Dravci z Tampere na scéně!

Asi by se ten titulek docela vyjímal na úvodní stránce bulváru. Jasně, vím, že takový výkřik nepatří na úvod solidní recenze, ale nějak jsem si nemohla pomoct. Agresivní melodeath, hodně oscilující na okraji death a thrash metalu se žene s dravčí silou kupředu a plní uši křikem, vzájemně se proplétajícími zvuky, kily těžkých riffů a dryáčnickými bicími. Je to dravé, je to hravé a je to hlavně hodně slibné.

Torchia, pětičlenná skupina z Tampere se s ničím moc nemaže. Nijak zvlášť nepotřebuje vytvářet nějaké vznešené melodické linky, celé pojetí hudebního světa finské pětice je o filosofii: „Pěkně do toho řízneme, ať si posluchač nadělá do kalhot.“ Díky tomu se nové album žene jako nespoutaná řeka dál a dál, takže když dozní desátá skladba, vyjeveně zjistíte, že už jste opravdu na konci. Není to tak objevné, abyste zírali zmateně před sebe a říkali si, že tohle tu ještě nikdy nebylo, ale nemám pocit, že by kapela toužila být nějak inovativní nebo objevná. Pánové hrají to, co je baví a tak, jak umí.

Album „Of Curses and Grief“ šlape jako hodně hlasité hodinky. Je to rychlé, démonicky rychlé, je to plné steroidů, je to temné a má to nepopiratelné charisma. Tuhle stránku věci podtrhuje viditelná a hlavně slyšitelná přítomnost vokalisty. Edward Torchia je určitě miláček publika, protože mu příroda nadělila nejen notnou dávku ďábelského screamu, ale i herecké nadání. A myslím, že ho scénické pojetí hudby hodně baví. Rozený exhibicionista si užívá tu chvíli, kdy může děsit malá, nevinná dítka, plyšová zvířátka a něžné panny. Ten chlapík mi učaroval a díky jeho citu pro akční drama jsem si každou stopu alba užila ještě mnohem víc. Po všech těch přemýšlivých finských introvertech je tohle osvěžující sprška zábavy.

Další slyšitelný bonus je ukrytý pod nickem Phinx. Ville Riitama a jeho deset magických prstů patří ke generaci mladých, technických a hodně svižných finských kytaristů, kteří si nelámou hlavu s tím, jestli jim ostatní budou stačit. Začínal v thrash metalových Krypton, kteří už neexistují, ale svoje místo našel až v tomhle kvintetu. Zatraceně dobrý kytarista vychází z těch nejlepších metalových tradic a může si v poklidu oblíznout prstíky…jsou ze zlata. A myslím, že o tomhle talentu ještě uslyšíme.

Vzhledem k výše jmenovaným musí zbytek kapely hodně rychle utíkat, aby stíhal. Ale vzhledem k tomu, že těleso fuguje jako kypící energy drink, nezaostává nikdo. Ani bubeník Ville Virtanen se nezastaví. Posilovna jménem Torchia mu dává určitě zabrat. Bicí jsou na albu hodně výrazné, nejde o žádný sofistikovaný zvuk, ale pořádnou práci, která má hodně industriální nádech. Syrová rytmika jede jako vlak.

Henri Heikkinen jako druhý kytarista a basák Pirkka Birkstedt si užívají své chvilky rytmického zahušťování prostoru a musím říct, že souzvuk obou kytaristů a basy mi občas způsoboval záchvaty air guitar. Promo kapely sice zmiňuje magii a tajemství podsvětí, ale po pravdě, já se u poslechu nehorázně bavila, asi jako vždycky, když na mě někdo vybafne s temnými motivy. Je to přesně taková dávka temnoty a podsvětí, jakou člověk potřebuje k životu a k pocitu, že se ohromně baví. Finští skřeti, vylézající z postindustriálních doupat dokážou do své temnoty přimíchat správné esence humoru…je to vynikající podbarvení pro čtení Hellblazera. A baví mě, že Finové berou velice vážně techniku své hry, ale rozhodně neberou vážně sebe, což je znatelná přidaná hodnota.

Deset skladeb alba je sice naplněných symbolikou nenávisti, temnoty, magie, chladu i ohně, ale to jsou jen atributy, potřebné k dokreslení scény. Nosná je hlavně ta technicky vytříbená muzika. Křik černého vlaku v podzemí apokalyptického města, opřený o řev frontmana, neutuchající rytmickou složku a brilantní kytarová sóla. Jsem samozřejmě velkým ctitelem melodiky a chytrých hudebních nápadů, ale když přistoupím na způsob vnímání interpretů, nedostatek chvil, kdy může posluchač vydechnout a usadit se v lyričtější poloze, mi nijak zvlášť nevadí.

Torchia je hodně dobrá kapela. Zatím jsem si ji sice nezařadila na nejvyšší příčky svých domácích oltářů, ale líbí se mi, že má kromě náboje ještě neuvěřitelný růstový potenciál. V mojí diskografii patří mezi nadějné kapely, které se ještě vyvíjejí a které toho mají hodně před sebou. Pro tento měsíc je to také moje hodně divoká karta, kterou házím na hráčský stůl.

images: ©Torchia

label: Concorde Music Company

album vyjde: 27. října 2017

 

8.3

Skladby

8.0/10

Originalita

7.5/10

Produkce

8.0/10

Zpěv

9.0/10

Instrumentální složka

9.0/10

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
Royal Blunt
11.10.2017 11:27

Haha, tohle jsi mi normálně vyfoukla, nedávno jsem je viděl naživo a zaujalo mě to dost na to, abych si koupil CD a říkal jsem si, že ho zrecenzuju. Některé písničky jsou výborné, ale něco je podle mě trochu meh, takže bychom se nepohybovali v úplně zeleném teritoriu, co se týče hodnocení. Mají ale páru a charakter, to se cení.

2
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x