Browsing: Uncategorized

Jsou alba, která už recenzi nepotřebují, protože je prověřil čas navzdory jakékoli kritice. Alba, která zůstala v paměti, v diskografiích, šíří se na sítích. Máme je hluboko v hlavě. Jako třeba ikonické „Elegy“ od finských Amorphis. https://www.youtube.com/watch?v=UufaC2TI7dg Samozřejmě. Jsem #miklaras, redaktorka Finského koutku Obscura, takže v mé hlavě převažují finská alba. Neznamená to, že si nepouštím Black Sabbath, na Diovu éru nedám dopustit, ale úzká specializace člověku přeci jen zahltí mozek. Tentokrát z té změti vypustím „Elegy“ od Amorphis. A proč zrovna tohle album? Jistě, Amorphis vydali od roku 1990 mnohem známější alba. Jejich „Tales from the Thousand Lakes“ z roku 1994 je samozřejmě nejslavnější kousek,…

Jak se dá psát o závislosti? O netrpělivém čekání na další dávku a svalovém třesu při nedostatku drogy, o touze, kterou nedokáže nic ukojit? O Swallow the Sun? Těžko. Protože některá hudba se musí prožít, aplikovat do všech žil, vstřebat, vdechovat, šňupat. Zatlouct kladivem hluboko do osrdečníku a krvácet jen pro ni. Obvykle nezačínám tak emotivně, ale Swallow the Sun z našich emocí žijí. A my z těch jejich. Je to hudba, která člověka okrade o spánek, o klid, o vyrovnanost. Vrcholně emotivní, intelektuální, osobní, propojená s každou depresí, kterou jsme kdy nechtěli prožít. Swallow the Sun jsou droga. A já se odmítám…

Feministická témata jsou všude kolem nás. Pamatuji si, jak jsem se v dobách studia musela probírat tituly typu „Žena raného středověku“, „Ženská otázka v době renesance“, „Ženská role v době industriálního rozmachu“, abych se prokousala k tomu, co v těch dobách dělali chlapi. Ženská témata mě díky svému počtu začala hodně štvát. Žánr, který poslouchám a recenzuji, byl dlouho mužskou doménou a také tím mi vyhovoval. Těch několik žen, co jím prošlo, mě nijak nezajímalo. Tarja Turunen mě dokonce občas vyděsila k smrti svou existencí, jinak jsem ale ženy v metalu vnímala dost podobně jako trumpetu v metalu. Jako raritu,…

Aeonian Sorrow zní tesklivou, tíživou melancholií, nekonečným smutkem, žalem tisíců eónů. Je to tak trochu známá hudba, protože její protagonisté patří na doomové scéně k absolutní špičce ve vytváření deprese. A jejich spojením vzniklo něco velmi silného. Není to tak dlouho, co se formace propojující Řecko, Finsko a Rumunsko objevila na scéně. Aeonian Sorrow se dali dohromady v roce 2015 a minulý rok představili své první dlouhohrající album „Into the Eternity a Moment We Are“. Samozřejmě, že nejde o typický debut, ale o album, které může technicky i obsahově konkurovat nejlepším albům roku 2018. https://www.youtube.com/watch?v=G-lw1chdmQg Hlavním tahounem téhle tíživě krásné hudby…

“Empath” – that’s Devin Townsend’s new album to be released tomorrow (March 29th) promoted by his tour beginning the very same day in Helsinki (tour dates here) ! Shows all over Europe follow, such as Thursday April 4th in Berlin or Saturday April 6th in Prague! In May and June he will conquer the stages in North America and return to Europe in November for more shows! Devin Townsend. I have never been a friend of genres and all the more names that simply exceed the dimension of this term by their unique style I find most inspiring. Devin Townsend…

Když se má ohlížet za hudebním rokem redaktorka Finského koutku, asi se očekává deset perfektních finských alb. Samozřejmě, ta finská převažují, ale rok 2018 mi přinesl skvělou hudbu i odjinud. Protože se věnuji hlavně méně známým kapelám, až na výjimky moje desítka nebude obsahovat žádné metalové giganty, za což se předem omlouvám. Jsem přesvědčená, že jako každý rok, i ten s osmičkou na konci přinesl ohromující i naprosto příšerná alba. Naštěstí ty dobré kousky převažovaly. Možná proto, že špatnou muziku prostě odmítám recenzovat. Skvěle si vedla česká muzika. Navzdory tomu, jak je přehlížená, navzdory špatným podmínkám naše kapely vzdorují a…

Nejtěžší zadání tohoto měsíce pro redaktorku Finského koutku? Český heavy metal. Někteří mě pochopí. „My“ hevíky neděláme, „my“ to neposloucháme, ať už je „my“ kdokoli. Upřímně, skutečně heavy metal neposlouchám, dokonce ani ten finský, i když u toho dělám občas výjimku. Nicméně, Obscuro bylo kdysi založené s jasným cílem, představovat a podporovat český metal, český underground. A té myšlenky se stále drží. Neustále hledáme kapely, které by mohly posluchače zaujmout, které by získaly místo na slunci a dostat se k blíž k fanouškům. Dnes tedy maličko zvláštní pojetí. Redaktorka Finského koutku představuje českou, heavy metalovou kapelu Soul Keeper. Psát klasickou recenzi na nově…

„Kde berete právo posuzovat kvalitu hudby?“ (z ohlasů čtenářů Obscura)   „Kochej se krásnou melodií, ale nezapomínej přitom, že hudba je také harmonie, kontrapunkt a rytmus.“ (Otto František Babler)   Šlápnout někomu na kuří oko se zhusta nevyplácí. A psát o něčem, co budí emoce, o politice, o sportu nebo třeba o muzice, to je ošemetná záležitost. V emocích na sociálních sítích ostatně frčíme poměrně obstojně všichni a pro rozum ve všem tom křiku a běsnění není prostor. Jestli jsem se v minulém díle našich nepravidelných úvah o metalu dotkla něčích citů, a zdá se, že ano, dneska můžeme nestabilní emocionální podloží…

S argumentem, že metal je jako žánr nezajímavý, rytmicky příliš jednoduchý, plný laciných klišé, předvídatelný a určený jen pro nevzdělané primitivy, už v dnešní době ten, kdo třeba jen okrajově sleduje hudební dění, neuspěje. Okolo zlomu milénia došlo k tolika změnám v hudební branži jako takové, že by byl div, kdyby tvrdší hudba unikla bouřlivému vývoji. Nové možnosti poslouchání a sdílení, zchudnutí velkých vydavatelství, ústup hudebních nosičů, to všechno se podepsalo na poměrně dynamickém vývoji metalové hudby a na jejích posunech. I když to například na české metalové scéně nevidíme, ve světě je už tenhle hudební žánr někde jinde. Neznamená to, že bychom byli…

Světové metalové velmoci se mohou pyšnit tisíci kapelami, styly a ikonami všeho druhu. Často opakované klišé, že metal najdeme všude, v některých zemích dost pokulhává, přesto ale platí, i když v mnohdy hodně raritním měřítku. Například v Indii. Po pravdě, Indie je jednou z posledních zemí, kam by člověk vyrazil na metalový koncert, ale metalová minorita se najde i v tak netypických lokalitách. Pojďme se tedy podívat na velice letmý průřez metalovou hudbou v Indii. Při více než jedné miliardě obyvatel bychom mohli přece jen čekat víc, než nějakých sto padesát kapel, ale realita je taková, že lidnatá Indie disponuje jen hrstkou metalových muzikantů. Na druhou…

1 2