Finská desítka pro milovníky metalu 2016

0

Rok 2016 se na finské metalové scéně zase vydařil a těžko vybírat nejlepší z nejlepších. Pár osvědčených kapel vypustilo do světa vynikající nahrávky, ale ani nováčci si nevedli špatně. Finsko zase dalo světu pár nezapomenutelných kousků, do sbírek lačných lovců přibylo unikátních pokladů a recenzent se může v klidu probírat záplavou kvalitní muziky. Pokusím se o nemožné. Vybrat vzorek. Hodně dobrý vzorek, který ze severu přivezlo sobí spřežení…

 

  • Omnium Gatherum – Grey Heavens

og_grey_heavens

Nerada bych udělovala zlatou medaili nejlepšímu finskému metalovému albu roku, ale pokud bych z nějakých příčin porušila svůj závazek, medaile by se houpala na krku skupině z Kotky. Zvukově hutné, na jednoduché, ale silné melodie bohaté album, které dokáže z každé skladby vytěžit námět na hit, to se povede málokdy. Omnium tentokrát vsadilo na kratší, jednodušší texty, soustředilo se na melodičnost a na hlas frontmana. Výsledkem je jedno z nejlepších alb, jaké jsem v posledních letech slyšela. Spojení zkušených a vynikajících hudebníků, kteří si zjevně sedí i lidsky, prostě vychází. Jukka Pelkonen je v dnešní době jedním z nejzajímavějších a nejhutnějších hlasů finského death metalu a dokáže své kvality prodat s elegancí. Markus Vanhala je zapamatovatelný a lehko poznatelný kytarista s naprosto charakteristickým, působivým a čarovným způsobem hry, jehož impresionismus umí prudce změnit barvu a zajiskřit v ostře ohraničených expresivních riffech. Pokud se k této dvojici přidá skvělý klávesista Aapo Koivisto, výrazný basák Erkki Silvennoinen a další skvělý muž Joonas Koto se svou kytarou (nesmíme zapomenout na bubeníka – Jarmo Pikka ještě nahrál na „Grey Heavens“ skvělé bicí, ale s kapelou se tento rok rozloučil), pak můžeme říct, že taková sestava asi těžko vydá špatné album.

Ovšem u „Grey Heavens“ platí, není jen dobré, je skvělé. I přes zdánlivou jednoduchost skladeb ale album nesklouzlo do podbízivé banálnosti. Navíc jsem zcela podlehla i kouzlu jeho grafického zpracování. Cover vypadá naprosto úžasně.

  • Moonsorrow – Jumalten Aika

557666

Podivuhodný gigant, kráčející přes zasněžené pláně bájné Kalevaly, to je Moonsorrow. Skupina, která už se stačila svými dlouhými, hudebně bohatými skladbami zapsat v myslích milovníků pagan, folk a black metalu jako legenda, se v roce 2016 objevila v novém projektu „Jumalten Aika“. Opět bájné téma, tedy věk bohů, který se během alba přelije ve věk lidí, vynikající texty a hlavně síla hudby z dílny rodiny Sorvali, to je více méně sázka na jistotu.

Moonsorrow jsou špičková metalová kapela, která má sevřenou a pevnou základnu naprosto oddaných fanoušků. Vzhledem k tomu, že patřím k velkým obdivovatelům tvorby Moonsorrow a hlavně Henriho Sorvaliho, který funguje jako finský Salieri, nemohu být tak docela nestranná. Po vydání alba jsem si přesto trochu oddechla. Proč?

Posledním počinem skupiny v roce 2011 bylo naprosto ojedinělé album s názvem „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“. I přes naprosto nevyslovitelný název, finské texty a délku skladeb (skladba „Huuto“ má 16 minut!) se toto album stalo opravdu kultickou ikonou stylu Moonsorrow. Také jsem se obávala, že cokoli dalšího bude prostě a jednoduše horší, protože není kam dál jít.

Autoři se o víc nesnažili. Vytvořili album, které je typické pro styl Moonsorrow, poskytli svým posluchačům znovu množství zvukově bohatých stop, které se prolínají, doplňují a zahušťují, přidali nové silné téma a „Jumalten Aika“ je prostě vynikající výsledek. Bonusové „Non Serviam“ od Rotting Christ je milá třešnička na dortu.

  • Marianas Rest – Horror Vacui

a2412724903_10

Mezi ostřílenými žoldáky finské death doom metalové armády by měli nováčci z  Marianas Rest působit skoro trapně. To se nestalo. Tahle málo známá kapela vydala album, které zaujme a které má rozhodně budoucnost před sebou. Své publikum si bude ještě hledat, ale věřím, že ho najde. Pokud se kapela udrží, pak bude zrát jako víno… asi bych měla raději napsat jako sahti… prostě, bude zrát. O naprosto překvapivém albu „Horror Vacui“ už jsem psala recenzi a tady mohu jen říct, že nováček v mém srdci přeskočil hravě zajeté kapely a já se zamilovala na první pohled. Jako žena sice nemohu odpřisáhnout, že k tomu nepřispělo charisma frontmana kapely (Jaako Mäntymaa má zničující osobní kouzlo), ale doufám, že hlavním důvodem k zamilování byla především hudba.

