Sentiment metalového Gandalfa – Marko Hietala se vrací domů

1

Když Marco Hietala oznámil vydání nového alba, něco v nitru chladně kalkulujícího mozku recenzenta se pohnulo. Pohnutí, to je asi to pravé slovo ve spojitosti s mužem, jehož život mapuje vývoj tvrdé hudby v oblasti Kuopia osmdesátých a devadesátých let. A nejen v tom savonijském regionu. Marko Hietala se přelil do celého Finska a stal se světovou ikonou. To už jako Marco… heavy metalový Gandalf. V těchto dnech přichází se sólovým albem „Mustan Sydämen Rovio“. Po vydání velmi otevřené biografie „Stainless?“, kterou zpracoval z rozhovorů Timo Kangasluoma, se tak nové album stává ohlédnutím za jednou érou a za vývojem neobyčejného hudebního talentu.

Marco prošel mnoha vývojovými etapami. Teď stojí před tou, která ho vrací jeho původu. Proto ta změna anglické formy jména, kterou přijal v době, kdy začínal s Tarotem. Marco, už jako Marko se vrací ke kořenům. Hledá svou podstatu, to, z čeho vyšel. A vrací se i ke způsobu pěveckého projevu, který charakterizuje propojení finského heavy metalu a finského sentimentu. Nové album tak primárně není určeno nefinskému posluchači, proto ho nehodnotím ve formě recenze. Na příkladu alba „Mustan Sydämen Rovio“ bych se chtěla zamyslet nad fenoménem proniknutí finského metalu devadesátých let do světového hudebního mainstreamu.

Marko Hietala se narodil v době, kdy Finsko ještě nebylo tak ikonickou a obdivovanou zemí. Generace Finů narozené v šedesátých letech vyrůstaly v dost podobné atmosféře, jako generace šedesátých let u nás. Byla to doba jistého kulturního tápání, i ve Finsku vládl normalizační duch, trochu odlišný, ale v mnoha aspektech podobný tomu našemu. Ostatně, televizní programy té doby jsou až na finštinu naprosto zaměnitelné s tím, co vysílala československá televize od sedmdesátých let. To byla doba Markova dětství a dospívání. Marko vyrůstal v poměrně chudé, zemědělské oblasti, kde vládla nuda. Hudba byla útěk od stereotypní reality. A rock nebo heavy metal, to byla forma protestu proti všeobklopující nudě. Cesta z šedi.

Markův hudební talent byl zřejmý od začátku. Jeho bratr Saku zdědil stejné nadání, ale Marko byl hudebně opravdu výjimečný. To, že mu rodina umožnila rozvinout hudební vzdělání, je skvělé. Marko mohl skončit jako anonymní dělník někde v Kuopiu. Místo toho ale začal chodit na hudební akademii a hrát intenzivně na kytaru a později na basu. Marko má klasické hudební vzdělání, to je bonus, který je slyšet. Dostal příležitost se vymanit. Příležitost k růstu. Důležitý podnět v životě člověka, který dostal úžasnou šanci nezahodit svůj talent už na počátku.

Hietala měl samozřejmě i štěstí na období, které finskou hudbu profilovalo výrazně tvrději. Po boku finské iskelmy, tedy středního proudu, založeného na zpívání sentimentálních šlágrů, se v osmdesátých letech vzedmula silná a velice nosná vlna rocku a později metalu. Finsko kupodivu tuhle vlnu nepotlačilo a neřeklo si, že je to jen nová, přechodná mánie několika děcek. Finský metal se stal národním pokladem. A základ tohoto podivuhodného fenoménu se formoval právě spolu s malými, lokálními kapelami, které vznikaly na finských maloměstech. Kapely, jejichž anglická jména starší generace Finů nedokázala vyslovit, začaly tvořit převratný nový svět. Zatím poměrně legračně. Ale brzy se měl tento fenomén projevit v plné síle a dobýt svět novou formou romantiky.

Od doby, kdy Marko Hietala zakládal svou první kapelu, která se od názvu Sabotage přes Sydney Cann a Purgatory dostala až k velmi dobré heavy metalové formaci Tarot, už uplynulo dost času. Marco Hietala se ale neproslavil Tarotem. Stal se tváří, hlasem a basem symfonických Nightwish. Kapely, která probourala pomyslnou hráz mezi metalem a mainstreamem. Nightwish se stali slavnými natolik, že na jejich monumentálních koncertech dnes převažuje publikum, složené ze spokojených rodin, kamarádek z kanclu, nažehlených managerů i postarších zasněných párů. Metal přestal být zlý. Jeho tématika se z hrobů, krypt a satanských mší přelila do typicky finských témat. Ochrana přírody, život lesa, mytologie a zodpovědnost člověka k okolnímu světu. Tuomas Holopainen vytvořil nádherné monstrum, které představilo Hietalův talent světu, proslavilo jeho blonďatou hřívu a vyneslo ho na špičku světové metalové scény. Zároveň se mu stejné monstrum zarylo do mozku a jater, strávilo ho a způsobilo vleklá traumata. Marco Hietala zůstal vždy jednoduchým finským klukem z chudé oblasti, který velice těžko snášel svou popularitu a její následky. I díky tomu jeho první sólové album působí opravdu autenticky a hluboce. Je to výpověď finského kluka, který sváděl celoživotní boj s alkoholem a depresí. Ne slavného světového hudebníka.

