Recenze: Lahmia – Resilience

Italský melodický death metal, citlivě mixovaný s matnými gotickými náznaky, má svého velmi dobrého a stále se zlepšujícího představitele. Je jím Lahmia, kapela, která už se pohybuje na metalové scéně od roku 2001 a za tu dobu už si stihla udělat poměrně pěknou skupinu fanoušků, takže nejde o úplně neznámý band. Lahmia se dost let hledala a střídala styly. Nakonec se přimkla k melodickému death metalu skandinávského typu, ale nechala si některé prvky italské zvukomalebnosti a melancholie. Přesto bychom v novince „Resilience“ medonosnou Itálii rozhodně nehledali.

Lahmia si prošla mnoha pády, kterých bylo víc než vzestupů. Paradoxně nejhorší roky zažili její členové v roce 2012, kdy vydali velice úspěšnou nahrávku „Into the Abyss“. Osobní problémy, změny v line-upu, kapela balancující na hraně rozpadu, to všechno zapříčinilo, že se Lahmia na dlouhých sedm let odmlčela s dlouhohrajícím albem. Dva vydané singly v mezičase byly jedinou slyšitelnou tvorbou a fanoušci, kteří kapelu neopustili, čekali, jak všechno dopadne. V roce 2018 se Lahmia vrátila v plném lesku. A ve složení Francesco Amèris Amerise, Flavio Gianello, Corrado Ciaccia a Andrea Torre podává velice dobrý výkon.

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

„Resilience“ je na první poslech melodičtější a méně agresivní než „Into the Abyss“. Posluchač citelněji vnímá inspiraci severským melodeathem. Kapela si nechala výrazně syrový nádech, používá jen harsh vokál a dominanci kytarových pasáží. Dá se říct, že nové album velmi přesně kopíruje všechny charakteristické prvky žánru. Existenciální drama a společenský konflikt, to je samozřejmě melodeathová textová klasika. Lahmia do textů pokládá hudební závažnost, kterou si může díky vysoké hudební řemeslnosti dovolit. Výborně zpracované riffy, velká vyváženost a občasná progresivní hravost album posouvají do jiné třídy.

Na albu není nic banálního. Je závažné a Lahmia na jeho závažnosti velice lpí. Nechce si hrát, nechce nikde nic odlehčit, chce předložit posluchačům silový, emocionální tok, který je nenechá vydechnout. Album máme vnímat konceptuálně, máme si z něj odnést pocit člověka, pod jehož nohama se láme vlastní život. Balancování na hraně krize, která nás obklopuje. Neodpustím si postřeh, který se doslova nabízí. Italskou hudbu máme často spojenou s lehkou banálností a teatrální melodičností. Italský metal nám ale přináší jiný pohled na zemi vína a špaget. Temnější a pronikavější. Italský metal, myslím, odráží velice věrně to, co se odehrává jak v italské společnosti, tak v jednotlivcích, kteří citlivě vnímají ztrátu ukotvení. Metalové kapely vlastně Itálii prokazují službu. Místo nablýskaného pozlátka laciných suvenýrů a letních fotek rozzářených rodinek, válejících se na pláži, nám nabízí chlad, odtažitost a nejistotu. Lahmia funguje jako sbírka přízraků, procházejících se opuštěným lunaparkem. Její smutek není příliš stylizovaný. Je dost uvěřitelný.

Lahmia nepřináší velký přelom ani zásadní zvrat v dějinách melodeathu. Přináší velice poctivě vytvořené album s vytříbenými motivy a kvalitní interpretací. Není to album inovativní, ale je skvělé na poslech. Má v sobě muzikantskou poctivost a velkou eleganci. Zajímá mě další vývoj italských melodiků, kteří se hudebně natolik vytříbili, že bych odhadovala do budoucnosti jejich větší příklon k progressivu. Možná se ale mýlím. Nicméně, na albu nejvíc oceňuji právě jeho technickou úroveň. A ráda bych Lahmii viděla naživo. Domnívám se, že i u nás by koncert zaujal dostatečně velké publikum. Po albu „Resilience“ očekávám zvýšený zájem o tuhle nevšední a nosnou skupinu, která odvedla pořádný kus dobré práce ve studiu.