Marianas Rest, divoká karta roku.

  • Hanging Garden EP – Hereafter

hanging-garden-hereafter

Hanging Garden ráda přirovnávám k finskému designu. Je to totiž velmi designová kapela. Minulý rok vydala vynikající album „Blackout Whiteout“ a letos přidala jako bonus pět skladeb na EP „Hereafter“. Melodické, uspořádané, vymodelované do dokonale funkčního tvaru a nějakým způsobem… bílé. Nevím proč, ale Hanging Garden vnímám ve světlých, čistých odstínech. Jejich hudba má určitý lineární, elegantní tvar, dokonale funguje a málokdy zklame. Každé album je vycizelované umělecké dílo, které zahrnuje velké množství hudebně přesné matematiky. Samozřejmě znovu ustupuji od snahy být objektivní. Použít na posluchače takový kalibr, jako je Mikko Kotamäki ve skladbě „Penumbra“ a Victor Wegeborn v „Sirkle of Onan“, bylo skoro podlé, protože zamilovaní posluchači pak nehledí na počet hvězdiček. Čtyři z pěti snad nejsou málo a k tomu velké ocenění. Hanging Garden se povedl další designový kousek.

  • M. Laakso – Vol. 1: The Gothic Tapes

m-laakso-gothic-tapes-cover

Pro mnohé asi nečitelný název ukrývá vynikající hudbu z dílny Markuse Laaksa. Pro ty, kdo plavou v jezeře finského metalu a užívají si výhledů na krajinu, to není jméno neznámé. Markus Laakso je hybatel skupiny Kuolemanlaakso, která sice nevyprodává světové stadióny a nenapadne většinu lidí jako typický zástupce finského metalu, ale pro ty, kdo hledají zajímavé, kořeněné likéry v bohaté nabídce známých značek, je Kuolemanlaakso opravdová pochoutka s temnou barvou salmiakki. Dvě předchozí alba jsou možná poslechově náročná, ale po zaposlouchání se na ně vzniká poměrně velká závislost. S tak složitou, vážnou hudbou, která je, stejně jako hudba Moonsorrow, zpívaná finsky není asi snadné prorazit za hranicemi, přesto nejsou Kuolemanlaakso neznámí.

Po odchodu jednoho z nejvytíženějších finských metalových hlasů, Mikka Kotamäkiho ze skupiny, se z druhé řady více vyloupnul hluboký, melodický bas samotného Markuse Laaksa. Nové album stojí právě na ojedinělé barvě jeho medem obalených hlasivek, velké hudebnosti, mírnosti a větší dostupnosti písní. Laakso navíc opustil pole finštiny a zpívá anglicky. Album, které je více jeho sólovým projektem, má ohromný potenciál a vyniklo prakticky okamžitě po vydání. Není se co divit. Laakso je okouzlující, jeho charisma může zabíjet ptáky v letu, navíc je nadstandardní muzikant.

Za svou nehodnou osobu mohu jen nepatrně podotknout, že díky své fascinaci neobyčejným albem „Uljas Uusi Maailma“ z roku 2012, které stojí na nejvyšších příčkách mé soukromé diskografie, nemohu říct, že je tohle vrchol tvorby Kuolemanlaakso. Asi protože mám ráda Laaksovu finštinu a občasnou disharmonii nebo disonanci, která byla dříve podpisem téhle výjimečné kapely. V novém albu mi prostě tohle chybí.

  • Trees of Eternity – Hour of the Nightingale

trees-of-eternity-hour-of-the-nightingale-2lp

Juha Raivio (Swallow the Sun) a Aleah Liane Stanbridge byli vynikající tvůrčí dvojice, která našla oporu ve velmi dobře postavené kapele. Album, na kterém pracovali, se povedlo, má hluboký, hypnotický charakter, hloubku, zvukovou čistotu, vyváženost. Pro někoho je možná posunem od Raiviovy tvorby pro Swalow the Sun, protože s sebou nese ženský hlas a má hodně málo ostrých hran, ale v rámci finského doom metalu je to určitě hodně zásadní počin. Aleah se vydání alba nedočkala, o to tíživější a silnější příběh s sebou nese nahrávka, která pomyslně uzavírá rok.

Albu jde máloco vytknout, samozřejmě, i protože se těžko něco vytýká tomu, kdo už jakoukoli kritiku neslyší. Aleah ale nepomáhala tvořit hudbu pro kritiky. Své posluchače si každá z písní najde a rozhodně stojí za to si „Hour of the Nightingale“ nejen pustit, ale vracet se k němu.

