Výstřely v prochladlém lese, který těžkne mrazem. Stopy krve na zamrzlém jezeře. Tělo vojáka, které se láme v nepřirozené pozici pádu po zásahu dávkou ze samopalu. Zpomalení… střih…
Nighon vydali novou desku. „The Somme“. A je to směs mrazivé atmosféry a krůpějí krve na sněhu.
Symphonic Shock Metal, který předvádí šestice z finského Pietasaari od roku 2008, je velice inteligentně dávkovaná hudba, která se snaží vymanit z klišé. Zároveň je umí mistrně využívat, obzvlášť tak činí v ženských partech a staví je do protikladu s potemnělou atmosférou mužského screamu. Témata kapely mohou někoho odradit. Když napíšu, že se týkají především obou největších světových válek 20. století, leckdo může obrátit oči v sloup a zašeptat zoufale: „Další Sabaton“. Ne, není to Sabaton, i když se zabývá válečnými tématy. Tohle album nezní hrdinskými chorály, u kterých se dá zvesela hopsat. Písně Nighon mají docela jiný zvuk. Válka v nich vychází pomalým krokem a zvedá kosu, její úsměv mrazí v zádech a to, jak směřuje přes nekonečné pláně bitevních polí, dýchá zimou.
Nejde o prvoplánovou oslavu hrdinů a epické postoje s vlajkou na dostatečně viditelném kameni uprostřed zimní války. Člověk si spíš představí válečnou mašinérii trhající uniformy stejně jako játra a končetiny plné omrzlin. Posluchač může být vděčný za to, že tuhle představu občas přeruší ženský hlas, který nepřekypuje operní manýrou, ale vypráví skrz Alvu Sandström o tom, proč válka není zrovna pěkná a příjemná záležitost.
Její pěvecký protějšek Nico Häggblom, obstarávající harsh vocal, je velice schopný potemník a umí uzemnit někdy až příliš rockově znějící pasáže. A instrumentační složka je do posledního detailu vymazlená. Nighon jsou skvělí hráči a umí navodit skrz přesně tepající rytmiku peklo, které vyhrabává z lidského podvědomí hodně nepěkných asociací. Čarovat s atmosférou se kapele daří také díky kvalitě nahrávky. Hloubka zvuku je znatelně dobrá.
Jestli jsem se na počátku bála, že bude album příliš symfonické, hlavně jeho druhá polovina mě přesvědčila o opaku. Nic, po čem by mi narostl dlouhý vlající plášť a u pasu meč, se mi nestalo, symfonický zvuk udržuje Nighon od začátku do konce na uzdě a moc se nesnaží trhat mi žíly emocemi. Naopak, v rychlých, temnějších pasážích mi lahodí zvukem, který se blíží k melodeathu nebo thrash metalu. Ve chvílích styku se symfoničností jsem trochu v rozpacích, ale uznávám, že pokud mám s poslechem nějakého žánru potíž, je to právě symfonic metal a v téhle oblasti nejsem příliš objektivní.
Hodně skladbám dominující bicí, za kterými exceluje Mika Paananen. To, že kapela nemá klávesy, jí výrazně pomáhá, protože díky kombinaci kytara, basa, bicí si udržuje syrovost zvuku a neoblažuje nás andělskými chóry. V důrazu na melodii a text neposkytují velkou exhibici ani kytary, instrumentace podporuje nápad a nepřebíjí ho. Kapele záleží hodně na výsledném tvaru a brousí ho, uhlazuje, čistí, takže nikdo nevyniká tak, aby výsledek působil neuceleně.
Jediná píseň, kterou jsem opravdu neunesla, je závěrečná „Somme“, tam už se mi přeci jen zdálo, že zpoza křoví plného raněných vojáků vykukuje sem tam růžový jednorožec, kterých se instinktivně bojím. Jinak jsem ale s deskou spokojená nad svou obvyklou míru a blaženě mručím.
Na druhou stranu, mám k tomu ještě jeden závažný důvod, protože koproducentem alba, které vydává Inverse Records, se stal Mathias Lillmåns, aneb legendární Vreth z Finntroll, který je mou odvěkou láskou a jehož skřivánčí zpěv mám ráda. Pokud něco doporučí on, mám tendenci nekriticky nadšeně kývat hlavou.
Co napsat závěrem? Nighon stojí za pozornost, protože jsou skvělí. V oboru symfonického metalu je to velký nadstandard, protože všichni ti jednorožci, kteří skladbami proběhnou, mají pološílené oči a krev na kopytech, hudba je promyšlená, vynikající a má vlastní charakter, který nesplývá s podobně zaměřenými kapelami.
Co se ještě rozhodně povedlo, je cover alba. Udržet se tak decentně v nenápadnosti a nepohrát si s žádným fantasy motivem vyžaduje malou poklonu, protože zrovna tématika Nighon si přímo říká o nějakou děsivou malůvku. Cover je elegantní a umírněný. Rozhodně bych pod ním nečekala metalové album. Na jedničku.
Moje doporučení všem, kteří mají rádi podobný styl, okořeněný dávkou tvrdších pasáží.
Nighon – The Somme
vydavatelství: Inverse Records
rok vydání: 2017
země původu: Finsko
Nighon- The Somme
