Dokonale strukturovaná hudba, vystavěná s matematickou přesností a kombinující všechny vlivy, jaké si jen člověk zasazený do městské reality 21. století umí představit. Hudba, která je vlastně spíš urbanismem, využívajícím každou volnou plochu lidské mysli. Hanging Garden už dávno nejsou jednou z finských kapel vyrůstajících z metalového podloží téhle hudebně plodné země. Stali se vysoce sofistikovaným solitérem, který si potrpí na špičkový design každé skladby, proto je hudba Hanging Garden mnohovrstevnou paletou, která má svou vlastní, osobitou vizualitu, vytvářenou harmonickými i disharmonickými tóny.
Hanging Garden se profilovali od roku 2004 jako melodic death/doom metalová kapela, ale za tu dobu urazili dlouhou cestu, takže v dnešní době patří k nespecifikovatelným kapelám, které balancují na ostří subžánrů, od post-rockových forem přes shoegaze až po elektronické doteky. Do jisté míry jsou Hanging Garden vlastně typickými představiteli všech post stylů, jaké si umíte představit. Jejich zvuková a technická variabilita je prakticky nekonečná a neumím si dost dobře představit typického posluchače této zajímavé kapely. Možná městský hipster, tulák po intelektuálních zážitcích nebo melancholická čtenářka steampunkového fantasy. Na druhou stranu, tato výsostně estetizovaná hudba, která je k metalu už řazená spíš jen z piety, má šanci oslovit prakticky každého, kdo má uši k slyšení a nevrhá se jen po předkousaných a natrávených porcích instantní hudby z rádií a streamovacích služeb.
Hanging Garden byli vždycky trochu nenápadní a minimalističtí. Na svou dobu teprve čekali a s každým albem rostli. Se zájmem jsem sledovala celou jejich kariéru, která dělala kvalitativní skoky od alba k albu. Kapela si dost dlouho hledala výrazové prostředky a specifický styl. To hledání se nakonec stalo vlastně charakteristikou její hudby. Každé za šesti alb Hanging Garden je naprosto jiné než to předešlé. Taková hudební diverzita je velice neobvyklá a tuším, že jsem se s ní v takové formě nesetkala u nikoho jiného. U Lifeforce Records nyní vychází zbrusu nový kousek. Album „Into That Good Night“ je šestý dlouhohrající experiment, který si znovu hraje s naším sluchem, myslí a sny.
Když jsem říkala, že každé album Hanging Garden je absolutně jiné, zapomněla jsem dodat důležitou věc. Ano, každé je jiné, ale zároveň poznáte, že jde právě a jen o tuto kapelu. Protože má svůj styl nebo spíš určitý druh zvukového podpisu, který se ozývá pod vším tím hravým experimentováním. Samozřejmě, posluchač, který si náhodně pustí dvě nebo tři alba, ten podpis na první dobrou asi nezachytí, ale pokud se věnujete hudbě Hanging Garden dlouhodobě, už jejich zvuk poznáte. To se děje i v novém albu.
Když jsem v roce 2017 poprvé slyšela album „I Am Become“, byla to hudební rána do hlavy. Hanging Garden se zvukově proměnili a vynalezli nové postupy, které byly tvrdší, ostřejší a mnohem variabilnější. Po elegantně vyváženém EP „Hereafter“ šlo o výrazný předěl. O albech z větší minulosti ani nemluvě, protože to už je docela jiná hudba. Ovšem „I Am Become“ bylo skutečně stylově předělové, protože na něj novinka „Into That Good Night“ dost výrazně navazuje a vlastně dokonale nasedá. Jenže kde album z roku 2017 burácelo a vytvářelo dojem kakofonické rebelie, tam nové album vznosně zvedá vlny a tříští je proti skalám. „Into That Good Night“ už se nesnaží hudební postupy ohýbat, formovat a napínat k prasknutí, ale plyne po jejich křivkách. Je to mistrovský kousek, kterému se nedá prakticky nic vytknout. Pojďme se tedy trochu projít novinkou a naťukněme několik ukázkových skladeb.
Úvodní „Of Love and Curses“ prakticky přímo navazuje na album „I Am Become“, ve stejném duchu a stylu. Byla jsem skoro nemile překvapená a zklamaná, zdálo se mi, že Hanging Garden jen opakují to, co už jsem od nich slyšela, ale po poslechu celého alba je mi jasné, že začít právě stylově navazujícím kouskem bylo nesmírně chytré, protože tak album má kam gradovat.
Skladbu od skladby se pak Hanging Garden posouvají a ukazují všechny své proměnné, celý kaleidoskop svých schopností a možností. Samozřejmě, jsou tu typické klávesové postupy, to odkapávání ledových tónů, plný zvuk kytar, nenápadné bicí, vokální souzvuky výjimečné kvality, ale všechno je lepší, dokonalejší, vybroušenější a ucelenější než v předchozí tvorbě.
Z toho dokonale neporušeného povrchu hudební brilance trčí snad jen skladba „Silent Sentinels“, která připomíná rockovo-punkový výlet do raných devadesátek. Skladba „Anamnesis“ zase po tvrdém, syrovém začátku vykrouží dokonalý opis vrcholného období švédské Katatonie, šmrncnuté jemně elektronickým pozadím, nahrbí se v přísném harsh vokálu, po elegantním refrénu sklouzne do post-rockového minimalismu, a když se nám uklidní srdce, skladba nabere na síle a v progresivním oblouku chvíli připomíná Amorphis na přelomu milénia jen proto, aby se stáhla zpátky do minimalismu a pak nečekaně skončila. Pro muzikanta je to víc než orgasmus, tohle už je satori. Ostatně, myslím, že je to nejsilnější moment alba.
„Navigator“ sází na jemnost ženského vokálu a nová členka Riikka Hatakka nabídla pánům nové odstíny, se kterými si mohou hrát. Riikka má flexibilní hlas, který dokáže být nevýrazný i velmi nosný, takže jde zase o nový posun ve hře světel a stínů.
Po zajímavém kousku „Backwood Sessions II.“ je tu album, které naplňuje představy svých tvůrců i konzumentů jejich intelektuální a technické hry. A musím uznat, že „Into That Good Night“ je album překvapivé, obsahově, technicky i výtvarně dokonalé a že si nějak tak představuji brilantní post metal. Nevím, jestli se dá zajít dál a výš. Ale Hanging Garden mají zjevně plné kapsy nápadů.
images: ©Hanging Garden, Lifeforce Records
Další články k tématu na webu Obscuro:
Pro milovníky hry s post metalovými formami
-
Skladby
-
Originalita
-
Produkce
-
Zpěv
-
Instrumentální složka
Nemohlo to byt lepsie.
Souhlasím, velmi solidní hodnocení od @miklaras 🙂