Recenze: Lucidity – Oceanum

0

„Oceanum“ je fascinující album, které zaujme na první poslech svou neuvěřitelnou variabilitou, odstíny všeho, co je možné slyšet v moderních metalových formách a velkou emocionální silou.

Jyväskylä je město zatížené na kvalitní smutek v podobě mnoha teskně naladěných kapel, pohybujících se od blacku přes doom po nejrůznější formy post metalu. Jako by to Lucidity věděli. Jako by to vnímali a vtahovali do svých hudebních pórů. Jejich nové album totiž spojuje veškerou diverzitu jyväskylské metalové slohotvornosti. Občas je možná až příliš stylově roztříštěné, na druhou stranu, ta pestrost je v mnoha ohledech okouzlující.

Lucidity začínali jako melodic death metalový band. Ovšem ani v roce 2015, kdy Lucidity vydávali první dlouhohrající album „The Oblivion Circle“ nesplňovali příliš podmínky daného subžánru. Už první album mě upoutalo vysokou dávkou melodičnosti, nevšedními postupy a inovátorstvím. Ovšem, až „Oceanum“ se pustilo lana a ukazuje, co v muzikantech skutečně dřímalo.

Vždycky si říkám, že legendární Alvar Aalto zasahuje Finy víc, než by mělo být přípustné. Jejich snaha o vytříbený design pak působí jako umanutost a už několikrát jsem se zabývala dokonalým designem kapel typu Hanging Gardem, Owler a dalších. Lucidity pochází z Jyväskylä, kde se Alvar Aalto patřičně vyřádil, a tak asi není snadné utéct jeho vlivu. Lucidity cílí na design.

Metal už opravdu není jednoduše definovatelný hudební žánr a často se překrývá s mnoha jinými pojetími hudby. Už nestačí navléknout se do černého a pořídit si lepší zesilovač. Instrumentální kvalita se vylepšila u mnoha kapel natolik, že sáhnout si na špičku není v té konkurenci tak snadné. To, čemu jsme říkali před deseti lety metal je už docela jiná hudba a klasický heavy metal se stává maličko nechtěným, přestárlým dítětem, které už neudává tempo ani styl. Záplava post metalových experimentů je mnohdy trochu nudná, ale rozhodně dodává žánru na zajímavosti a bohatství. Setřené hranice mezi shoegaze, post rockem a djentem, popem, rockem, punkem a vším dalším, co přinesla světu hudební kultura od osmdesátých let po dnešek nabízí větší variabilitu a svobodu pro tvůrce. Ostatně i na koncertech už není publikum jen černý monolit, ale pestrá směsice lidí s různými hudebními preferencemi. Lucidity odráží dobu, ve které se nacházejí.

Album „Oceanum“ je všechno, jen ne melodeathové. Fanoušci melodického death metalu nad ním ohrnou nos. „Oceanum“ míří víc k post metalové strohosti vyjádření, okořeněné občasnými melodeathovými postupy. Velká část skladeb se odehrává v intencích čistého vokálu a písňového formátu. Harsh je použitý jen jako pepř na steak, jako koření, oživení a prohloubení emocí. To je další výrazný prvek alba. Jeho silná emotivnost, snová poloha citů, městsky vyprázdněná lyrika moderního člověka, hledajícího svůj prostor. Každá skladba je jiná, pro každou emoci mají Lucidity jinou fazetu, jiný odraz na hladině. Je to chameleonsky zajímavá hudba, nejednoznačná, neukotvená. Martti Pohjosaho, kytarista s ultimátním pěveckým talentem umí střídat hodně poloh. Je to zajímavý pěvecký typ, velmi rozpoznatelný v hlubokém growlu a méně výrazný v čistém, velice pěkně znějícím vokálu. Je to zpěvák typu Tomiho Joutsena z Amorphis. Opřený o vynikající a velmi přesný hudební sluch, ovládající s lehkostí mnoho hlasových poloh a dost elegantní, spíš lyrický tenor s elegantním odstínem ve středních polohách. Zatraceně dobrý zpěvák, který dává albu jeho náboj.

