Nějak už jsem nedoufala, že by Alghazanth ještě vydali album. Dlouhých pět let od posledního kousku „The Three-Faced Pilgrim“ naznačovalo, že expresivní symfonici v černém končí a zůstanou u sedmi dlouhohrajících počinů. Finové ale narušili symbolickou sedmičku a vstoupili do vztahu se sudými čísly. A jsou to oni. Poznávám je ve zvuku, poznávám jejich charakter, poznávám Alghazanth v celé šíři jejich rozepjatých, kožnatých křídel. „Eight Coffin Nails“ je rozloučení. Je to prý poslední album, které kapela vydá. Ráda bych věřila, že je tohle oznámení jen nová tortura a že není skutečné.
Bylo to jako zjevení, slyšet „Vinum Intus“. Pořád je tím nejsilnějším poutem, které mě váže k téhle kapele. Album, které nevyřadím ze své diskografie. Nejsem ten nejtypičtější blackový posluchač, mám trochu širší záběr, neukájím se u temnosvitných symbolů a celkem neberu vážně jakoukoli mystiku. Ironickým sarkastikům vyhovuje spíš lehčí žánr a těžší kila hudby. Jsem tím recenzentem, který občas zabrousí do hodně černého lesa, kde sbírá divné houby, a pak se v poklidu vrací na prosluněnou louku bez toho, že by cestou potkal noční můru, upíra nebo čerta. Přesto, Alghazanth je jednou z asi deseti, patnácti black metalových kapel, která mi strhla vlasy nazad a zlomila mi srdce, předtím, než začala lámat vaz tou silou, krutostí a nemilosrdnou jednoduchostí. Nevím proč, ale je to nějakým podivným způsobem osobní.
Temní symfonici z Jyväskylä už se na scéně pohybují úctyhodných dvaadvacet let. V jejich line-upu se vystřídalo velké množství muzikantů. Nikdy ale neztratili charakter a výrazně neměnili styl. Jsou poznatelní. Jako cejch, vypálený do kůže. Mají stejný tep, je to tentýž organismus, kterému se za tolik let jen vyměnilo pár buněk.
Nyní znovu vyšli na světlo, aby vynesli své osmé album „Eight Coffin Nails“. Nemá cenu předstírat, že tu nic podobného nikdy nebylo, že jde o inovátorskou vizi s přesahem nad rámec žánru. Především je to Alghazanth. Takový, jaký se nás dotýká už od roku 1996.
Nové album bolí člověka na stejných místech a šťourá se ve stejných ranách. Je prvoplánově bolestivé, ví, kam zasáhnout. Projíždí celou tvorbou kapely od počátků do konce, využívá motivy, které známe, jen ta symfoničnost tentokrát ustoupila syrovosti a není tak zřetelná jako u předchozích alb. Zvuk kytar je natolik nezaměnitelný, že bych ho poznala, i kdyby stál naprosto izolovaně od ostatních stop.
Gorath Moonthorn a Thasmorg jsou stále tady. Volají nás z temnoty. Nikdy kapelu neopustili. Jsou ztělesněním jejího ducha a je neuvěřitelné, že vydrželi až do konce. Drží se svých témat, neopouštějí styl.
Aghazanth se loučí klasicky, už překročili vlastní stín a teď nemají potřebu hnát se kamkoli dál. „Eight Coffin Nails“ není tak úplně nové album, rozhodně ale má svoje kvality. Má ten pravidelný tep a je životaschopné. Vybízí k troše nostalgie a snaží se překrýt skutečnost, že jedna finská black metalová legenda zvolna uléhá do hrobu. Kapele by se asi nelíbilo, že recenzent je sentimentální, ale snad si mohu trochu toho sentimentu dovolit.
Loučení ve velkém, klasickém stylu, se vzedmutou vlnou černého prachu, který nám Alghazanth vmete do očí, to je vlastně dobrý konec.
Images: ©Woodcut Records, Alghazanth
