Portrét: V zajetí stylu, který není v módě… Markus Laakso

0

„Doom metal? Ne, to u nás nikdo neposlouchá,“ řekl mi nedávno kdosi. A jiný člověk řekl: „Ty posloucháš death doom metal? Co to, proboha je? Ten název zní dost děsivě.“ Vždycky jsem s rozpaky šoupala nohama. Je dost složité poslouchat subžánr, který má malou základnu fanoušků, pokoušejících se zoufale tvrdit ostatním, že je to skvělé. Vzpomněla jsem si tehdy na svůj problém se salmiakki. Znáte to. Ty hnusně vypadající černé, lékořicové bonbóny, které se v ještě odpudivějších příchutích, třeba s pepřem nebo dokonce s dehtem, považují za delikatesu v severských zemích. Člověk má tendenci si myslet, že to těm sněhulákům ze severu chutnat prostě nemůže. Že jsou si vědomi toho, jak je to příšerné, ale že si prostě jen ujeli na bláznivé tradici, aby se mohli vytahovat na nás, co si pod pojmem bonbóny představují tu pestrobarevnou směs chutí, ve které jahody střídají broskve a ty zase citróny nebo pistácie… ale lékořice? S dehtem? Fuj.

Doom metal je jako salmiakki. Černý, ulepený bonbón v záplavě modrých, růžových, červených a žlutých cukrlat. Skrytá třináctá komnata choroby, zvané metal. Hlas metalového záhrobí, vystrkující kloubnaté prsty z hlíny plné červů a potemníků. Něco, o čem se slušná společnost nebaví, protože i ten black metal má svoje kouzlo, svoje masky a svoje gesta, ale doom? K uzoufání nudná záležitost pro pár postižených šílenců.

Máte rádi salmiakki s dehtem? V tom případě buď Markuse Laaksa znáte…. anebo byste ho měli poznat. Nakrmí vás hromadou hnusných bonbónů a dokáže vás zaujmout tím neměnným, skoro statickým rytmem svého záhrobního cítění. Ať už jeho výrazný, melodický bas zpívá básně ze záhrobí anglicky nebo finsky, Markus Laakso je prostě ikona nemoderního stylu zvaného death doom. Seznamte se, prosím.

Markus Laakso se narodil 26. srpna roku 1976. Byl všední den, čtvrtek a ve světě se jinak nic moc významného neudálo. Podle jména, které v mnohých lidech vyvolá představu nějakého finského hokejového brankáře, se dá usoudit, že to bylo ve Finsku. Múzy mu položily do kolébky umělecké vlohy nejrůznějšího druhu, takže si mohl celé dětství vybírat, jestli bude muzikant, spisovatel nebo třeba fotograf. Nakonec shrábnul všechno. Ale kupodivu svoje talenty nevyužil tak, aby dnes stál na piedestalu v parku mezi rozkvetlými tulipány. Baví se uměním, ale neprodává ho nijak draze. Je jedním z těch, kterým hrozí, že odejdou a jejich jméno časem vybledne. Což by v tomto případě byla škoda.

Mladík, který se nevydal, tak jako jeho otec, na dráhu vědce, který zkoumal diabetes, v sobě ale přeci jen ukrýval nějaké exaktní vlohy. Ostatně, doom je dost systematická a do jisté míry trochu matematická hudba, která se nesnaží ukořistit lidské emoce a vytvářet extatické stavy. Je to hudba, která zasahuje hlavu víc než srdce, ale musí se k ní dospět postupně. Třeba přes Scorpions, Kiss nebo Guns n’Roses. Ano, hudební vzory lidí, které později obdivujeme za jejich zajímavou a netypickou tvorbu, se v ničem neodlišují od těch našich. Vycházíme z podobných vzorů a čerpáme ze stejné studny. To, jakou příchuť ale zvolíme pro vlastní tvorbu, je ovšem už jen na naší fantazii. Laakso zvolil salmiakki. Ale jako kluk poslouchal prostě to, co ostatní v San Diegu…

Zapomněla jsem. Laakso v jedenácti letech opustil Finsko a ochutnal jiný svět. Díky otcově kariéře se dostal jako dítě do San Diega. Možná proto v dnešní době zní tak výsostně finsky a čerpá z finské poezie. Lidé, kteří odejdou svůj domov, vidí jinak než ti, co zůstali. A Finsko v osmdesátých letech řešilo docela jiné problémy než jedenáctiletý Markus v Kalifornii. Ten měl čas růst a poznávat. Zajímavé bylo, že hudební kariéra ho míjela. Rozhodně nebyl dítětem, které by poctivě dřelo na klavír pod patronátem matky. Dar múz ležel ladem a Markus se hudbě nevěnoval. Jen poslouchal. Jako dítě měl sice silný zážitek při poslechu Vivaldiho a odbyl si i klavírní lekce, jenže nezdálo se, že by toužil víc rozvíjet to, co v sobě cítil. Hudba nebyla jeho niterná potřeba.