Kytarista Jari Kinnunen je zkušený tahoun, který rozhodně má co nabídnout. Ostatně, zvuk jeho kytary se ozývá i u jyväskylských Soulfallen a Infernal Void. Typický melodeathový kytarista, který umí předvést ty elegantní drobné sólové vstupy a velké plochy pěkně loženého zvuku. Není to žádný solitérní exhibicionista, umí být minimalistický a velmi flexibilní. Rozhodně je to zkušený praktik, který se na albu vyřádil v mnoha příjemných podobách. Basák Sami Ahmaoja a bubeník Pekka Parantainen doplňuj instrumentační brilantnost kapely a co se nástrojů týče, nemám co dodat. Album je odehrané velmi dobře, muzikanti nemají nikde slabinu. Hudebně jde o velmi podařený kousek.

Zajímavé je využití ženských vokálů, a ještě parádnější je využití jazzového saxofonu v poslední skladbě „What If It Hurts“. Tady Lucidity dokázali, že si nehodlají opravdu žánrem diktovat vůbec nic. Saxofon se do metalu začíná dostávat čím dál častěji a musím říct, že mám pro tohle použití jazzového zvuku hodně velkou slabost.

Na albu je znatelná dobrá promyšlenost střídání melodických a hodně tvrdých pasáží s absolutní jemností čistého zpěvu. Pocitově mi to připomíná nejslavnější období Pink Floyd, ten experiment s polohami zvuku a střídání napětí a uvolnění. Experiment ale nikdy nezajde daleko. Už od první, asi nejemotivnější skladby „Surface“ je jasné, že jde především o sdělení, o vnitřní prožitek. Hudba nedominuje nad výpovědí, nejde o technickou machu, jde stále o to, co je podstatné v melodeathu, o emocionální náboj, který tu zůstal zachovaný. Jde samozřejmě i o typickou severskou melancholii, která si pro sebe krade všechno. Chvíle, kdy bych album vnímala jako death doom jsou poměrně časté. Naopak skladby jako „Scotoma“, která odkazuje dost zřetelně na britský rock devadesátých let vyvádějí Lucidity z uliček metalu až na okraj. Rozhodně to není poslech snadný a na první dobrou. Na to je „Oceanum“ příliš sofistikované a příliš rozmanité. Od počátku člověk cítí, že album cílí na komplikovanější publikum. V albu se neodehrává to, co bychom očekávali. Je to pohyb v krajině za zrcadlem.

Závěrem mohu jen napsat, že chválím a hlavně poslouchám. Je to album, po kterém sáhnu večer před usnutím, jeho meditativní poloha mi vyhovuje. Studiová nahrávka je vynikající, nevím, jak budou Lucidity znít živě. V tomto ohledu se obávám, že asi neudrží pozornost publika, ale třeba se mýlím. Rozhodně jde o jedno z nejzajímavějších finských metalových alb začátku roku 2019. Samozřejmě. Když se dívám, jaké kapely pro tento rok připravují nahrávky, vidím, že konkurence bude velká, a to i v experimentálním metalovém kruhu. V mé osobní diskografii ale Lucidity rozhodně nezaniknou, na to se mi album dostalo až příliš pod kůži. Hodně stylová záležitost vytvořená kvalitními interprety. Pro úzké, specifické publikum. Labelu Inverse Records se povedl další excelentní zářez.

Lucidity na Facebooku: https://www.facebook.com/finlucidity/

Odkaz na album: https://open.spotify.com/album/4l03n6cMaS3XbarKA1ISG8?si=fydqaqzXQWqL8-dGPUAw3Q

Images: ©Inverse Records, Lucidity

9.0 Mnohovrstevné

Vynikající album, propojující množství subžánrů. Pro milovníky nevšedního zvuku.

  • Skladby 9
  • Originalita 9
  • Produkce 8,5
  • Zpěv 10
  • Instrumentální složka 9
  • Hodnocení čtenářů (2 Hlasy) 5.8
Sdílení

O Autorovi

- reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Komentujte

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na