Browsing: Recenze

Recenze z akcí a info o metalových undergroundových koncertech a akcích na obscuro.cz

V pravidelných časových rozestupech se část lidské masy, zaměřená na hudební experiment, zachvěje a zavětří. Norští Leprous jsou totiž velice přesní a alba vydávají s železnou pravidelností. Nová perioda tedy začala a já si říkám, patří vůbec ještě tahle recenze na metalový web, nebo už se pohybuji hodně na hraně? Na druhou stranu, Leprous se pomalému přejíždění ostří jazykem nebojí, tak se pokusím statečně vykročit… Do nitra djentu a shoegaze, popu, taneční hudby, lehkého rocku a falzetových koloratur. Poslouchat hudbu Leprous je totiž vždycky jako procházet zrcadlovým bludištěm. Po albu „Malina“ z roku 2017 jsme se ptali, jde to ještě zjemnit? Nestane…

Ostrava je černá… nebo aspoň se to říkalo. Taky dlouhodobě platí, že je Ostrava ocelovým městem, a protože se ocel vyrábí ze železa a železo je vlastně metal, tak je logické, že se zde daří právě Metalu. Ostatně kapela Ennoia, které letos na začátku září vyšla první plnohodnotná deska „Soul Sculptors“, je toho nesporným důkazem. Nicméně první zmínky o kapele Ennoia lze nalézt již v roce 2007. Tož to bylo tenkrát, když se členové rozpadlé emo/scream kapely Odi Et Amo rozhodli znovu si zahrát, aby se po několika letech a spoustě personálních výměn (především na pozici kytary) ustálili na sestavě:…

Jelikož jsou skoro všichni v teamu Obscuro tak trochu fangirls této kapely a vydání jejich alba je pro nás významná událost, máme pro vás dvoj-recenzi. Napsala: Miklaras Čekal na to celý melodeathový svět. Po třech letech finská stálice Insomnium vydala nové album. Kult, který začal v roce 1997 a postupně se vlámal do srdcí fanoušků celého světa, je v těžké pozici. Ostatně, asi jako celé pole skvělých melodic death metalových kapel poloviny devadesátých let. Kapely, které začínaly s malým, nadšeným publikem, s několika desítkami fanoušků, postupně vyrostly a dneska představují nositele severského melancholického stylu, který dokáže naplnit i velké haly. Bohužel, kapela v této pozici…

Introspection je kapela původně z Brazílie, která v loňském roce přesídlila do Ruska. Za třináct let své existence vydala tři dema a dvě dlouhohrající desky, z nichž nejnovější „Nihilistic Hatred“ (2018) si dnes představíme. Do alba posluchače uvede intro. Kvílení koní a chladných zbraní v doprovodu fanfár při jářku krvavé bitvě s jemnými klávesovými ozdobami předznamenává pořádný nářez, jenž následuje hned v první skladbě. První skladba vskutku po krátké předehře nešetří ráznými kytarami, bicími, ba ani vokály. I v blackmetalu se dá stavět na čtyřech akordech a v těchto variacích působí velice živě a energicky. Části skladby se dvakrát zopakují…

Samozřejmě, že je kruté, když vás kritik hned na začátku recenze srovnává s finskou Apocalypticou, úplně vidím, jak v těch muzikantech hrkne, když si čtou první větu recenze. A tím skončím. Protože by nebylo fér, srovnávat End of Scream s violoncellově obdařenými Finy. Protože v konečném důsledku to srovnání kulhá. End of Scream zní o dost lépe než to, co Apocalyptica produkuje v posledních letech, a navíc, bavíme se o domácí kapele. Takže jde trochu o pýchu, trochu o sentiment a trochu o vlastní prestiž. Muzikanti z End of Scream vypadají tak, že při pohledu na ně metalovému recenzentovi vyhrknou slzy do…

Syrovost. Naprostá, čirá syrovost. Tak by se dalo popsat nové album kapely Procrastination s názvem (nebo spíš bez názvu) „Untitled“. Než jsem si šla na poštu vyzvednout CD, stihla jsem si projet jejich Bandzone, abych se blíž seznámila s tvorbou kapely. Při čtení bia mě zaujala následující část: „Snažíme se nehrát (!) zajetá a totálně ohraná schémata aranží a riffů, která dle nás působí spíš jako klišé, než aby zapůsobila svou originalitou. Takových kapel je na světě milióny, a jsou již nyní v propadlišti dějin.“ Pojďme se tedy podívat hlouběji do dění, abychom zjistili, jestli je to, co o sobě…

Finští Blackstar Halo se do mého playlistu dostali vůbec poprvé. Nikdy předtím jsem o kapele neslyšela a je to pro mě příjemný nový objev. Album „Siren“, které vyjde 13. 9. 2019, se pyšní nábojem, energií a neskutečnou sílou. Byť musím uznat, že kapela nevyplodila něco, co by se dalo označit za originální kousek, je to i tak něco, co mě kompletně pohltilo a co jsem si musela pustit hned několikrát. Pokud bych měla něco nejvíce ocenit, byl by to zpěv. Zpěvák se vůbec nebál střídat scream, growl a čistý zpěv v krátkých intervalech a povedlo se mu to tak, že…

Strach z vlastních stínů, plížících se po nerovných stěnách domů. Naše stíny získávají na síle spolu s přicházejícím podzimem, zatímco naše síla se pomalu vytrácí. Sledujeme postupné uvadání léta a víme, že přijdou šedé dny, naplněné depresí a křikem, uvězněným kdesi za naším hrudním košem. Podzimní úzkosti a propady. Těmi zní nové album Shadecrown „Riven“. https://www.youtube.com/watch?v=e6yWQOrnUxA Když jsem poprvé dostala k recenzi album melancholických Finů z Viitasaari, psal se rok 2016 a já zrovna poslouchala trošku jiný subžánr. Album dostalo vysoké hodnocení, ale nijak zvlášť už jsem ho dál neřešila, jen odsunula na stranu a zapomněla na něj. Zhruba o rok později…

Když finská Vorna vydala první dlouhohrající album „Ajastaika“ v roce 2013, bylo lidem docela jasné, že na scénu vstupuje něco velice zajímavého. Ale jak už to u nadějných projektů bývá, nad Vornou visel otazník. Přežije? Bude se profilovat? Udrží si náboj a nápaditost? O dva roky později už bylo jasno, protože album „Ei valo minua seuraa“ dobylo finskou undergroundovou scénu a Vorna se stala milovanou ikonou hledačů nových talentů. Je dokonce natolik oblíbená, že narážku na ni najdete i ve filmu „Hevi Reissu“ (a zajímá mě, jestli objevíte, kde se Vorna ve filmu objevila). Ostatně, náš koutek téhle atmosférické, black/death/pagan metalové…

1 2 3 4 34