Teprve po návratu do Finska se rozhodl hudbu sám vytvářet. Nejprve s kapelou Chaosweaver. Když uvážím, že mu už táhlo pomalu ale jistě na třicítku, dá se říct, že si ztrátu hudebního panictví odbyl oproti ostatním dost pozdě. A hned nastoupil do dost obtížného stylu, který se opírá o technickou, industriální složku v black metalovém plášti. Laaksa v sestavě kapely nenajdeme. Jako klávesák se ukrýval pod jménem Max Power a později přidal k souboru svých dovedností hru na basu, která je mu dost vlastní. Laakso je cosi jako lidská obdoba basové kytary. I když by díky svému zjevu mohl získávat publikum něčím výsostně vikingským a epickým, protože by se jako finský Johann Hegg určitě uchytil, jej epické bitvy i rohy plné medoviny nechaly chladným. Má rád technický zvuk.

Tady by vlastně mohla Laaksova biografie skončit. Chaosweaver i přes své originální hudební postupy a netradiční zvuk neprorazili na světových pódiích a stali se zajímavostí pro hledače skrytých pokladů. Laakso měl rodinu a žil jako ostatní lidé. Kapely má člověk zakládat ve dvaceti a snít o slávě má taky dřív než po třicítce. Možná to mu běželo občas hlavou. Na druhou stranu, polibek múz je horší než tetování. Pronikne hlouběji a dost pálí. Nutí člověka tvořit. Nedá se odstranit laserem.

Kuolemanlaakso, kapela, kterou Laakso založil v roce 2010, tehdy ještě jako projekt tvořený jím samotným, je podivuhodný hudební hybrid s ještě podivnějším zvukem. Asi by si ho nemohli vymyslet dvacetiletí kluci, protože tahle sofistikovaná směs ponuře znějícího doomu, neseného v houpavé atmosféře neměnnosti skrz výrazný scream k horizontu, netíhne k masovému obdivu a nesnaží se nasbírat co největší publikum. Intimní a dost náhodně vzniklý projekt, který se určitě v hrubých obrysech Chaosweaver podobá, si našel cestičku skrz finskou hudební scénu a Laakso mu zůstal naprosto věrný i přes jistotu, že ho do budoucna neuživí, ale že on sám bude muset toho Otesánka živit. Rozhodně jde ale o hudebně neuvěřitelně vyzrálý projekt a Laakso do něj dává to nejlepší.

Jméno Eino Leino zvlášť u nás může vyvolat trochu ironického smíchu, ale slavný finský básník si svůj pseudonym určitě nevybíral s ohledem na češtinu. Jeho poezie představuje jeden z finských vrcholů. Pro nás je stejně nosný jako Mácha nebo Vrchlický a úcta k jeho poezii přetrvává, i když slavný poeta zemřel ve dvacátých letech dvacátého století. Kuolemanlaakso našroubovali na Leinovy texty svou nejednoznačnou hudbu a první album „Uljas Uusi Maailma“ tak propojilo finskou minulost s tím, co běžný Středoevropan, který ví, jak vypadá skutečné jaro, může považovat za dokonalou esenci vzdáleného severu.

Především byl první počin Kuolemanlaakso zvukově prostě dostatečně divný, tak, jako finské filmy. A technický jako finský hokej. Obsahoval v sobě melancholii, mrtvolný klid, chlad, prázdnotu. Těžké riffy, nápaditou složku kláves, skoro primitivně znějící vokály a excelentní scream Mikka Kotamäkiho, který v desce vystřídal snad všechny možné polohy toho, co umožňuje harsh vocal.