Celý život zpívá Hietala vlastně jen napůl hlasivek, musí technicky dotahovat následky nepodařené operace. Síla jeho vůle je v tomto směru veliká, to asi ví každý zpěvák, který se střetl s nejhorší noční můrou, tedy s nevratnou ztrátou hlasu. Přesto je jeho vokální projev fenomenální. Má stále příjemné zabarvení, neobvyklé polohy ve výškách, velkou expresivnost výrazu. Hietalův tenor dokáže pracovat nejlépe asi v tom, co finskou hudbu charakterizuje nejvíc, tedy v sentimentálních skladbách. Asi každého napadnou dvě skladby z dílny teamu Nightwish. Holopainenův milostný song „While Your Lips Are Still Red“ (ústřední melodie filmu „Lieksa!“) a Hietalova vlastní píseň „The Islander“ z roku 2007. Fanoušci Tarotu si vybaví třeba skladbu „Ice“ z alba „Fot the Glory of Nothing“ z roku 1998.

To jsou tři polohy Hietalovského pěveckého sentimentu. Ve svém podání jsou velice finské, i když je to možná pro posluchače severského metalu nepochopitelné. Finové mají sentiment rádi, nejsou to chladní Skandinávci, v sentimentálních, teskných polohách se projevuje jejich odlišnost od ostatního severského světa. Ty smutné, melancholické písně Finy posouvají víc k východu, k té teskné východní duši, k jinému typu melancholie, než jaká se odvíjí ve skandinávských zemích.

První sólové album vychází z finské melancholie, v mnoha polohách se pohybuje na pomezí pop rocku a ztrácí metalový nádech. Větší část alba je ale dokonale přizpůsobená Hietalovu hudebnímu cítění. Album tak zní především power metalově a vychází z toho, co Marco Hietala produkuje už dost let ve spolupráci s umělci soustředěnými okolo projektu Erkky Korhonena Raskasta Joulua. Kdo by totiž čekal, že Hietala se vyžívá v symphonic metalu jako Tuomas Holopainen, ten by byl asi docela zklamaný. Samozřejmě, fanoušci Tarotu vědí, že oba Hietalové jsou doma na hranicích heavy a melodic power metalu. Ostatně tenhle subžánr jejich pěveckému projevu sedí dokonale a Hietala je natolik vynikající hudebník, že to samozřejmě ví a v poslední době už se nesnaží experimentovat. Jde do toho, co mu sedne.

„Mustan Sydämen Rovio“, tedy cosi jako Pohřební hranice černého srdce, je tak velmi finské album. Je sentimentální, melodické, opakuje častá metalová klišé a nesnaží se o převratnost. Převratné je ale určitě v Marcově osobní rovině. Za prvé je celé album nazpívané finsky, nepodbízí se tak zahraničnímu posluchači, ale míří domů. Slavný zpěvák se vrací. Poprvé se nedívá za hranice Finska, je plně obrácený ke svému původu. Už s ním nebojuje. Vyrovnal se s identitou chudého kluka, který se realizuje skrz zpívání a alkohol. Začíná nacházet kouzlo ve vlastních kořenech. A to je dobře. Album je díky tomu velice autentické. A dobře se poslouchá.

Dříve jsem si myslela, že první Hietalovo album bude vlastně Gandalfovo loučení. Jak ale album poslouchám a přemýšlím o něm, začíná mi docházet, že Hietala naopak právě zahájil svou sólovou dráhu. Nightwish už nepřicházejí s novými podněty. Ani nemohou. Jejich mainstreamové publikum chce na světových show vidět a slyšet set toho nejlepšího, co kapela vyprodukovala, takové publikum nestojí o novinky, ale o opakování známého. Samozřejmě, ještě stále neskončil ani tlak na to, aby se ke kapele vrátila Tarja, což je asi lidsky poměrně obtížné po tom, co se v kapele dělo před jejím odchodem. Možná jednou na nátlak „holek z kanclů“ opravdu dojde k nějakému výjimečnému koncertu s Tarjou (počítám s tím někdy v době, kdy Tarje i Nightwish dojdou finance a bude potřeba nějaká ta finanční injekce), ale umělecky to určitě ani jednu ze stran neuspokojí. Dobří hudebníci se neradi ráchají v zabahněných jezerech minulosti. Rádi tvoří, mají rádi čerstvou vodu a slavné období „Once“ už je prostě minulost.

Nightwish jsou tak i pro Marka spíš vzpomínkou a finanční jistotou, než možností k dalšímu uměleckému růstu. S Raskasta Joulua se Hietala cítí lépe, publikum je sice také naprostý mainstream, ale Korhonenův trošku cirkusový projekt je domácí. Raskasta Joulua jsou velmi finští už ze své podstaty.

Hietala se ještě necítí tak starý, aby seděl na zadku vedle své nové manželky a živil se vzpomínkami na největší koncerty Nightwish. Tarot už vlastně oživit nejde, to je poměrně nemožná představa. A tady přichází nová výzva. Marko Hietala se zařadil mezi jiné, respektované finské metalisty, kteří vykročili na sólovou dráhu a začal tvořit pro stárnoucí finské publikum. Vedle Jarkka Aholy, Ariho Koivunena, Tonyho Kakka nebo Tima Kotipelta vsadil na domov a na podporu těch, pro které kdysi stvořil finský metalový sen.

images: ©Katja Gessner

 

Share.

About Author

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

avatar
1 Vlákno komentářů
0 Odpovědi ve vlákneš
0 Odběratelé
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Autoři komentářů
Pétík Poslední autoři komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Pétík
Host
Pétík

“Finský metal se stal národním pokladem” to je hrozně krásný.