo, protože Tuomo se vydrží usmívat prakticky nepřetržitě. Ale způsob, jakým natrhnul ostatním budbeníkům… jak to říct slušně, jak výtečně odbubnoval pražský koncert, byl k neuvěření. Jestli jsem litovala, že Omnium Gatherum opouští Jarmo Pikka, už o tom ani nevím. Slyšet Tuoma zvesela bubnovat „Over the Battlefield“ byl velký zážitek. A když se rozvášnil ve skladbě „Fearless Entity“, málem jsem se počůrala blahem. Tuomo si vybubnoval mé srdce a tímto mu oficiálně vyznávám lásku.

Omnium Gatherum se na Nové Chmelnici stali lodí, která plula po vzedmuté vlně lidských emocí, radosti z muziky a parádního druhu spiklenectví, které ocení hlavně ti, kteří se tu sešli. Bylo to oslnivé setkání a headliner dokázal, že stojí na špici finského melodeathu. Myslím, že jsme 11. 11. prožili něco výjimečného.

A na závěr bych chtěla poděkovat těm, kterým se tak často neděkuje. To, že nám Obscure Promotion zprostředkovává takové koncerty, je skvělé. Pořadatel zaslouží svou porci díků a ocenění své práce. Navíc, vstřícnost pořadatelů, kteří mi vyšli vstříc i přes komplikace s akreditací, byla nevídaná. Takže ještě jednou díky a doufám, že se i v roce 2019 bude dařit přinášet podobné zážitky.

Images © Toni for Obscuro

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
Zuzana K
Zuzana K
13.11.2018 12:23

Výborný koncert všech tří kapel, řekla bych: s gradací „to nejlepší nakonec“. Hudebníci skvěle spojení s fanoušky jak jedno tělo a jedna duše, publikum hltající jeden metalový příval za druhým vášnivě se linoucí ze stage jen pro ně. Celkově nejlepší koncert, jaký jsem zažila.
Díky i za výbornou recenzi. A přiznám se, i mně se večer úplně nechtělo vyrazit, ale produkce potom zdaleka předčila moje očekávání a potvrdila, že jsem dorazila jen a jen správně.
Myslím, že si jen můžeme přát další takové koncerty.

1
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x