Melodeath prý nemusí pocházet jen ze severu, protože i na jihu vznikají kvalitní projekty. Alespoň o tom jsem se dočetla v promo materiálech nového alba. Nelze než souhlasit, je to pravda. Dominance severu byla narušená mnohokrát. A když v roce 2016 otřásla severským trůnem výrazná, často sdílená a opravdu vynikající píseň „The Rain“ od řeckých Aetherian, musela jsem zvednout palec i já, a to jsem neúprosným zastáncem sněžných plání severu. V tomto roce Aetherian představují nové album, které vychází pod křídly Lifeforce Records a přiznávám, byla jsem na Řeky dost zvědavá, protože avizované album vypadalo hodně slibně.
Když se vrátím k „The Rain“, který mě zaujal (i když Aetherian už předtím vydali dva jiné singly a dost ceněné EP „Tales of Our Times“), mohu na něm demonstrovat to, co je na kapele naprosto nosné. Především je to dynamika a velký tah kupředu, skvělé zastoupení kytar, velmi dobrá rytmika. Aetherian vytvářejí velice klasický melodeathový rámec, derou se kupředu, mají dost moderní sound a dostatek chytlavého charismatu. Je to kapela, která určitě nemá a nebude mít potíže s nasbíráním dostatečného počtu fanoušků. Pro mě osobně je to dobře poslouchatelný melodic death metal a první dlouhohrající album Řeků má i některé svoje kvality, především instrumentační.
„The Untamed Wilderness“ je novinka, která pokračuje přesně tak, jak bych od Aetherian očekávala. Znovu mě baví poslouchat oba kytaristy. Angelos Maniatakos i Giorgos Evgeniadis jsou dobří hráči a albu hodně pomáhají jako zkušení štítonoši. Díky jejich nástrojům hudba drží pohromadě a získává barvitější melodiku. Občas se, třeba jako ve skladbě „As the Veil Fades“ ozve i něco dost luxusního, na čem by řecká kapela mohla do budoucna postavit originálnější zvuk, a to vydrnkávané pasáže, které tak trochu zaznívají řeckým folklórem. Je to hodně zajímavý náznak a kdyby ho kytaristé využívali zřetelněji, asi by mi smázli povýšený úsměv z tváře. Bohužel, musím se přiznat, že jsem právě narazila na trochu citlivou strunu celého alba. A to je právě jeho originalita…
Chápu, že kdybych přátelsky popíchla tyhle muzikanty, aby tam frkli víc Zorby a méně Saukkonena, asi by mě vzali po lebce lahví ouza. Jenže je to tak. Vážně jsem nechtěla slyšet, že „Black Sails“ zní jako „The Hunt“ a „Dark Earth“ zní jako volné pokračování „Zero Gravity“. A rozhodně jsem se snažila přeslechnout, že Panos Leakos se opravdu výjimečně snaží znít jako Tuomas Saukkonen. Občas to mělo až parodický charakter… Jeho hlasová technika je ale dost mučednická. Tuším, že jestli nezmění styl, dalšího alba se jeho hlasivky nedočkají….Snažila jsem se ze všech sil Wolfheart v tvorbě Aetherian prostě pominout. Nakonec jsem to vzdala. Nedá se nic dělat, ale „The Untamed Wilderness“ už jsem slyšela. Slyšela jsem tohle album v roce 2013 ve „Winterborn“, v roce 2015 v „Shadow World“ a tento rok v „Tyhjyys“. Jenomže s mnohem lepšími hudebními nápady a s obrovskou dávkou originality, která je i při opakování stejného vzoru prostě nepřenosná. Aetherian nejsou špatní, ale nejsou původní ani nosní. Dobří muzikanti, kteří by měli naslouchat nápadům svého hlavního kytaristy a potlačit co nejvíc svou závislost na silných vzorech. Nevěřím, že by nedokázali najít svou vlastní tvář a svůj vlastní tvar. Zatím ji ale bohužel nemají.
Zpátky k Zorbovi…
Album vyjde: 24. listopadu 2017
