Recenze: Callidice – Scarlet

0

Jyväskylä je dost dobrá adresa, pokud se potřebujete nutně narodit jako hudebník a pokud tedy není vaším rodištěm Kotka, protože tam porodnice chrlí metalové mágy jak na běžícím pásu. Na druhou stranu to ovšem znamená, že budete mít zatraceně velkou konkurenci. A v té konkurenci musíte uspět. V zemi, kde má každý dům minimálně jednu metalovou kapelu je to docela dřina. Recenzenti však mohou z tohoto zoufalého přebytku dokonale těžit, protože konkurence plodí nezřídka kvalitu. A tak se od samého začátku tohoto mladého roku nořím do bublinkové lázně vynikajících finských alb. Jak z toho na konci roku sestavím svůj osobní žebříček deseti nejlepších, to absolutně netuším, ale dost možná v něm bude nové jméno na finské metalové scéně. „Callidice“.

Asi tak nějak trochu tušíte, že „Callidice“ jsou z Jyväskylä. To město už zrodilo pěkných pár legend. Napadá mě black metalová Verivala, Swallow the Sun nebo Empyrean Bane. Můžeme si vsadit. Stanou se „Callidice“ novou legendou z Jyväskylä?

„Callidice“ tvoří dohromady pět hudebníků s neochvějným citem pro melodeath. Mnohdy hudba nestojí jen na kvalitní produkci, ale na charismatu frontmana. Je to její vývěsní štít, který musí fungovat, jestli chce kapela prorazit. Jarkko Liimatainen zní jako velmi nevinné jméno, ale ukrývá pod sebou potřebnou dávku charismatu v podobě ostrého hocha, který by nás mohl při poklidné procházce v lese docela pěkně vyděsit. Ovšem nejsem módní policie, takže mě zajímalo, jak to Jarkkovi zpívá, popřípadě chrčí, křičí nebo bručí. A musím říct, že tenhle nebezpečně vyhlížející medvěd mručí dostatečně dobře. Na první poslech bych jeho agresivnější, dynamický styl přirovnala asi k Tuomasi Saukkonenovi z Wolfheart. Hudba „Callidice“ má podobný charakter, zachovává si ale vlastní tvář. To jsou velké body k dobru.

Kapela je sice nováčkem, který se objevil na scéně teprve v roce 2014 a vydala zatím jen čtyři skladby, ale nové EP „Scarlet“ dokazuje, že se ve Finsku formuje nová nadějná skupina s charakteristickým stylem a energickým nájezdem na branku.

Proč si poslechnout zrovna „Callidice“? V čem jsou jiní, v čem je to dobré? Proč nevsadit na jistotu kvalitního poslechu a nepustit si třeba zmiňované Wolfheart? Pokud píšu, že obě kapely mají podobný charakter, jedním dechem musím dodat, že obě jsou zároveň jiné. Podobná je energičnost a agresivita. Hudba běží kupředu, nadopovaná steroidy kvalitní melodiky, hnaná křikem vynikajícího frontmana. Tady ale podobnost končí.

Zatímco Wolfheart sází na atmosferičnost ostrých předělů, kdy se energický tok hudby zastaví, přelije do hodně příjemné melodie a znovu naběhne, „Callidice“ na atmosferičnost kašle. Při poslechu nevidíte hluboké finské lesy, jezera a běžící vlky, možná spíš siluetu vzdáleného města, prázdné pole pokryté sněhem a na něm křičící chlápky, co si odskočili do přírody po mejdanu. Tam, kde Wolfheart sází na vycizelované kytarové riffy, „Callidice“ používá zhusta klávesy a silnější zvuk bicích. Opírá se víc o rytmickou než sólovou kytaru a díky tomu dociluje úplně jiného druhu melancholie.

„Callidice“ je pro mě víc o smutku člověka z města, z industriálního prostoru, je to hudba, která mi připomíná moje vlastní prostředí, není to sen o přírodě, na který jsme zvyklí z finského death metalu. Zároveň je to hudba hodně melodická, není ještě natolik agresivní, aby nám natrhávala slezinu. Důraz na melodičnost zůstává.

Když bych „Scarlet“ ochutnávala jako víno a měla k tomu vést všechny ty chytré degustační řeči (piju pivo samozřejmě), asi bych říkala cosi jako: „Je to příjemné, plné, tělnaté, zakulacené, aromatické… s příměsí kouře z nočních cigaret před barem, kde se právě někdo rozešel se svou holkou a s dřevitými odstíny dveří, které prorazil pěstí…“ Ostré jako film z periferie a stejně snivě zamlžené.

První EP „Victims“ od stejné skupiny zní malinko jinak, není tak dynamické, zato bych řekla, že sedí zpěvákovi v hodně nízkých polohách, kde vynikne jeho plný a velmi kvalitní growl. Ve „Scarlet“ nedostane tolik příležitostí, jako třeba v naprosto úžasné písni „Dying Leaves“ z alba „Victims“.

A skrz zpěv se dostávám asi k jediné slabině „Callidice“, kterou je čistý vokál. Jinak naprosto bezchybné podání je slabší právě v poloze čistých vokálů, které nenazpíval Jarkko. Kapela by měla určitě na čistém vokálu zapracovat, protože ho používá často. Je to asi jediný menší nedostatek, který mi trošku kazil dojem. Ovšem to je malá technická poznámka, která by vás neměla odradit od poslechu celého velice dobrého alba.

Závěrem mohu napsat jen, že „Callidice“ se určitě zařadí do mé stáje hudebníků, které se vám snažím vnutit. Ráda bych viděla koncert a ráda bych viděla kapelu u nás. Jsou to totiž, mimo jiné, obrovští sympaťáci.

 

Callidice

EP Scarlet

země původu: Finsko

vydavatelství: Music Kickup

2016

 

 

 

images: Callidice

7.9

Skladby

8.0/10

Originalita

8.0/10

Produkce

7.5/10

Zpěv

8.0/10

Instrumentální složka

8.0/10
Sdílení

O Autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x