Prohlížíte: Recenze

Recenze z akcí a info o metalových undergroundových koncertech a akcích na obscuro.cz

Epický melodeath má ve Finsku tradici, je to subžánr, který se dobře prodává a po kterém fanoušci prahnou. Epická témata k metalu neodmyslitelně patří. Znít jako soudtrack k fantasy velkofilmu je snem mnoha hudebníků. Finským Brymir se tento záměr zdařil. A v dnešní době patří helsinská kapela k tomu nejlepšímu, co se odehrává na finských pódiích v oblasti epického melodeathu. Brymir přišli na svět v roce 2006 a albem „Breathe Fire to the Sun“ (2011) určitě zaujali. Od počátku byli zřetelní, především díky své technické, brilantní instrumentaci a dynamickému projevu frontmana Viktora Gullichsena. Přestože byl debut zdařilý, vzhledem tomu, že slavnější Wintersun vydali o necelý rok…

Německá parta Architects of Aeon vytvořila album u nahrávací společnosti RECORDJET. Je to již jejich druhý počin, prvním bylo EP „Khanos“ (2017), které také doporučuji. Nyní si ale pojďme rozebrat aktuální desku „Koloss“. První song krásně střídá rychlé drsné pasáže s tvrdě melodickými částmi, nechybí technické prvky ani ostré disonanční akordy, a do toho je zde ke slyšení i zajímavá kombinace vokálů. Krásně zabarvené decentní sólo před totální sypačkou a následuje opakování prvního ústředního riffu, který se nakonec rozvede jiným způsobem do finální části songu. Poslech tohoto songu jsem si vskutku užil i s odstupem, jde o povedený otvírák stejnojmenného…

Taková ta parádička, vonící po staré rtěnce, cigaretovém kouři, použitém prostěradle v provinčním hotelu a zbytcích od snídaně. Taková ta hudba, která sedí k čtení amerických románů ze šedesátých let a k nákupu cigaret bez filtru. Hudba na večerní jízdu v kabrioletu. Hudba, kterou si člověk pouští po rozchodu. Náladovka. Vymazlená. Jako holka v baru, která má první vrásky, ale pořád by ještě stála za hřích. Omlouvám se The Road. Jejich debutové album jsem slyšela až teď. Byla to chyba. Měla jsem ho slyšet už dávno. Chtěla jsem ho slyšet vždycky. Road to Jerusalem nebo raději The Road jsou kapelou, která v sobě propojuje zajímavá jména.…

Helevorn – španělská kapela, o které jsem nikdy předtím neslyšela, ale která mě uchvátila a přesvědčila svým novým albem, nesoucím název „Aamamata“. Na této desce není nic, co by bylo nějak přehnané, co by „bilo do uší“ nebo co by naopak chybělo. Vše je ideálně vyvážené a krásně do sebe jednotlivé instrumentální složky zapadají. Zkrátka to klukům šlape tak, jak má. Na úvod alba nás banda přivítá skladbou „A Sail to Sanity“, kdy si intro vzala do svých rukou čistě jen kytara, která jede v rovné, ale už na začátku nadějné lince. Plynule na ni navazují ostatní nástroje a ještě…

„Deska „Ethic of Radical Finitude” skopne stoličku pod vámi, a za houpání se sem a tam budete vnímat jen odeznívající prázdnotu a skličující nože úzkosti, vnikající hluboko do srdce a bodající do vašeho mozku, přesto nabídne i polohy smířlivé a loučící se.“ Přerod lidské mysli do sebezničující zhouby Downfall of Gaia lze směle označit za stoupající hvězdu na post-black metalových nebesích, stejně jako například Harakiri for the Sky. Zde ale podobnost končí. Downfall of Gaia totiž vyšla z black/crustu, a především na své druhé úspěšné desce „Suffocating in the Swarm of Cranes“ našla smysl v post-black metalu, zalitém do betonově…

A tak to dopadne, když hrajete příliš dlouho doom. Ano, znám dost muzikantů, kteří si od depresivních a hlavně pomalých metalových forem chodí odpočinout do jiného světa. Death metal se přímo nabízí. Muzikanti, jejichž chystané album se mi dostalo na stůl, jsou dobře známí a já na ně dost trpím, ovšem samozřejmě si je spojuji hlavně se Swallow the Sun. I když, pánové jsou zrovna hodně variabilní typy, které dokážou převlékat svou chameleoní kůži jako nic. Na počátku death metalové kapely Hedonihil stál kupodivu nejméně nápadný člen Swallow the Sun Juuso Raatikainen. Ano, bubeník, který, ač je velice dobrý, na…

„Oceanum“ je fascinující album, které zaujme na první poslech svou neuvěřitelnou variabilitou, odstíny všeho, co je možné slyšet v moderních metalových formách a velkou emocionální silou. Jyväskylä je město zatížené na kvalitní smutek v podobě mnoha teskně naladěných kapel, pohybujících se od blacku přes doom po nejrůznější formy post metalu. Jako by to Lucidity věděli. Jako by to vnímali a vtahovali do svých hudebních pórů. Jejich nové album totiž spojuje veškerou diverzitu jyväskylské metalové slohotvornosti. Občas je možná až příliš stylově roztříštěné, na druhou stranu, ta pestrost je v mnoha ohledech okouzlující. Lucidity začínali jako melodic death metalový band. Ovšem ani v roce 2015,…

Když v roce 2016 vydala kapela Marianas Rest své první dlouhohrající album „Horror Vacui“, zaujala poměrně široké publikum i recenzenty zaměřené na death/doom metal. Debutové album znělo více než slibně a to, že je Marianas Rest zajímavý projekt, dokázal i fakt, že si kapelu na své turné do Ruska vzali slavní Dark Tranquility. Od roku 2016 se viditelně nic velkého nedělo. Kapela o sobě dávala znát jen velmi nenápadně, doznala nějakou tu změnu v line-upu a příliš se neprosazovala. První album se ale dostalo do povědomí a rozhodně nezapadlo, naopak. Přestože měli Marianas Rest za sebou jen „Horror Vacui“, etablovali se…

Čistá kytara, klid, napětí, stupňování… Ano, přesně tak začíná album „Amnesia“ kapely InnerSphere z Plzně, o kterém můžu říct, že mě opravdu nadchlo. Na to, že je tato banda tak mladá (založení koncem roku 2015), odvedla opravdu kus práce. Nikdy předtím jsem o nich neslyšela a přiznávám, že jsem tímto přišla o hodně, protože celé album jsem hltala jedním dechem. Tolik rozmanitosti, technických vypracování a tak moc pasující disharmonie najednou jsem už dlouho neslyšela a těžko jsem hledala něco, co by se dalo kapele vytknout. Pojďme se na ně tedy podívat více do hloubky. Po tomto pomalém nástupu a prologu se…

1 2 3 4 33