Prohlížíte: Recenze

Recenze z akcí a info o metalových undergroundových koncertech a akcích na obscuro.cz

Povídá se, že když Ďábel zestárne, začne věřit v Boha. To však vykládejte Glenu Bentonovi a jeho kumpánům z death metalové smečky Deicide, jenž za pár dní vyrukuje s novou deskou nazvanou „Overtures of Blasphemy“. Dlouhých pět let čekali fanoušci kultovních smrtonošů z Floridy na zprávy o nové desce, až na konci června vydala kapela zprávu o chystaném počinu. Víc než obsah zprávy mě však zaujal masakrální art vytvořený polským výtvarníkem Zbigniewem Bielakem. Fantastickou kresbu si budete moct prohlídnout už 14. září, kdy vydavatelství Century Media uvolní „Overtures of Blasphemy“ do prodeje. A s koupí neváhejte! Sám Benton si trochu zafilozofoval, když…

Pro tentokrát zanecháme zvuk elektrických kytar daleko za sebou a vydáme se do dalekých lesů světa Andrzeje Sapkowského, a to prostřednictvím alba české kapely Deloraine, která nedávno vydala svou prvotinu s názvem „Vlaštovka“. Nejdříve si ale řekněme, jak to všechno začalo. Kořeny tohoto uskupení sahají k jednomu dni, kdy Deloraine „v absintovém opojení nahráli cover známé Priscilliny písně.“ Od té doby tito bardi tvoří nejen velmi vydařené české covery na známé písně z fantasy světa, ale také vlastní osobité skladby. Zapomeňte tedy na chvíli na strasti každodenního života, dolejte si do svého rohu medovinu či pivo a připravte se k tanci! Hned první skladba…

Nemám ráda hru „Cesta dlouhým dnem do noci“ od O’Neilla. Vždycky mě štvala celá rodina Tyronových a v divadle jsem usínala. Možná je to proto, že mám přeci jen raději metal než psychologická konverzační dramata. Na druhou stranu, rodiče do mě vpravili po lžičkách všeobecné vzdělání, a tak znám O’Neillovu hru i s jejími frustrujícími dialogy a děsivým zjištěním, že i já se blížím všem těm dramatům středního věku… Vzhledem ke své nechuti k divadelním představením mě tedy název alba „Long Night’s Journey into Day“ od amerických progresivních Redemption nejdřív opravdu vyděsil. A pak také subžánr. Nejsem typický posluchač progresivního metalu, jak asi…

https://www.youtube.com/watch?v=srmabATLvgw Předně bych chtěla varovat všechny, kteří nesnáší má příliš vysoká hodnocení alb. Pravda, nepatřím ke kritikům, kteří by se vyžívali v kopání do ležících outsiderů, ale vybírám si jen to, co voní kvalitou. Na druhou stranu moje ovace většinou letí k těm, jejichž jména nikomu nic neříkají, dokud se buď neproslaví nebo nezaniknou. The Eternal nejsou ani jedním z těchto případů. Tihle gotici z Melbourne tvoří už od první poloviny 90. let a jejich diskografie je hodně bohatá. Nejsou už rozhodně junioři gotického temnosvitu, spíš trochu šednoucí havrani, a škatulka s nápisem gothic metal je jim příliš těsná. Takže ti, kdo chtěli…

Kapela Arawn staví tam, kde před několika lety skončila mostecká kapela Final Pain. Kytarista Zakk s basákem Tomem po rozpadu slibně se rozjíždějící kapely ale muziku na hřebík pověsit nechtěli, změnili jméno i koncept, potichoučku doplnili sestavu, napsali deset písniček a vydali se je nahrát do studia Sonidos. Na české scéně poměrně neobvyklý sled událostí, kdy debutová deska je na světě dříve než koncertní aktivity, ale na škodu vůbec není, protože pánové nejsou žádná ořezávátka. „Zrození“ je totiž deska, která vás od prvních rifů popadne za genitálie a nepustí je, dokud nedohraje poslední skladba. Prvním příjemným překvapením je zvuk, studio Sonidos…

Hodina mezi psem a vlkem, hudba mezi black a doom metalem. Ponurá hudba, mlžně zakalená oparem truchlivého svítání. Kanadští Altars of Grief vydali své nové album už březnu letošního roku, ale v záplavě novinek mi drobná, nepravidelná perla unikla. „My god! I’ll see the Heaven’s burn! I’ll never forgive you for this!“ Album „Iris“ se možná blíží víc melodickému death doomu, ale má nádherné, temné chvíle, kdy zní velice efektním blackem. Atmosféra protahované deprese je zesilovaná střídáním nejrůznějších poloh hudby, ze které vyvěrají potoky pomalu se valící do hlubin. Existenciální album od března, kdy spatřilo světlo světa zvolna…

Celá diskografie finských Omnium Gatherum se pohybuje na tak špičkové úrovni, že se jejich alba vždycky dost špatně hodnotí, protože kritik mívá sklony k desítkám. To samé platí i o čerstvé novince „The Burning Cold“. Špatně se hodnotí, protože převyšuje kvalitu a navíc, tím, že se obloukem vrací k době, kdy Omnium Gatherum nahráli ikonické album „Stuck Here on Snakes Way“, uvádí fanoušky do mírně extatického stavu. Jsem fanouškem… a proto odkládám veškerou objektivitu. Asi by mi gentlemani z kapely dali pěkně za uši, kdybych napsala, že „The Burning Cold“ je vynikající sólové album Markuse Vanhaly. Neodvážila bych se takovou věc napsat bez…

Finský melodeath je návyková záležitost. Ve většině případů člověk ví, že se nesplete, pokud si ho pustí, a to dokonce i v případě docela neznámých kapel. Finové mají ve zvyku nože a melodický death metal vyrábět v dost vysoké kvalitě. Nejinak je tomu u Earthgrave a nového alba „First Snow of the Final Winter“. Earthgrave nepatří k zavedeným stálicím finské scény, a právě vydané album je, pokud nepočítám demo z roku 2016, jejich dlouhohrajícím debutem. Kapela z jižního Finska vznikla v roce 2014 a zatím tedy stojí pořád na začátku. V dobách proměn, experimentů a prolínání žánrů si Earthgrave vybrali přímou stezku, vyšlapanou slavnějšími předchůdci.…

Kobra and the Lotus je kanadská skupina, která díky svému svěžímu přístupu k power metalu v posledních letech získává stále větší mezinárodní popularitu. Její hudba je ovlivněna heavy metalem a hard rockem staré školy, zejména novou vlnou britského heavy metalu, a americkým power metalem. Pro Kobra and the Lotus jsou ale charakteristické hlavně výrazné melodie s přímo hitovým potenciálem. Jak se dá čekat od melodické metalové skupiny s ženskou frontmankou, písně jsou někdy až něžné a zasněné, v základu je ale Kobra and the Lotus power metalovou skupinou, která má blíž tradičnímu heavy metalu než hitovým mašinám jako Evanescence nebo Delain. Na albu najdeme řízné…

1 3 4 5 6 7 31