Na koncert Oceanwake, October Tide a Swallow the Sun v plzeňském Divadle Pod lampou se počasí vyšperkovalo tou nejadekvátnější doomovou atmosférou, takže řídký déšť strhával listí z prochladlých stromů a všechna světla opuštěných ulic se zdála rozpitá na pozadí temného nebe. Nejprve se zdálo, že dušičkové počasí způsobí i akutní nedostatek diváků, nicméně prostor se postupně zaplnil nejen hudbou, ale i posluchači.
Jako první se publiku představili finští Oceanwake, kteří jsou pro hodně lidí asi velkou neznámou. Na Obscuru jsme informovali o tom, že v roce 2017 podepsali smlouvu s německým labelem Lifeforce Records, u kterého vydali své čtvrté album „Lights Flashing in Mute Scenery“. Album je hodně zajímavá záležitost a určitě stojí za poslech, Oceanwake kombinují velice harmonicky post rockové postupy s doomem a výsledek je velmi elegantní.
Myslím, že i v Plzni zaujali. Na to, že nebyli známí, dokázali přitáhnout pozornost. Jistě, úloha prvního na stagi je vždycky nevýhodná, publikum ještě není vtažené do hry a pomalu se rozehřívá, navíc, občas maličko zanikal vynikající vokál frontmana Eera Hauly, který umí nádherně pracovat s přechody mezi harsh a clean pasážemi. Pro mě byl samozřejmě velice pěkný zážitek stát a sledovat, jak báječný Pyry Hanski, který zaskakuje v line-upu, zase rozvinul svůj chameleoní potenciál. Tenhle všestranně využitelný hráč se vyskytuje snad všude a dokáže cokoli. Je radost ho vidět a na plzeňském koncertu je blízkost s hudebníky skutečně velmi bezprostřední. Oceanwake odehráli dobře a stálo mi za to, koupit si jejich vinyl. Zimní poslech bude po osobní zkušenosti parádnější.
Na October Tide jsem byla hodně zvědavá, protože i když je to kapela, které se věnuji poměrně intenzivně a o které jsem psala obsáhlý profil, naživo jsem se s ní velice dlouho míjela.
October Tide se stali rozhodně překvapením a miláčkem večera, protože jejich dynamický a energický projev porazil všechny doomové náhrobky. Jestli někdo očekával vážný, depresivní výraz těchto krutých synů Katatonie, asi se mohl cítit dotčený. Nabuzení Švédové rozhodně nehodlali nic předstírat ani se stylizovat pod temné masky. Naopak, rozjeli neuvěřitelně silnou show, a to jak pěvecky, Alexander Högbom byl ve špičkové formě, tak instrumentálně. Jestli jsem z letošního alba „In Splendor Below“ nebyla nijak uchvácená, živý koncert mě donutil přehodnotit stanovisko ve všech směrech. Alexander jančil a strhával na sebe pozornost a v jeho citu pro šílenost možná mohl někdo přehlédnout fakt, že celý set byl odehraný a odzpívaný ve špičkové kvalitě. Hudebně šlo o výjimečný zážitek, odehraný na velikou pohodu.
Jistě, nevypadá solidně a doomově, když si frontman zatancuje s fanouškem valčík uprostřed publika, je to možná pro někoho strašné znevážení zásadnosti textů a hudby nebo zbytečná klauniáda, ale já se bavila královsky, protože vystoupení October Tide dominovala především špičková profesionalita a náboj, který se na nás hrnul jako natlakovaná bomba. Plzeňská scéna jako by byla pro švédskou formaci stvořená. Kontaktní hudebníci si vychutnávali blízkost s publikem a zároveň se cítili pohodlně ve zvuku, bylo znát, že se jim hraje dobře. Na tour po tolika odehraných koncertech opravdu smekám, protože šlo o obrovský výkon a October Tide u mě znovu stoupli o velký kus nahoru.
Do Plzně jsem vážila cestu hlavně a především kvůli headlinerovi. Přeci jen se Swallow the Sun pro Obscuro zabývám už pár let, analyzuji jejich tvorbu a znám každý tón, takže by bylo zvláštní, kdybych opomenula jejich druhý letošní koncert v České republice.
Po fenomenálním vystoupení na pražské Chmelnici, kde jsem jen strnule zírala na to, kam se kapela dokázala vyvinout a vyšplhat po drobných změnách v line-upu, jsem byla velice natěšená.
Repertoár byl prakticky stejný, jen s drobnými obměnami, a protože oba koncerty od sebe dělí půl roku, mám dost dobré srovnání.
Samozřejmě, každý prostor má svá specifika, nejen zvuková, ale i další, svou neopakovatelnou atmosféru. Divadlo Pod lampou nabízí opravdu velkou blízkost kapely a posluchače, intimní propojení, přesně ty bonusy, díky kterým jsou klubové koncerty tak báječné. Zvuk je v tomto prostoru velmi dobrý, takže snad nikdo netrpí, hudebníci ani fanoušci. Swallow the Sun malé prostory sluší, jejich hudba v nich vynikne.
Atmosférou byl tedy koncert opravdu nádherný, převažoval dojem, že není jasné, kde končí stage a kde začíná publikum, hudebníci i fanoušci pluli na jedné lodi.
Kapela je už ve fázi, kdy nové album „When a Shadow Is Forced into the Light“ dokonale zažila a ovládá. Navíc playlist na toto koncertní turné je sestavený hodně chytře.
Ve zpěvu byla patrná únava a trochu nepohoda. Třináctá zastávka na tour se projevila. K tomu vlhké počasí, dlouhý přejezd z Budapešti… pro hlasovou hygienu je to obrovský záběr, pokud má vokalista přecházet plynule z harshe do cleanu. Takže velmi náročná skladba „Stone Wigs“ byla odzpívaná až na maso, odtrhané od kostí. Zatímco na Chmelnici tutéž skladbu Kotamäki vystřihl s dokonalou brilancí, v Plzni rval z hlasivek poslední zbytky sil. Keyboardista Jaani Peuhu si taky užil při turné ztrátu hlasu, takže na obou vokalistech bylo patrné, jak moc sil musí vkládat do kvalitního výkonu. Kytarista Juho Räihä zvládal Kotamäkimu skvěle sekundovat v harshi a celkový dojem byl nakonec opět výborný. Zařazení „Emerald Forest and the Blackbird“ na přídavek považuji za velikou frajeřinu. Tak neuvěřitelně dlouhá a náročná hudební freska by asi nezkušenějšího vokalistu povalila. Kotamäki ji odchrčel fantasticky. Kapelu čeká ještě pět koncertů a pak by asi oba vokalisté potřebovali nucený hlasový klid, konec roku jim dává zabrat.
Nicméně i přes viditelnou únavu byli Swallow tahouny, jaké si představujeme. Asi se nedočkáme nikdy toho, že by tančili s posluchači na parketu valčík, jejich závažná tíže ale tančí s našimi emocemi, v tom jsou dokonalí a jako jejich neúnavný propagátor jsem nadšená z toho, jak početné publikum StS u nás mají. Snad budou přijíždět častěji než v minulých letech. Možná bych se mohla začít zabývat intenzivně propagací pobočného projektu Hedonihil, který ukazuje tři členy Swallow the Sun v docela jiném světle. Takový společný koncert pobočných projektů Hallatar a Hedonihil by byl orgasmická záležitost. Ale zatím si nechám zajít chuť.
Poděkování za skvělý koncert opět patří Obscure Promotion. Velice se klaním, protože Obscure mi dlouhodobě plní hudební sny, takže jen tak dál.
Na galerii fotografií z koncertu se můžete těšit už brzy
