Den po koncertě. Znáte to. V uchu vám šumí tinnitus, hlava je tupá a všechno vás bolí. Zatracený headbanging! Plíce zahlcené nikotinem a pocit, že by člověk rád snědl feferonku posypanou cukrem a zapil jí lákem z okurek. Příznaky zoufalství. A někde dole, pod všemi vrstvami, letmý dotek štěstí. To štěstí pochopí jen jistý druh lidí. Srdcaři… A všechny tyhle pocity se ještě prohloubí, pocukrovanou feferonku nevyjímaje, když jste to vy, kdo ten koncert zorganizoval a táhl za sebou na provaze jako těžkou loď.
No, tak jsem si zorganizovala koncert. Přiznávám, v novinách se o něm nepsalo. Nenaplnil kyslíkovou arénu zástupem vřeštících fanynek, které by charismatického frontmana zasypaly hromadou podprsenek velikostí „A“ až „G“. Vlastně to byl pořádný debakl. Jenže jak se definuje debakl v metalové branži? My jsme malá skupina. I když by se to podle zástupů na festivalech tak nezdálo. Těch metalistů-srdcařů je málo. Těch, co jim nejde o styl, ale o hudbu samotnou. Těch, co dojedou do zapadlého klubu jen proto, aby slyšeli… hudbu.
A jak to celé začalo? Je to trochu příběh s přídechem tragiky i komedie.
Před nějakou dobou jsem se dozvěděla, že Callidice, velice výjimečná a skvělá formace z Finska, plánuje tour. A při té příležitost navštíví i Českou republiku. Jupí! Tohle jsem si nechtěla nechat ujít. Vidět je naživo. Ty vynikající hráče, kteří mají talentu na rozdávání. Radost byla velká, dokud… dokud jsem nezjistila, že destinací, kde mají zahrát, je Aš. Nic proti Aši. Je to město z křížovek. Máme rádi Aš. Zcela určitě. Ale v hlavě mi vrtal červík pochybností. Proč nehrají v Praze? Mají nějaký vztah k Aši? Inu, zeptala jsem se a od té doby mé ruce, které se chytily provazu, táhly tu loď. Mezi námi, nejsem manažer, promotér a producent. Já jsem pisálek. Škrabal. A ženská k tomu. Jenže se mi přihodilo, že jsem se doslova přes noc stala tím, co mě ve škole nikdo neučil.
Našla jsem prostor, po nocích smolila návrhy plakátu, hledala hotel, dumala, čím ty Finy nakrmím, až přijedou, děsila se své troglodytí angličtiny, skoro nespala a při tom všem se pokoušela starat se o rodinu a chodit do práce. Zkuste si to! Váš život se změní v hromádku popela. Jenže láska je láska a já prostě miluji finský metal. Byla to příležitost být u toho. Stát u stage s pocitem, že je za vámi kus práce. Vzala jsem to.
Nejprve jsem doufala, že mi pomůže ten, kdo kapele zajistil celou tour, muž jménem Lukáš Palatinus (Bird Rain Agency), kterého jsem nikdy neviděla, a dá-li pánbůh, bafomet nebo Ukko, už nikdy neuvidím. Protože tenhle výlupek zorganizoval tour vpravdě epickou. Vyděšení Finové putovali z místa na místo a postupně zjišťovali, že se stali oběťmi někoho, kdo si nechal zaplatit… za nic. Klub bez sound systému v Polsku, žena, která neměla tušení o tom, že by měla ubytovat nějaké lidi, natož potetované chlapy, kteří se jí nelíbili, nulová propagace a náklady, které jim vysávaly kreditní karty. Po takových zážitcích byl div, že stateční muzikanti neobrátili káru a neujeli zpátky na vlídnější sever. Jenže oni jsou taky srdcaři. Oni to dělají pro svou závislost na hudbě. Ve vydýchaném prostoru malého mikrobusu si udržovali dobrou náladu, soudržnost a nadhled. Tváří v tvář tomu jsem pochopila leccos z toho, čemu se dá říct finská národní povaha. Finové jsou prostě držáci.
Zatímco se unavení sněhuláci drkotali po Evropě, já jsem zvolna ztrácela rozum, peníze a optimismus. Den „D“ se přiblížil… Čekala jsem s druhou redaktorkou našeho Finského koutku, Toni, v hotelu a dostávala od Finů zprávy typu: „Na vaší benzínce nás poslali do prdele…“ „Na dálnici nás chytila policie“. Venku pršelo a Praha měla ten správně depresivní charakter. A pak se všechno dělo jen tak mimochodem. Nepřijela banda naštvaných, vzteklých, zlých mužů, ale skupinka trochu vyděšených, unavených a příjemných lidí. A ledy se prolomily. Nemůžu líčit všechny okamžiky, které jsme s Callidice prožili, ale bylo to jako strávit den s přáteli, které znáte už spoustu let. Rozhodla jsem se napravit jejich obrázek nevlídných postkomunistických zemí a zahrnula je péčí… a pivem. Přece musíme ukázat, že Češi ještě neztratili všechen šarm!
Teď přichází slova chvály. Za prvé, Music Club Jižák. Nejen, že je to vynikající prostor s excelentním zvukem i zázemím, se skvělými lidmi, kteří ho provozují s láskou, bez nároků na horentní výdělek, je to ráj pro lidi závislé na hudbě. Nemám slov chvály a díků. Potom, jako vždy, musím pět ódu na dvě mé srdeční kapely, Embrace The Darkness a Vanguard. Banda těch lidí vás dokáže nakopnout, pobavit, potěšit, a ještě zahrát tak, že se vám chvěje osrdí. Co na tom, že hráli jen pro pár nadšenců, hráli výborně. Takovou atmosféru nezažijete nikde. Ani na tom nejchválenějším festivalu. Prostě… písničky, ne?
A Callidice? Znám jejich alba nazpaměť. Miluji jejich alba, ale naživo? Ten growl Jarkka Liimatainena! V něm zní bručení finských medvědů, dunění země a chlad dlouhých zim. Valící se hlas s podporou úžasné kapely, která jede jako těžkotonážní vlak. Odlehčené klávesové party Tera Latvaly. Přesné bicí, jen zdánlivě jednoduchá kytara. Hudba jako dar a lék. Publikum bylo sice minimalistické, ale ti, co přišli, museli cítit tu vlnu energie.
Prodělala jsem na tom koncertu? No jasně! Mohla bych vypsat národní sbírku na zaplacení nájmu. Užila jsem si to? Zatraceně. Potkala skvělé lidi? Baže! A co víc dodat? „Saatana, perkele… hyvä musiikki!“ Jsme prostě srdcaři.
Jen jsem zapomněla udělat rozhovor….