  • Insomnium – Winter’s Gate

636015751301369627

Na poli finského death metalu jsou Insomnium vynikající stálicí, která asi nemůže fanoušky zklamat. Na nové album se proto čekalo s napětím a radostnou nervozitou. K albu „Winter’s Gate“ už jsem psala recenzi, takže mohu jen stručně říct: Je to výborný počin, stylový, zajímavý a pominout bych ho rozhodně neměla. Protože mé hodnocení nemůže být objektivní, musím přiznat, že zatím cestu k poslednímu albu hledám. Pokud mám neovladatelnou touhu poslechnout si Insomnium, sáhnu po jednom ze svých oblíbených starších alb a v mém pohledu na „Winter’s Gate“ zůstává dost patrný odstup. Nevím, jak bych se za něj omluvila tvůrcům a členům kapely, ale v intenzivním vztahu k jejich tvorbě v roce 2016 u mé osoby nedošlo k velkému jiskření. Pokud se pokusím být objektivní, ten, kdo nemá detailně nastudovanou celou předchozí diskografii, bude asi ohromen kvalitou „Winter’s Gate“, hloubkou a lyričností, přednesem frontmana i vším ostatním, co k albu patří. Já musím konstatovat objektivně, že je to výborná hudba, a subjektivně dodat, že se těším na něco osobnějšího.

  • Gloria Morti – Kuebiko

gloria-morti-kuebiko-cover

Pro ty, kdo si dávají do jídla tabasco, milují chilli papričky, hořkou čokoládu, kouří rádi černý tabák, nesladí si kávu a v hudbě také raději něco ostřejšího mohu doporučit „Kuebiko“. Mnohovrstevný, Japonskem inspirovaný název posledního alba ostřílených matadorů Gloria Morti ukrývá hutnou, krutou, trochu nebezpečnou hudbu s příchutí chilli.

Hodně tvrdé texty plné krve, smrti, mučení, utrpení a trýzně se nesou zcela v duchu formy a stylu. Hudba je ale podivuhodně bohatá, zní industriální ostrostí, s ničím se nepáře a její tempo se řítí stále kupředu i v pomalejších skladbách.

Co ale překvapí, je kupodivu ohromná hudební variabilita, velké množství neotřelých nápadů, které se prolínají s klasickými black metalovými klišé a dohromady tvoří barevnou paletu, která sice tone v odstínech šedi a černi, ale rozhodně není nudná. Gloria Morti umí zaujmout, možná slabší povahy i pohoršit, ale milovníky ostrých zvuků umí nadchnout. To se stalo i mně a přiznávám – „Kuebiko“ se mi prostě líbí.

  • Brymir – Slayer of Gods

573974

Jak už název novinky od Brymir napovídá, tahle hudba je z docela jiného soudku než předchozí počin. Tady se máchá mečem v epické bitvě a při poslechu symfonických nájezdů můžeme snít o plavých barbarech. V rámci stylu Brymir nejen splnil očekávání, ale překonal je vysokou kvalitou. Od první skladby nás nepustí a dává plnými hrstmi zajímavé melodické motivy. Na to, že nijak zvlášť nepreferuji hudbu se symfonickými chorály a velkými vlnami hrdinských klišé, jsem si „Slayer of Gods“ oblíbila. Má několik nesporných výhod. Je kvalitní, a když už nás nakopne nějakým tím ohraným klišé, vystřídá ho záplavou nápadů. Navíc dokáže neuvěřitelně přesvědčivě zaujmout kytarovými motivy. Mám ráda zvuk kytar téhle kapely. Viktor Gullichsen navíc není zpěvák k zahození a Brymiru se poslední album prostě povedlo.

  • Stam1na – Elokuutio

600x600bb

Stam1na není kapela. Stam1na je fenomén. Když vydá album, je to událost, protože tahle trash, power metalová sestava má pověst malého finského božstva. Doma adorovaní, za hranicemi spíš okrajoví hráči z Lemi vydali sedmou dlouhohrající desku „Elokuutio“ a nutno říct, že je dost dobrá. Samozřejmě, Stam1na má pro mnoho posluchačů nefinského původu jednu nevýhodu. Zpívá finsky a oproti Moonsorow není původní jazyk zarámovaný velkou epickou omáčkou kalevalického bouření, takže někomu může vadit, že nerozumí textům.

Na druhou stranu, hodně velká melodičnost, pro kapelu přízračná, oblíbené riffy a dost dobré tempo můžou vynahradit nepochopení textu. Stam1na si nehraje na velkého inovátora a nepřináší nic, co by posluchače posadilo nebo přivedlo k vytržení. V posledním albu je nová hutnější a barvitější instrumentace, menší ostrost, ale možná i slabší variabilita motivů. Antii „Hyrde“ Hyyrynen pořád ještě hlasově stačí a Stam1na se rokem 2016 určitě neloučí.

 

Images: http://www.metalstorm.net/; http://www.metal-archives.com/; https://marianasrest.bandcamp.com/; www.hanginggarden.net; www.swartrecords.com; www.centurymedia.com; www.ninecircles.co;

 

 

 

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x