Hned v první skladbě alba „Minä elän“ se rozhodl Laakso jako skladatel posluchače nešetřit a nabídnout mu naprosto nevšední hudební zážitek, který se mně osobně vepsal snad až příliš hluboko do mozku. Pokaždé, když poslouchám tuhle skladbu, cítím, jak ve mně trhá něco prastarého a dávného. A basová linka té písně je ikonickou vlajkovou lodí Kuolemanlaakso stylu.

 

Pětičlenná skupina zaujala na první dobrou. Laakso, Kotamäki, Kouta, Tiera a Usva se stali nositeli něčeho neopakovatelného. Ve Finsku ani nikde jinde prostě neexistuje nic podobného. Kuolemanlaakso znějí docela jinak než kdokoli. A i když jejich originalita vychází z jiných vzorů, zůstávají pořád nezařaditelnou položkou v diskografii sběratelů. Po vydání dalších dvou alb „Musta aurinko nousee“ a „Tulijoutsen“ jen potvrdili svou výjimečnost. Navíc dokázali, že doom není nudný, ale dokonale variabilní.

Laakso je muž hudebního experimentu. Navíc má výhodu, že nikdy nelpěl na své hudební kariéře, což mu propůjčuje dostatek volnosti. Někdy si říkám, že je pro něj hudba důležitá stejně jako fotografie, psaní nebo třeba hraní oblíbeného bowlingu. Ta lehkost a volný milenecký vztah s kapelou mu umožňuje žonglovat s čímkoli, co ho napadne.

Po třech albech a třech letech existence kapely se Laakso dostal do bodu, kdy Kuolemanlaakso přišlo částečně o frontmana, který je charakterizoval. Swallow the Sun nahrávali velký hudební počin „Songs from the North“, který je jistě musel stát dost úsilí, a Kotamäki musel věnovat péči svému nosnému hudebnímu projektu. Verjunarmu zase nahrávali album „1808“, takže částečně scházel Kouta. Byl to rok, ve kterém Markus Laakso zazářil jako spisovatel svou knihou o finské hudební legendě Amorphis. Zdálo se, že Kuolemanlaakso usnou a žádné nové album nevyjde.

Vyšlo. A překvapilo znovu posluchače i kritiku. Nejen protože naprosto vystoupilo ze zajetých představ o tvorbě kapely, ale protože nesplňovalo představy fanoušků. Ti se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory. Jedni nové album „M. Laakso – Vol. 1: The Gothic Tapes“ považovali za zradu stylu a za podbízivost manstreamu, protože bylo až příliš nápadně melodické a uhlazené, jiní v tom viděli Laaksovu touhu prorazit, protože na albu odložil finštinu a nazpíval ho anglicky, a další, hlavně ti, kdo Kuolemanlaakso, neznali byli okouzlení a album hájili.

Pravdou je, že album naprosto vybočuje z dosavadní Laaksovy tvorby. I já se mračila na použitou angličtinu, protože se tím ztratil jeden ze zajímavých aspektů tvorby Kuolemanlaakso. Nicméně album jsem nikdy nepovažovala za nevydařené. Protože odhalilo neobyčejný pěvecký talent Markuse Laaksa.

I když je slyšet, že mu basová poloha hlasu není vlastní, jeho zpěv má fascinující kvality a neobyčejnou hloubku, což nevnímám jen jako technický pojem. Díky pečlivě sestavené sbírce kvalitních písní album střídá jak typické znaky Kuolemanlaakso, zvlášť ve chvíli, kdy se na albu objeví dobře znatelný a nezaměnitelný Kotamäkiho scream, ale svůj náboj mají i melodické a na první poslech uhlazené písně, které nazpíval sám Laakso.

Jde o další hudební experiment s velkým potenciálem a Laakso se v něm zpronevěřit svému stylu nemohl, protože žádný nemá. Protože se nedrží jen jednoho lana, ale tahá za mnoho barevných nitek, kterými řídí svůj projev. Počítám, že album docení publikum až časem. Jde o to, sžít se s ním.

Je rok 2017 a Laakso slibuje že nekončí, ale bude znovu nahrávat. Všichni, kdo ho znají, jsou napjatí, protože netuší, jakým směrem se tentokrát vydá. Rozhodně asi neopustí svůj sklon k pomalému rytmu. Doom je mu vlastní už od počátku. Jak ale bude znít Laakso roku 2017, ví asi jen on sám.

foto: ©Laakso ©JP Palmunen Photography.

 

 

 

 

 

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x