Nizozemská kapela Delain letos oslavila 10. výročí a to deskou „Moonbathers“. Stejně jako noc prosycená měsíčním svitem má deska své světlé a veselé skladby, ale také temné a melancholické.
První skladnou na albu je „Hands of Gold“, začínající dramatickým orchestrálním intrem. Tyto orchestrální prvky mají Delain album od alba lepší a propracovanější. Refrén skladby zpívá Charlotte ve sladkých výškách, ke konci skladby ale idylickou atmosféru vystřídá temný a monstrózní growling Alissy White-Gluz, která s Delain již spolupracovala na minulém albu, konkrétně na skladbě „Tragedy of the Commons“. Skvělý rozjezd na začátek alba.
Následuje „Glory and the Scum“, dle mého názoru jedna z nejlepších skladeb alba. Stejně jako název je plná protikladů, kdy Charlotte střídá svůj sladký hlásek s refrénem a zvoláním „monster!“ pěkně přitvrdí. Orchestrální prvky se perfektně prolínají s kytarami a snad poprvé jsem zaslechla u Delain prvek djentu v kytarovém sólu. Ani tady není co vytknout.
„Suckerpunch“ byla stejně jako „Turn the Lights Out“ už vydána na jejich EP „Lunar Prelude“. „Suckerpunch“ je chytlavá a melodická skladba, kterou nejde jen tak dostat z hlavy, a není divu, že se dočkala i svého klipu. Charlotte dokonale využila svůj pěvecký rozsah a celá kompozice skladby je skvěle propracovaná.
Čtvrtá skladba „The Hurricane“ přináší zklidnění, v celkovém kontextu alba je však poněkud nevýrazná a ničím zajímavá. Ale na druhou stranu není od věci trochu zpomalit.
Po hurikánu ale následuje ještě pomalejší skladba a to „Chrysalis – The Last Breath“. Tento kousek má zajímavou atmosféru a melancholické duše si v ní najdou to své, včetně klavíru.
V hodnocení „Fire With Fire“ jsem trochu na vážkách. Song má energii a drive, ale ‚hey-oh‘ mým uším moc neladilo a ve skladbě se mi nezamlouvá, proto tuto skladbu nehodnotím zrovna kladně. Album má své lepší kousky.
Sedmý song, tedy „Pendulum“, si mě získal už prvním tónem a growlem na začátku a bylo pro mne dostačující náplastí po předchozí skladbě. Nepatří možná do nejlepších počinů tohoto alba, ale svoje místo tu rozhodně má.
„Dance Macabre“ je opět trochu tanec na ostří nože. Už jsem jednou kritizovala vysoké ‚hey-oh‘ a tady je menší obměna na ‚iih-aah‘, ale abych pravdu řekla, tady se mi to líbí daleko víc. Dodává skladbě zajímavý nádech a sem tento prvek zapadá daleko lépe.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že „Scandal“ je cover na ne tolik známou stejnojmennou píseň od Queenů. Musím říct, že po převedení do delainího stylu je to velice zajímavý poslech a Freddie by Charlotte určitě pochválil.
S předposlední skladbou už Delain pomalu zhasínají a to písní „Turn The Lights Down“. Ani tahle skladba není špatná, ale po celkovém poslechu alba jsem si ji vybavovala asi nejméně. Neurazila, ale ani nijak zvlášť neoslovila.
A konečně poslední závěrečný „The Monarch“ je velmi zajímavý kousek. Dlouho se zdá, že půjde jen instrumentální outro. Ve třetí čtvrtině skladby kytary utichnou a zní jen jemný Charlottin zpěv a pak znovu následuje piano. Na rozloučenou je to úžasná věc s nepopsatelnou atmosférou.
Na závěr už zbývá jen říct, že Delain rozhodně nezklamali a na poli symphonic metalové scény i tentokrát obstáli. Jak už jsem zmínila výše, skladby mají album od alba propracovanější orchestrální a dramatickou složku a Charlotte podala skvělé pěvecké výkony, i když na můj vkus někdy zpívá možná až moc vysoko. Album splnilo má očekávání, a i když má své slabší stránky, nejsou v takové míře, aby přebily ty kladné.
Delain - Moonbathers
Klady
- Orchestrální prvky
Zápory
- Nevýraznost některých skladeb
